Minirecenze

Jiří Kovtun

Republika v nebezpečném světě: éra prezidenta Masaryka 1918–1935

Torst 2005, 900 s.

Pro mne kniha roku. Jiří Kovtun se v ní mimo jiné zabývá podílem zahraničních politiků na osudech ČSR: Wilsona, Lloyda George, Clemenceaua či hvězdy z pařížské Quai d´Orsay Philippa Berthelota, který už v lednu 1917 uvažoval o samostatném Československu. Zvlášť mne zaujaly pasáže o Karlu Čapkovi, jenž zahořkle dokončoval své slavné Hovory s TGM, protože ty nejlidštější pasáže mu vyškrtala prezidentova puritánská dcera Alice. Raději už pak za Masarykem nejezdil. Vyjímá se tu portrét Masarykovy americké, múzické manželky Charlotty, která od mládí trpěla těžkými depresemi. Kupříkladu i 21. prosince 1918, v den triumfálního Masarykova návratu už jako prezidenta do Prahy, musel se TGM nenápadně k večeru vytratit a navštívit svou ženu v sanatoriu ve Veleslavině, kde byla dlouhé měsíce hospitalizována. Kovtun je historik svrchovaně erudovaný, věcný a spravedlivý, nikdo mu není modlou, ani TGM. Do ochrany bral bych snad jen Masarykovu pozdní milenku Oldru Sedlmayerovou z let 1928–1933, kterou prezidentova rodina zavrhla, takže se s „Olou“ stále svěží a elegantní stařec musel scházet v hotelu Esplanade. Masaryka sice zbožňovala až nekriticky, literárními pokusy to byla postava opravdu podprůměrná, ale nebýt jí, sotva by mohl TGM v dopise Oldře napsat: „Lidé se pořád starají o duši, jako by tělo nebylo nic… proč by tělo bylo méně cenné než duše?“ Zlatá slova.

Jiří Cieslar

Stefan Chwin

Hanemann

Přeložil Petr Vidlák

Host 2005, 192 s.

Možná že dnes je pro mnoho Evropanů Gdaňsk jen jedno z polských měst, o kterém vědí sotva tolik, že leží u moře. A když do něj náhodou zavítají, diví se, kde se tady vzalo město s tak podivuhodnou, temnou, majestátní atmosférou prožitých staletí a dějinných zvratů. Možná by si měli přečíst román Hanemann, aby pochopili, kde se tady onen dotek velkých evropských dějin vzal. Jeden z četných exodů, směrem z východu na západ, stihl v polovině dvacátého století i Gdaňsk, odkud Němci hromadně prchali a kam Poláci přicházeli hledat nový domov. Přesto se mohlo stát, že tu a tam některý Němec odmítl svůj domov opustit, ať už dílem náhody, tvrdohlavosti anebo neschopnosti svůj život radikálně změnit. A tak zůstal, aby – mimo jiné – pozoroval, jak narychlo opuštěné ložní prádlo nějakých Walmannových s vyšitým písmenem W bude nadále prát jakási polská rodina, jejíž jméno rozhodně na písmeno W nezačíná…, což však nemusí nutně znamenat, že zrovna tihle Poláci jsou špatní lidé. Román Hanemann je strhující čtení o různosti lidské povahy, zasazené do konkrétních historických kontextů, jež položí mnoho otázek, na které je dobré hledat odpovědi v kterékoli době.

Magdalena Wagnerová

Jakub S. Trojan

Ježíšův příběh: výzva pro nás

Oikoymenh 2005, 413 s.

Mnoho autorů i čtenářů zajímá Ježíš jako nejhlubší hádanka historie – existoval v realitě a podobal se postavě z evangelií? Čelnému protestantskému teologovi jde o něco jiného: co říká a co by měl říci Ježíšův příběh dnešnímu člověku? Hlavní překážku, která se mezi něho a Ježíše staví, vidí v tom, co tak zdůrazňuje tradice a co výmluvně hlásají chrámové písně: ve výlučném důrazu na Ježíšovo předsmrtné utrpení a vykupitelskou oběť. Jak mohl Bůh obětovat nevinného a jak mohla taková oběť něco napravit? A můžeme pak odsoudit viníky Ježíšovy smrti, když jen sehráli potřebnou roli v předem aranžované hře na spasení lidstva? Vlastní pojetí Ježíše, ve kterém je nejdůležitější jeho život a smrt pouze stvrzuje opravdovost poslání, které na sebe vzal, podává autor až poté, co se vyrovnal s názory desítek předních teologů, většinou z našeho a německého protestantského okruhu. Ve svých myšlenkách spatřuje jen jeden z počátků obratu k radikálnímu přehodnocení celé křesťanské tradice. K takovému přehodnocení, nezbytnému pro zastavení odumírání náboženství v moderní společnosti, vybízí podle autora sám Ježíš, který také nemohl plně ospravedlnit své učení tím, že by se odvolal jen na tradici a autority. „Bylo řečeno starým, ale já pravím vám…“

Jan Novotný

Ray Bradbury

Kočičí pyžamo

Přeložili Jarmila Emmerová a Jiří Josek

Baronet 2005, 214 s.

V Česku prý je Ray Bradbury známější než v Americe. Něco na tom bude: on je někdy ale tak hrozně sentimentální a věří na Lásku a happy end, že si Ji vždycky zase vydobude… Rozmlouval jsem o něm elektronicky s jednou čtenářkou po internetu přes oceán. Taková kybernetická komunikace je pro Bradburyho jako dělaná. Zatímco všechny „majnkampfy“ a „spisy“ padají do nenávratna, 451 stupňů Fahrenheita i Marťanská kronika zůstávají, a nejspíš nás jednou budou doprovázet kosmem na cestě ke hvězdám. V Kočičím pyžamu jsou obsaženy povídky z rozmezí více než padesáti let, které autor – dle svého tvrzení – skladoval ve sklepě. Myšky je nesežraly, jistě tam byla kočka… Ray Bradbury literárně ovlivnil celou epochu a myšlení několika generací. Původně okrajovému žánru sci-fi dal humanistický rozsah komentováním problémů moderní doby a otázek, které zaměstnávají odpradávna lidskou mysl. Umělecky se věnuje tématům technologického pokroku, snění a něhy, mezilidských vztahů, jak je známe, ale mnohdy je klade do schémat příběhu „co by se stalo, kdyby…“. Navíc mistrovsky zvládá umění pointy, což jej pasuje na důstojného pokračovatele E. A. Poea a H P. Lovecrafta, autorů tajemství a napětí. Žánrovým rozpětím sahá i k povídce lyrické, detektivní, nebo pohádce, a zřejmě své čtenáře ještě něčím překvapí a potěší.

Vilém Kozelka

Vladimír Hulpach

Báje a pověsti z Čech a Moravy

Libri 2005, 123 s.

Vladimír Hulpach obdržel za Báje a pověsti z Čech a Moravy, převyprávění místních lidových zkazek, cenu Zlatá stuha. Pocházejí nejvíce z prvních dvou třetin 18. století, vybrané jsou z českých a německých sbírek. Autor postavy  karikuje a jednostranně hodnotí. V textu jsou burcující historické nepřesnosti – kupř. ve vyprávění z Ledče je zmiňován mylně majitel panství kníže Josef z Lichtenštejna, jemuž ale připadl zámek Lednice na Moravě. Jde více o Lichtenštejny než o záměnu Ledče s Lednicí? Jemnická slavnost Barchan se dokládá k roku 1713, nikoliv od 14. století, a koná se nikoli po svatém Michalu v září, ale po svatém Vítu v červnu. Lze soudit, že Hulpachova převyprávění jsou záměrnou manipulací s fakty a literárním kýčem. Navíc působí dojmem naprostého diletantství, když autor sebral příběhy dle administrativního krajského členění, jako by měly posluhovat obecním či stranickým potřebám. Čím? Anebo byly sebrány na něčí zakázku? Titul slibuje víc, než ve skutečnosti je: rozprávky v rozsahu anekdot, s chybami v datech jako snůška nepravd a omylů. Anebo Hulpach neověřuje prameny, ze kterých čerpal? O to má být odpovědnější, že píše pro děti a mládež. Předpokládá, že mu čtenáři „sežerou“ úplně všechno? V takových souvislostech je kritických otázek příliš mnoho.

–vk–

William Golding

Ztroskotání Christophera Martina

Přeložila Kamila Lederová-Crooks

Maťa 2005, 233 s.

Ve své třetí knize využívá Golding několikrát použitý námět ztroskotání na opuštěném ostrově (J. London, Tulák po hvězdách). Tentokrát však muž neztroskotá na ostrově, ale na kusu skály trčící uprostřed oceánu a Golding příběh rozpracovává svým osobitým způsobem. Na rozdíl od Londona, který nechává svého trosečníka přežít několik let a řeší spíše problémy obživy a záchrany, zabývá se Golding převážně tím, jak se s takovou situací vyrovnat duševně. Jeho nejsilnější stránkou, jak ukázal už v Pánovi much, je představivost a bohatý jazyk, kterými popisuje každý okamžik i každou myšlenku, jako by je právě prožíval. Živý popis detailů, a to i ve snových představách, kde se vše jeví rozostřené a neurčité, vtahuje do děje. Může se zdát, že na kusu kamene není nic moc k obšírnému vylíčení, ale autor nikdy nezabředne do nudného popisu. Vyžívá se v postupném rozkladu námořníkovy osobnosti, kterou zmítá nejen pocit blízké smrti, ale především výčitky svědomí, odkrývající jeho minulost. Halucinace a sny z vysílení a hladu jsou částmi vzpomínek na službu v armádě a na civilní život. Podobně jako Pán much je příběh jakýmsi archetypálním příkladem pro ostatní. Mýtus o účtování za zlo, kterého se člověk dopouští, aby uspokojil svou žádostivost.

Adam Pumpr

Georges Simenon

Maigret a sobotní návštěvník. Maigret a případ slušných lidí

Přeložila Šárka Belisová

Knižní klub 2005, 256 s.

Dva příběhy z pera klasika francouzské detektivní literatury a duchovního otce jednoho z nejoblíbenějších detektivů, Maigreta. V části o sobotním návštěvníkovi jde o zvláštní případ, kdy na soudní policii přichází každou sobotu muž a přeje si mluvit s Maigretem. Dříve než se Maigret uvolní, návštěvník odejde. Po nějaké době komisaře sám vyhledá a svěří se mu, že chce zavraždit svou ženu a jejího milence. Nedlouho poté však muž zmizí a rozjede se zajímavé pátrání, během něhož si Maigret mnohokrát vyčítá, že nešťastníka nedokázal uchránit. „Slušní lidé“ – to je motto linoucí se druhým případem, v němž dojde k nečekanému úmrtí bývalého vlastníka továrny. Kamkoli se Maigret obrátí, všude naráží na „slušné lidi“, kteří ho nedovedou nijak inspirovat, a komisař se musí nechtěně pustit směrem, kudy by se žádný „slušný člověk“ neubíral. Oba příběhy uspokojí čtenáře nejen detektivek, neboť Simenon dokáže své postavy dobře psychologicky vykreslit a dobře popsat prostředí, v němž vystupují, žijí, pracují. Nechybějí samozřejmě ani originální metody komisaře Maigreta.

Rita Kindlerová

Gail Tsukiyamová

Samurajova zahrada

Přeložila Michaela Krýslová

BB art 2005, 224 s.

Stephen pochází ze zámožné čínské rodiny žijící v Hongkongu, kde studuje Lignanskou univerzitu. V roce 1937 onemocní tuberkulózou a zároveň začíná proces okupace Číny Japonskem. Stephen opouští domov a odjíždí na venkovské sídlo svého dědečka do Japonska, kde má nabrat nové síly. Toto místo mu však nečekaně přiroste k srdci, a to nejen díky seznámení se s mladou Japonkou Keiko, ale především když objeví svět svého sluhy, postaršího Macua, a jeho přítelkyně Sači, trpící již od mládí malomocenstvím. Autorka ve své knize upřednostňuje pozoruhodné osudy staršího páru místo toho, aby se soustředila na milostný vztah dvou mladých lidí. Macuo a Sači ukážou mladíkovi hodnoty života, naučí ho setrvávat ve vyrovnanosti a harmonii s přírodou a svými zkušenostmi a zážitky tak nenuceně připraví dříve bezstarostného studenta na radosti i strasti jeho budoucího života. Stephen ke konci knihy říká: „Už nikdy nebudu moci vstoupit zpátky do své pohodlné minulosti.“ Rok strávený na japonském pobřeží, zaznamenaný formou deníku, zachycuje tamní zvyky, svátky a způsob života. Kniha se snaží ukázat, že ani ozbrojená vojska a válka nezmůžou nic proti přátelství a lásce. Lyrické počtení, které neurazí.

Jitka Šťávová

Nikolaj Onufrijevič Losskij

Dějiny ruské filosofie

Přeložil Alan Černohous

Refugium Velehrad-Roma 2004, 663 s.

Petrohradský profesor napsal přehledně, jasně a kultivovaně dějiny ruské filosofie. K jejich výkladu se přibližuje z hlediska svého intuitivismu a filosofické mystiky. Sleduje vznik ruské filosofie v 18. století, zmiňuje se o Skovorodovi, o jeho pojetí vnitřního a vnějšího člověka, které vytvářelo vlastní podhoubí pro rozvoj ruské filosofie. Posléze jsou pojednány výraznější filosofické zjevy, jako Kirejevskij a Chomjakov. Ti jsou již ovlivněni německou klasikou, zejména Schellingovou a posléze i Hegelovou filosofií. Důraz je kladen na duchovní oblast lidského nitra, na citové srdce, které jedině je s to komunikovat s prozřetelností a vnáší harmonii do lidského života. Mystická zkušenost je spojována se silnou láskou k Rusku, v jehož dějinnou roli se věří. Ve vyšším zření se chápe harmonický celek, který vede k pravdě a kráse. K němu se má probouzet i člověk jako jedinec. Se stejným vhledem píše Losskij o ruských západnících Stankevičovi, Bělinském, Gercenovi, kteří vidí živoucí vztah filosofie a poezie, prostřenictvím nichž se lze přiblížit k „pravému bytí“. Nakonec se Losskij dostává k výkladu syntetiků – Solovjova, Berďajeva a dalších ruských personalistů, intuitivistů, existencialistů a metafyziků, kteří tvoří vlastní podstatu specificky ruského myšlení. Seznámit se s Losského dějinami ruského myšlení je poučné: ukazují totiž autentické tíhnutí k plnosti života.

Jiří Olšovský

Aloys Skoumal (1904–1988)

V průsečíku cest české kultury 20. století

Editor Dagmar Blümlová

Jihočeská univerzita 2004, 151 s.

Sborník přednášek ze stejnojmenného vědeckého sympozia, které se konalo loni na Jihočeské univerzitě, se snaží představit osobnost Aloyse Skoumala v kontextu doby a dokázat, že nebyl „jen“ překladatelem Joyceova Odyssea. Editorka však přiznává, že většina kompetentních institucí odmítla do sborníku přispět. Najdeme tu tak vycpávky, například text Skoumalova souseda z chaty o sázení květin, zatímco v příspěvcích o Janu Čepovi a Bohdanu Chudobovi není Skoumal zmíněn vůbec. V dalších textech je často spíše na okraji zájmu. K těm zajímavějším řadím text Roberta Saka, který poodkrývá „ostnaté“ přátelství mezi Skoumalem a Bedřichem Fučíkem, nebo příspěvek Jitky Ruchové o překladatelově vztahu k divadlu. Několikrát se ve sborníku připomíná odvážný čin, když za fašistické okupace propůjčil své jméno Saudkovu překladu Hamleta. Za dobrý doplněk ke svazku považuji vydání výběru Skoumalových satirických epigramů a glos Malý Budiždán, připravený také Dagmar Blümlovou. Vybírám úryvek o „románech z poslední doby“: „Problematika v nich bývá jediná: / kdo je tady vlastně hrdina? / Říkávám si vždycky: / Čtenář, jenž to přečet heroicky.”

Jiří G. Růžička

Aluze 1/2005

Pokud vás nezajímá modální logika a teorie fikčních (možných) světů, není pro vás první letošní číslo Aluze zrovna to pravé. Je jí totiž věnována více než jeho čtvrtina. „Než si logiky začneme představovat jako světoběžníky, kteří se – podobně jako Alenka do kraje za zrcadlem – ve své fantazii vydávají do jiných světů, než je ten náš, je dobře si uvědomit, že termín možný svět můžeme vidět i jako pouhý slogan, který zaštiťuje nudnou řeč o určitých matematických strukturách,“ píše Jaroslav Peregrin na konci své studie Možné světy v logice. Z literatury otiskuje Aluze v seriálu o současné jižanské literatuře kapitolu z románu Harryho Crewse Dětství, povídky Kate Chopinové, úryvek z nového románu Miloše Urbana a výbor z básní americké černošské autorky Nikki Giovanniové, jejíž tvorba je ze všech ukázek nejslabší. Vedle „friedovských“ postřehů (nemohu-li dělat/ to co chci dělat/ pak má práce je nedělat/ co nechci/ dělat// není to to samé/ ale je to to nejlepší co mohu/ dělat) píše Giovanniová říkanky jako: je-li to soda/ můžem ji pít/ je-li ozářená, tu nelze vzít// je-li to člun, můžeme plouti/ je-li to dopis, ten pošlou ti// (…) je-li to tráva, můžem ji sekat/ je-li to zdarma, lze si to nechat. Břetislav Horyna ve svém glosáři naplňuje úsloví „vyhánět čerta ďáblem“, když kritizuje prezidenta Klause dosti nepříjemným, arogantním a povýšeneckým stylem.

Kazimír Turek

Zadie Smith

On Beauty

Hamish Hamilton 2005, 432 s.

Po úspěchu prvotiny Bílé zuby a trochu rozpačitě přijatém Sběrateli autogramů nyní vydala Zadie Smithová svůj třetí román. On Beauty je postmoderní hříčkou, v níž se autorka vydává po stopách slavných spisovatelů britské literatury 20. století, především E. M. Forstera a jeho Panského sídla. Smithová napodobuje jeho vypravěčský styl, půjčuje si od něj syžet celé první třetiny knihy a zasazuje ho do zcela odlišného prostředí. Namísto do edwardovské Anglie situuje příběh na provinční univerzitu v Nové Anglii, kde proti sobě stojí rasově smíšená rodina liberálního profesora Belseye a rodina černošského konzervativce Montyho Kippse. Na rozdíl od moralistního Forstera řeší Smithová současné problémy: situaci na amerických univerzitách či krizi středního věku. Variace na Forsterův text se v polovině knihy vytrácí, takže se vybudovaná stylizace zdá samoúčelná. Román najednou připomíná Lodgeovy Hostující profesory, hlavně postavami obou učitelů, jejich putování po univerzitách a vzájemné řevnivosti. Knize nelze upřít řemeslné mistrovství, proč však autorka použila tak tradiční formu? Pokud šlo výhradně o literární hru a úmyslnou stylizaci, obojí zvládla. Pokud je ale On Beauty předobrazem budoucí tvorby, je na místě jistá dávka skepse: podobný styl bychom očekávali spíše od autorů střední generace, nikoli od třicetileté naděje britské literatury.

Markéta Musilová