Barvy šedé zóny

Kromě venkovanek, které v ulicích Havany tvrdě pracují na svého pasáka, stejně jako na celém světě, jsou tu také vysokoškolačky, které chtějí, aby je klient aspoň pozval na večeři. Mezi nimi se procházejí hrdé damas de compaňía, které chtějí cizince doprovázet ve společnosti, a tváří se uraženě, když k nim někdo není velkoryse galantní. Dokonalou konkurenci na trhu zajišťují mladé holky, které vidí v každém cizinci sexuálního turistu a chtějí se hlavně vdát. Nepřijde jim divné, že míchají obchod a vztahy. Je to svět rafinovaných žen, únik z bezbarvosti totality, svět naprosté morální nejednoznačnosti.

Na ulici San Rafael je vidět i z okna bytu Jorgeho Aguillara, šéfredaktora jediného nezávislého literárního časopisu na ostrově. Stejně samozřejmě jako prostitutky vstupují do veškeré kubánské literatury, hrají hlavní roli i v Jorgeho povídkách, které získaly oficiální cenu pro mladé autory a vyšly v nákladu tří set kusů. Přestože Jorge nechtěl psát v typickém kubánském realismu devadesátých let, jeho obligátním rekvizitám neunikl. Jeho kniha je plná násilí, hladu, absurdit, bezvýchodnosti a všichni se v ní vzájemně podvádějí. Nedaří se mu uniknout z Kuby, světa podivnějšího než fantazie, ale přesto má jeden velký přesah – v naprosto úsporné formě nabízí jakási cvičení v nejednoznačných morálních situacích.

Jorgeho alter ego JAAD například v úvodní povídce Jak to dělají kachny? ukradne svému napůl šílenému příteli z podsvětí zbraň, aby zabránil jeho paranoidnímu běsnění. Potom bezmocně přihlíží, jak kvůli němu přítel mučí milou prostitutku. Je svědkem toho, jak je přítel zmlácen a jak ho udání vede k jistému konci. Popisuje stav, kdy každý další krok je jen změnou k horšímu, a člověk jen mlčky přihlíží a doufá, že přežije. Z jeho stručných příběhů by člověk mohl vypozorovat základní pravidla pro podivný svět: přežít, využít příležitosti, neubližovat a neprovokovat.

Sedíme na špinavé pohovce plné zatoulaných psů a koček a já se ptám Jorgeho, jestli chtěl prostřednictvím vykreslení světa prostitutek a podsvětí zobrazit morálku v celé své společnosti. V Havaně zrovna vypnuli proud kvůli blížícímu se hurikánu, a tak vidím jeho překvapený výraz jenom ve svitu slabé baterky. „Chtěl jsem hlavně napsat příběhy, které by se mohly odehrát kdekoliv na světě,“ říká a já začínám chápat, že s kubánským undergroundem to bude složitější, než jsem očekával.

Máme své strategie

Jorge je nevyspalý a hodně nedůvěřivý. Evro­pané prý přicházejí na návštěvu vždycky ve dvou. Stejně jako Státní bezpečnost, dodává. Když mě přestane podezřívat, odbíhá do knihovny, aby mi s posvátnou úctou ukázal svou nejdůležitější knihu. Kapitalismus a schizo­frenie od Deleuze a Guattariho. Známé dílo postmoderní filosofie mu umožnilo pochopit, jak fungují kapiláry moci a mikrofašismus, a jak osvobodit myšlení od nátlaku. Podobným tématům se také věnuje jeho literární časopis Cacharro(s), kde vycházejí kritiky, eseje, zakázaní i exiloví autoři a zároveň také povídky spisovatelů, kteří se pohybují v oficiálních strukturách. Čtvrtletník se sto osmdesáti stranami se šíří hlavně na disketách. Je to jediný literární časopis vyráběný na ostrově. Několik let vychází bez povolení a také bez cenzury. Kdesi v útrobách ministerstva kultury ale už čeká negativní posudek, který navrhuje, aby byl časopis zakázán. „Vím to od kamaráda, který tam pracuje. Musím mít také svoje agenty,“ říká Jorge s ironií v hlase.

Lidé okolo časopisu Cacharros(s) se dodnes celkem úspěšně pohybovali v šedé zóně a pokoušeli se hrát s režimem svoji hru. Na začátku si vymysleli falešná jména a organizace, které potom žily vlastním životem. Nevyjádřili nikdy otevřeně názor na politickou situa­ci, aby mohli dál pořádat literární semináře. „Snažím se zbavit toho, co paralyzuje naše myšlení, a otevřít prostor nejednoznačnosti. Prostor, který je osvobozen od jakékoliv politiky,“ říká Jorge, který používá různé pseudonymy a podezřívá ze spolupráce s tajnou policií mnoho ze svých nových přátel a žáků. „Časopis se neoznačuje za nezávislý, aby nezapadl do žádné škatulky. Tím může přilákat i lidi, kteří se bojí opozice, ale zajímá je literatura. Nevyjádřili jsme podporu politickým vězňům, ale díky nám mladí lidé přestanou věřit, že literatura je bitva myšlenek, jak říká Che. Nakonec se také dozvědí, že v zemi jsou tři stovky politických vězňů,“ obhajuje se Jorge.

Jak dlouho se ještě bude dařit Jorgemu hrát hru v nejednoznačném prostoru mezi režimem a sporadickou opozicí, nelze odhadnout. Politika je podle mnoha teoretiků schopností volby mezi alternativami. Jorge se snaží definitivnímu rozhodnutí, ostatně jako jeho oblíbený Derrida, vyhnout. Brzy ale může zjistit, že nehraje svou vlastní hru a že se ocitl na druhé straně, aniž by tak úplně chtěl. V roce 2003 režim zavíral na dvacet let i za menší věci, než je časopis. Jorgemu nevyšla druhá kniha povídek, která také vyhrála v soutěži. Zrušili jeho oficiální literární seminář a teď se živí prodáváním disneyovských omalovánek na ulici za dvě kubánská pesa (asi 2 koruny). Na rozdíl od mnoha známých disidentů, které režim izoloval, ať ve vězení nebo doma, může Jorge ještě něco dělat a stále věří svým strategiím.

Typický kubánský román

V devadesátých letech přišla kubánská exilová literatura znovu do módy a její popisy absurdního, krutého a pro mnohé exotického světa se začaly dobře prodávat. Nikdy nesměly ale chybět postřehy o tom, jak přežít v ekonomické a sociální krizi. Například i v nejintimnějších scénách románů Zoe Valdésové a Diany Chaviánové se mísí erotika s každodenními triky, jak sehnat něco k jídlu, nebo alespoň zapomenout na hlad.

Tento realismus navázal na starší exilové nebo zakázané autory, kteří popisovali velmi podobně Havanu čtyřicátých a padesátých let, ačkoliv jim chyběl odstup hry s jazykem a literárními aluzemi.

I na ostrově se začala se zpožděním vydávat díla kritického realismu, který byl pro novináře a spisovatele jedinou cestou, jak se na chvíli vyhnout vychvalování výdobytků revoluce. Tyto knihy vycházely v minimálních nákladech – a to také kvůli nedostatku papíru. Navíc na konci devadesátých let už žádnou revoluci přinést nemohly. Vítězové oficiál­ních literárních soutěží pro mladé autory, jako Ángel Santiesteban nebo Raul Flores, mohou do detailu popisovat, jak lidé z hladu pořádají noční nájezdy na stáda krav, jak kruté je vězení, jak Kubánky posílají své erotické fotky příbuzným v cizině, aby se dostaly pryč z ostrova, jak balseros utíkají z ostrova na pneumatikách a končí mezi zbytky těl roztrhaných žraloky. Na druhé straně ve svém úporném realismu nikdy nehledají příčiny, nenabízejí vhled ani alternativní pohled na skutečnost. „Stala se z toho marketingová nálepka, všichni chtěli typickou kubánskou literaturu, a tak ji všichni začali psát,“ říká Michel Encinosa Fú, začínající spisovatel, který získal několik cen. Mluví o sobě. Sám chce psát sci-fi, ale protože sví, co se venku prodává, napsal pro soutěž španělské ambasády povídku, kterou považuje za typicky kubánskou a realistickou. Získal první cenu.

Castrův režim se vždy prezentoval jako inte­lektuální předvoj a uměl získat intelektuály – především levicové, ať už to znamená cokoliv – na svou stranu. Na knižním trhu v Mexiku udělal v roce 2002 velkou kampaň a představil produkci označenou za renesanci ostrovní literatury. V jistém smyslu bylo co oslavovat, protože po ekonomické krizi začaly znovu vycházet časopisy a knihy. Nejen že si ministerstvo kultury dovedně získává mladé kritické hudebníky, autory a rappery, ale pokusilo se zastínit exilové autory vlastní kulturní ofenzivou. Při bližším pohledu ale nemělo z konce devadesátých let moc co nabídnout. „Bohužel v zahraničí propaganda funguje. Byla to moje první cesta ven. Chtěl jsem jim vysvětlovat, že je tady kultura mrtvá, ale oni už měli hotové názory. Oni vyprávěli mně, jak je Kuba tvůrčí a úžasná,“ vypráví o mexickém rozčarování Orlando Luis Pardo Lazo, přispěvatel a editor Cacharros(s).

Pod povrchem snu

Hurikán přešel, nehlídané obchody na nábřeží byly vyrabovány a záplavy pomalu ustupují. Místní chytají v ulicích malé mořské rybky a v diplomatické čtvrti se slavnostně otevírá oficiální literární seminář pro začínající spisovatele, na který pozvali i Jorgeho a Orlanda. Po jeho skončení se asi dvacet lidí shání po lahvi rumu a sedá si do parku. „Máme tak pět minut, než policie rozežene naše nepovolené shromáždění,“ snaží se uvolnit atmosféru Orlando a nikomu nevadí jeho hlasité proti­režimní narážky. Orlandova povídka Sweet Habana získala ocenění v literární soutěži, kterou v roce 2004 vyhlásilo španělské velvyslanectví, a vyšla ve sborníku Mladí kubánští autoři. Přestože soutěže o literatuře moc nevypovídají, tato zajímavá kniha ukazuje výrazný posun od realismu. Povídky zkoumají šílenství, jsou o záměnách pohlaví a pohlavních iluzích a s realitou si více pohrávají. Může to být únik od reality, ale spíš je to reakce na bezmocnost kritického realismu, který vyšuměl, aniž by nechal na realitě své stopy.

Ani tady nechybějí odkazy na to, co všichni tuší pod povrchem snového světa. Většina postav skončí ve vězení, v blázinci, nebo násilnou smrtí. „Tablety, zdi, mříže, mlácení; tohle všechno, kromě elektrických šoků, protože vždycky hrozí obligátní výpadek proudu,“ shrnuje, jaké je nevyřčené očekávání jeho generace, Orlando ve své povídce. Ta mluví o vystřízlivění z jakéhosi snu, který dával naději v roce 1989 a jehož hlavní kulisou byla Praha. Protože Orlando a lidé kolem něj přečetli díla francouzského strukturalismu a neostrukturalismu, Praha je okatě prezentována jako papírová kulisa, jako falešné zdání. Jak postmoderní chce ale být ve světě přetvářky a lákavého svádění, není úplně jasné. „V současné kubánské politice, včetně opoziční, a v jejích ideálech není nic autentického. Ale budeme muset něco najít,“ tvrdí sebevědomě Orlando. Jediný z mladých spisovatelů, které jsem potkal, je takhle bojovný a jediný má peníze na to, aby mě pozval na oběd do Čínské čtvrti.

Před revolucí žila v Havaně největší čínská komunita a dodnes z ní zbylo několik ulic a desítka podivných soukromých restaurací. V jedné z nich sedíme na dvou plastových židlích, všechny jsou trochu prasklé, a tak jsou vsazené po dvou do sebe. Nad čínským jídlem, ve kterém není ani trochu nudlí nebo rýže, Orlando zcela otevřeně kritizuje režim a jeho destrukci. „Nejhorší na tom je, že režim ničí myšlení. Cítím to i sám na sobě. Proto současná literatura mluví o šílenství, protože každý den se musíme vyrovnávat se šílenstvím a dvojím myšlením,“ předvádí znalost Orwella a gestikuluje rukama od hlavy ve výšce očí, jako by chtěl zdůraznit rozlet svých myšlenek. „Nikdo nemá rád tenhle režim, ale všichni ho navenek zároveň podporují, když jim jde o přežití. Tváří se, jako že se nic neděje.“

Orlando dává milé číšnici dolar spropitného a ona mu dává svůj telefon. Jeho strategie přežití je podle všeho úspěšnější. Po vydání první knihy vstoupil do svazu spisovatelů, kde musel podepsat prohlášení, že bude sloužit revoluci. „Podobné prohlášení musíš podepsat všude, třeba když se připojuješ k internetu. Svaz mě nechává úplně na pokoji, a když budu mít problémy s policií, můžu se zaštítit alespoň tím, že jsem oficiální spisovatel,“ vysvětluje. Když skončil jako biochemik ve státní laboratoři, napsal svůj první román, získal zaměstnání v literárním časopise Extramuros a později ve stejnojmenném vydavatelství. Cenzura a příkazy shora mu časem začaly vadit. Pomalu se posouvá mimo dosah režimu. Vyhrál konkurs katolického časopisu Vitral, jediného nezávislého měsíčníku tištěného na ostrově, a konkurs španělské ambasády. Myslí si, že jeho druhou knihu už cenzura nedovolí publikovat.

Když dojdeme až na nábřeží, Orlando se deštníkem pokouší bránit proti drobnému dešti, který silný vítr žene ze všech stran, a tento marný boj ho možná dovede k myšlenkám na nejtěžší rozhodnutí v jeho životě. V roce 2003 po odevzdání opoziční petice Proyeto Varela, která požadovala dodržování ústavy a lidských práv, vytvořil režim jakousi antichartu. „Uliční výbor tlačil na mou matku a bylo jasné, že když nepodepíšu, tak nebudu moct psát s dělat svou práci. Tak jsem to podepsal. Myslím, že jsem tím nikomu neublížil,“ přemýšlí nahlas.

Řekni, co čteš

„Jediný způsob, jak být svobodný, je být kulturní,“ napsal básník a maskot revoluce José Martí. „Jediný způsob, jak být kulturní, je být svobodný,“ oponuje manifest časopisu Cacharros(s) a tvrdí, že to kamsi nasprejoval kdosi neznámý. Opatrnost, s jakou je manifest napsaný, mi připomíná jednoho kubánského politického vězně, propuštěného na podmínku. Seděl ve svém rozpadajícím se domě, přežíval z peněz za prodaný digitální foťák, který jako novinář dostal z exilu, a tvrdil, že je svobodnější než kdokoliv jiný, protože si může říkat, co chce, a nemá už co ztratit.

Příběhy spisovatelů, kteří se snaží pracovat uvnitř systému, se opakují s železnou pravidelností. Režim je zatlačí do opozice a oni emigrují. Disidenti čekají, až se režim zhroutí, a jsou izolování jak od marxisticko-konzumní masy, tak i od kritických umělců.

Hledat umělecký underground v kubánském světě povrchů a zdání je zdlouhavá práce. Beznaděj, která následovala po kritických devadesátých letech, jenom zdůrazňuje odloučenost reality a literatury. Orlando a jeho přátelé čtou Kunderu, Kafku, Orwella a Foucaulta, ale nenacházejí odvahu opustit svůj dvojí svět.

Autorka působí ve společnosti Člověk v tísni.