„Rezignujme na poetiku avantgardy, která touží přivést svět ke globální spravedlnosti, srovnat všechny nesrovnalosti. Ta poetika končí ne nahodile, ale nutně takovými tragédiemi, jako je současný Irák,“ píše zdánlivě poučeně Martin Škabraha ve svém textu Životy v trhlinách. Mezi radikálním klausismem, Marťany, státním násilím ad. V úvodu se přiznává, že si s chutí přečetl přednášku Václava Klause Intelektuálové a socialismus. Je to podle něj čtení „nesmírně poučné“. „Ne tím, co se čtenář dozví o intelektuálech a socialismu (kromě invektiv a ideologických klišé je toho věru málo), ale tím, co text odhaluje o pozici, kterou jeho autor zastává a reprezentuje.“ Perfektní charakteristika. Avšak vlastního Škabrahova textu. Ten totiž vypovídá pouze a jedině o myšlenkové bídě proudu, k němuž se Škabraha hlásí a jejž označuje jako „radikální levici“.
„Ano, už nemáme žádný velký subjekt dějin, který by mohl být nositelem světové revoluce. Stará dělnická třída sice úplně nezmizela, antagonismus práce a kapitálu, jímž byla definována, se však před našimi zraky trhá,“ lituje autor v závěru. Co si tedy počít? Revoluce v nedohlednu a negativa té komunistické už nelze popírat ani na agitační přednášce ve zvláštní škole či v restauraci čtvrté cenové skupiny těsně před zavírací dobou. Pyšný projekt nastolení sociální rovnosti, jehož pseudoeschatologická spravedlnost měla ospravedlnit i desítky milionů mrtvých, skončil právě jen těmi desítkami milionů mrtvých. Namísto sociální spravedlnosti nespravedlnost, ba do očí bijící křivdy; životní úroveň proletářů se v Sovětském svazu či v Ceaušeskově Rumunsku podařilo úspěšně stlačit opět na úroveň takzvaného dickensovského kapitalismu. Jinde to nebylo o moc lepší. A když si stranická nomenklatura uvědomila, že její životní úroveň sice převyšuje obyčejné nestraníky, avšak vysoce zaostává za podmínkami profesora ručních prací na rakouském gymnáziu, byl s komunismem v Evropě definitivně ámen. Nikoliv však s pokusy o „marxistické“ myšlení.
Na Škabrahovi zaujme především to, jak vlastnosti komunistického totalitarismu připisuje svému úhlavnímu nepříteli – kapitalismu. „Demokracie, to je dělba moci, zatímco kapitalismus je úsilí o její akumulaci a monopolizaci.“ Dokonce si umí představit „svět, v němž mají velké korporace soukromé armády, které nás budou vystěhovávat z domovů, když se tam najde uhlí, nebo budou hlídat, jestli na polích nepěstujeme pšenici, na kterou jsme si předtím nekoupili licenci u toho, kdo ji vlastní jakožto GM patent“. A do osoby Saddáma Husajna si Západ „promítá vlastní bestialitu, kterou odmítá konfrontovat“.
„Filosofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit,“ pravil Karel Marx, k němuž se Martin Škabraha - dle vlastního doznání z letošního února v anketě serveru lavka.info Deset knih českého levičáka – „nikdy pořádně nedostal“. Dnešní radikální levice není naštěstí schopna toho druhého, avšak toho druhého je snad přece jen schopnější než toho prvního. (Čímž se od své historické předchůdkyně vlastně neliší.) Ale kromě více či méně efektních (a spíše již jen otřepaných či při nejlepším vypůjčených) metafor o tekuté modernitě, postmoderně, hypermoderně, sociální spravedlnosti atp. a ideologicky podjatých útoků na vytyčené nepřátele už není schopna podat nějaký celistvý, konsekventní výklad světa, v němž její představitelé spolu s ostatními lidskými bytostmi žijí. Ani se o to nepokouší.
Martin Škabraha například často operuje s pojmy jako „pravda“, „spravedlnost“, „křivda“, „vykořisťování“. Z čeho je však chce vyvozovat? V čem mají v jeho myšlení oporu, z čeho vlastně vyvěrají, z jakých kritérií, jak je chce definovat, je-li dle něj v současném světě modernitou vše roztrháno, i prostor, čas a subjekt? Z všetrhavé „tekuté modernity“? Z trhlin tekuté modernity? A pokud sám na jiném místě přímo deklaruje subjektivnost a relativnost hodnotových soudů, proč se potom s takovou moralistní vášní obořuje právě na kapitalismus? Morální soudy lze totiž vyvozovat pouze a jedině z – Škabrahovými slovy – „jakési eschatologické spravedlnosti“. On za její příklad uvádí „představu beztřídní společnosti“. Což je ale podle něj „poetika avantgardy“, na niž se má rezignovat. Bludný kruh se tak uzavírá. Schází-li však ucelený výklad světa (alespoň nedokonalý pokus o něj), nelze vlastně pronášet hodnotové soudy, ba vůbec žádné soudy. Pak zbývá už jen neartikulované kvákání – o třídním boji, státu, subjektu, děrách, dějinách, tekutosti či pevných bodech Vesmíru. V Škabrahově případě provozované v trhlinách postmoderního globalizovaného kapitalismu, v nichž spatřuje jediné kloudné místo k existenci i zdroj naděje, že se právě z těchto trhlin zrodí nějaký ten nový (lepší?) svět.
Kromě Klause, kapitalismu i KSČM, jež údajně míří do pasti a které hrozí, že se v touze po moci přidá k obsluze „kapitalistického superstroje“, se Škabraha ve své trhlé jamce vztekle ohání i po „heideggerovské světlině, v níž čekáme na Boha“. Ale Bůh nás prý nezachrání – sám je posetý trhlinami, což dokazuje například existence takových úkazů jako tsunami nebo narození trvale postižených dětí. Zatímco Klausovi věnuje celé dva sloupce, s Bohem se Škabraha vypořádal na pěti řádcích. Což o to, Klause to možná potěší, Martinu Škabrahovi je však třeba doporučit, aby zatím především hodně četl (nejenom Slavoje Žižeka, „filosofickou superstar dnešní radikální levice“), snažil se více a déle přemýšlet, a pak teprve něco zkoušel házet na papír. Život v trhlinách jeho vzdělání je velmi neutěšený, prázdný a pustý.
Autor je politolog.