Ovšem

Volnost, rovnost, bratrství. Mám právo jít si, kam chci, prohlásil před soudem osmnácti­letý X. Marseter. V Paříži začaly procesy s bouřící se předměstskou mládeží. Se vzbouřenci se zcela v duchu dosavadní politiky nikdo nemaže. Nicolas Sarkozy je zařadil do přihrádky „organizovaná trestná činnost“, pro prokurátorku nemá cenu se k jednotlivým případům vracet: „Není k ničemu vyhazovat peníze na někoho, kdo nevyužívá šance, kterou jsme mu dali.“ Mladí delikventi tedy poputují na šest až devět měsíců za mříže. Je to pseudořešení: na pár měsíců bude od nich klid, ale ve vězení jejich láska k vlasti, která se o ně tak mateřsky stará, nevzroste. Kam vede represivní politika, vidíme už dnes. Ovšem nikdo neříká, že nemůže být hůř. Bůh ochraňuj Francii!

Klára Jelínková

Hrubý pytel se prý nezáplatuje hedvábím. Jako každá lidová moudrost je to i moudrost, i pitomost, podle užití, ale sociálním demokratům se v polistopadové době vyplácí (Miloš Zeman). Budiž, ničemu užitečnému by nesloužilo, kdyby ČSSD drtivě prohrála volby ve prospěch ODS a KSČM. Kromě toho spory poslední doby mají přece jen ideové či koncepční jádro. Ale přesto: Není třeba litovat V. Klause označeného za vrtošivého staříka. Lze však předpokládat, že Rathův výrok se dotkl i mnoha prezidentových vrstevníků; a možná právě sociální demokraté by si ze stárnutí utahovat neměli. „Ne každý lékař je vhodný pro to, aby měl svou praxi. Když není úspěšný, ať jde do nemocnice nebo vůbec ať dělá doktora Cvacha,“ řekl J. Paroubek (HN), jako by nebyl sociálním demokratem, ale nezasvěceným ultraliberálem. Jinými slovy: Kdo se neudělá pro sebe, je hňup. Ministr V. Jandák řekl týdeníku Mosty, že v kultuře jsou „vlajkové lodě“, zatímco „lidé už mohou pochybovat o některých divadlech a divadýlkách, která vznikají a zanikají a nemohou se stát reprezentanty kultury třeba směrem ke Slovensku“. Divné jepicovité kulturní hemžení si přízeň státního rozpočtu nezaslouží, rozumíme-li tomu dobře. Člověk by ty vládní reprezentanty měl poslouchat jen občas.

Václav Burian

Tak trochu jiná charita, reagovala minulý týden moje známá na mé vyprávění o návštěvě občerstvovny McDonald’s. K menu mi tam totiž obsluha za pultem nabídla i příležitost ke spáchání dobrého skutku. Prý pokud přispěji na děti dvacet korun, napíší mé jméno na kartičku v podobě ruky firemního šaška a vyvěsí je v provozovně. Peníze údajně půjdou do fondu Donald McDonald’s Charity, který v Motole staví ubytovnu pro rodiče nemocných dětí. Je hezké, když mohou rodiče být pohromadě s dětmi, ale z vrozené nedůvěřivosti jsem se zeptal nadace na podrobnosti. Dozvěděl jsem se, že na provoz dosavadního prozatímního zařízení přispívá McDonald’s téměř stejnojmenné nadaci zhruba polovinou peněz. Ostatní jde ze sbírkové činnosti i od jiných sponzorů. Nedozvěděl jsem se ale, kolik činí provozní náklady fondu. Z odpovědi od ředitelky PR firmy McDonald’s jsem se také nedozvěděl, jak má být financován provoz domu v budoucnosti. Především ale stále nevím, jaký má být vlastně vztah mezi reklamou firmy McDonald’s a charitativní činností nadace. Že firma chápe svou charitativní činnost jako zodpovědnost vůči komunitě, ve které podniká, zní hezky. Ale také jako nafoukaná fráze. Vím, že podobný model vytváření nadací, propagující zároveň jméno firmy, využívá McDonald’s i v zahraničí a dělá to také spousta jiných firem. Já jsem si ale vždycky myslel, že humanitární gesto má být děláno anonymně. Z reklamní charity mi nějak zůstává pachuť v puse.

Filip Pospíšil

Alarmistické, demotivující odsudky, nebo vstříc­ný pokus o hledání optimální reformní strategie?; Evropa Václava Klause; Proč jdu znovu do toho? To je zlomek literárního díla našeho prezidenta, který se 9. 11. stal dešikottamem, tedy doktorem honoris causa, na univerzitě Višva Bháratí v indickém Šántiniketanu. Doktorát dostal za literaturu. Je to na jedné straně absolutně falešná záminka pro další srovnávání dvou polistopadových prezidentů, na straně druhé může právě prezident pomoci vymanit českou státní podporu literatury z úzkoprsého žánrového i stylistického pojetí. Literatura může u nás být konečně dravá síla, která (rytmicky opakovanými frázemi a absolutními rýmy) ovlivní světové dění. Začnou se v ní točit peníze. Je jasné, že tomuto zvratu kulturní činovníci, spokojení se svou omezenou ale nenapadnutelnou mocí, čelí okatým nezájmem. Na stránkách MK ČR ani slovo, na státním portálu české literatury taky ne. Jen nepropustná zadání grantů a rozhovor s V. Steklačem. Ale to dlouho nevydrží. Klaus na indické univerzitě, v „citadele myšlení“, založené Rabíndranáthem Thákurem, účtoval s „dnešním světem zpráv omezených na titulky, krátkých sms zpráv a elektronické pošty, se světem, kde je přemíra informací a nedostatek znalostí“ a vyjádřil úctu Thákurovi, v jehož škole se dodnes učí pod širým nebem ve stínu stromů. Kde může v ČR alternativní výuka vlivné poetiky, rétoriky a genologie probíhat? Navrhu­ji nehostinný parčík v Praze 6, kolem busty bengálského básníka, naražené na lakovaný dřevěný kůl. Kolegové, jděme do toho. Ale až na jaře.

Libuše Bělunková