Následující analýza se zabývá situací v Polsku mezi parlamentními a prezidentskými volbami. Pohledy na polskou společnost při příležitosti voleb a oslav 25. výročí Solidarity přináší v tomto čísle také reportáž na straně 15 a rozhovor se senátorem Zbigniewem Romaszewským na straně 14. Sérii článků doplňuje komentář k postavení kultury v polské předvolební kampani, který otiskujeme na straně 25.
Jen co vešly 25. září ve známost výsledky polských parlamentních voleb, začaly titulky oznamovat triumf polské pravice. Záhy však následovalo upřesnění, že se triumfující pravice bude obtížně shodovat na programu, neboť vítězná strana, Právo a spravedlnost (PiS, 27 % hlasů) dvojčat Jarosława a Lecha Kaczyńských, vlastně zas tak pravicová není. Bratři Kaczyńští se do povědomí polské veřejnosti poprvé zapsali v roce 1962, kdy jako malí chlapci účinkovali ve filmu Dva, kteří ukradli Měsíc. Druhá velká role přišla se vznikem Solidarity v roce 1980 – a od té doby už oba „kačeři“, jak se Kaczyńským v Polsku přezdívá, zůstávají na scéně.
Podobně jako ta filmová, i politická scéna je v Polsku velmi komplikovaná, neboť odráží hned několik zásadních historických, hodnotových i sociálně-ekonomických konfliktů. Jedním je antikomunismus, rozdělení na tábor příznivců někdejší Solidarity a na nostalgické zastánce lidového Polska (alespoň některých jeho údajných výdobytků). PiS i Občanská platforma (PO), jež se umístila na druhém místě s 24,14 % hlasů, se v této věci v podstatě neliší. Obě se hlásí k Solidaritě, jejich představitelé v ní v osmdesátých letech začínali svou politickou dráhu. PiS je však v tomto ohledu přece jen radikálnější.
Solidarita byla sice jediným masovým protikomunistickým opozičním hnutím v celém sovětském bloku, avšak zároveň i odborovým svazem. V Polsku byl boj s komunismem nerozlučně spjat s bojem za dělnická práva. I proto je značná část uskupení, jež se označují za pravici, z hlediska hospodářské politiky vlastně levicovými, paternalistickými subjekty. Mezi ekonomickým programem pravicového PiS a postkomunistického Svazu demokratické levice (SLD) nelze nalézt mnoho zásadních rozdílů. Občanská platforma se však naopak profiluje jako obhájkyně hospodářského liberalismu. V kampani dokonce slibovala zavedení rovné daně, z jejíž realizace však patrně sejde. Platforma je též liberální z politického (ústavního) hlediska, neboť žádala omezení role státu a zpřehlednění volebních i rozhodovacích procesů, vnesení prvku soutěživosti do politického života. Požadovala například zrušení Senátu, redukci počtu poslanců dolní komory – Sejmu – na polovinu a většinový volební systém. Ale hodnotově příliš liberální není, naopak. Výpady varšavského primátora Lecha Kaczyńského, kandidáta PiS na prezidenta, proti sňatkům osob stejného pohlaví podpořil i vůdce PO Donald Tusk, který se právě s Kaczyńským utká počátkem října v prezidentských volbách.
Polsko je zemí katolickou, kde se náboženská příslušnost silně pojí s vlastenectvím. Ostatně, část aktivistů vnímala legendární Solidaritu především jako nástroj boje za národní identitu s bezbožným drakem komunismu. PiS je proto především národně-křesťansky-konzervativní pravicí. Extrémní projev národního katolicismu, jenž sklouzává k populismu i antisemitismu, představuje na politické scéně Liga polských rodin (LPR), která v parlamentních volbách skončila na pátém místě se ziskem 7,97 % hlasů. Antiklerikální jsou naopak především postkomunisté ze Svazu demokratické levice. A jelikož venkov je konzervativní ze samé podstaty, hodnotově konzervativní jsou i obě agrární strany, kterým se podařilo do Sejmu proniknout: radikální a populistická Sebeobrana (ve volbách třetí s 11,41 % hlasů) i umírněnější Polská lidová strana (6,96 %). Mimořádnou sílu těchto stran do určité míry odůvodňuje skutečnost, že je Polsko se čtvrtinou populace žijící a pracující na venkově evropským unikátem.
Historická porážka postkomunistů (letos 11,31 %, v roce 2001 však přes 40 % hlasů) a vítězství strany jménem Právo a spravedlnost spolu úzce souvisí. Polští (post)komunisté, kteří se dokázali po roce 1989 přeměnit ve stranu blízkou sociálnědemokratickému profilu, zvítězili v parlamentních volbách poprvé v roce 1993, podruhé před čtyřmi lety. Nicméně ve druhé „čtyřletce“ jejich vládnutí naplno propukly korupční aféry, v nichž se sociální demokraté, plní ohledů k zájmům prostého člověka, vybarvili jako moci i majetku chtiví mafiáni. Ne náhodou proto triumfovalo právě PiS s programem revize či vyšetření některých „temných“ privatizací i zavedení přísnější verze lustrací. PiS tak v mnohém připomíná českou Demokratickou unii v dobách, kdy v jejím čele stála Alena Hromádková.
Teprve budoucnost ukáže, co vše se z mnohdy rozporných programů vítězů voleb podaří realizovat. Lze předpokládat, že půjde o kompromis, neboť PiS i PO dobře vědí, že musí převzít vládu a že ji musí převzít společně, byť nastávající souboj o post prezidenta nesmírně komplikuje koaliční rozhovory. Polská přímo volená hlava státu disponuje oproti té české přece jen daleko významnějšími pravomocemi a úřad prezidenta je prestižní, takže Lech Kaczyński by určitě neváhal, kdyby si mohl vybrat mezi ním a Měsícem, který na stříbrném plátně uloupil v dětství.
Autor je básník a překladatel.