Co všechno, jaké životní zkušenosti, jaký temperament, jaký druh myšlení rozhodují o vztahu k lustračnímu zákonu, tak různém i mezi lidmi podobného životního osudu? Podle jedněch je bezzubý, neboť nezakazuje lidem bývalého režimu účast v politice, neznemožňuje, aby měli vliv v médiích, zejména soukromých, nezakazuje jim podnikat, a už vůbec ne podnikat úspěšně. Jiní – včetně pisatele těchto řádků – namítnou, že tak přísný zákon by patrně likvidoval i demokracii, i podnikání; a možná by z veřejného života učinil hotovou džungli, neboť ti ambiciózní, kteří by nesměli podnikat či ovlivňovat média veřejně, by to činili za pomoci osob nastrčených. Ostatně v politice se to dálo: nesměl-li být někdo podle zákona státním úředníkem, mohl být třeba – poradcem, také placeným. A ještě něco: ve veřejném životě lze najít postavy, které se staly přímo symboly polistopadového šejdířství v podnikání mediálním, investičním a jiném, i v politice, ale které mají minulost slušnou či aspoň bezpartijní, bezbarvou. Zákon, který by nás předem upozornil, že patří mezi šejdíře, nebyl a ani být nemohl. Předseda vlády Jiří Paroubek má tedy pravdu, považuje-li lustrační zákon po šestnácti letech svobody za zbytečný. Samozřejmě že by měly příslušné úřady dál co nejpřísněji posuzovat ze všech hledisek uchazeče o místa, ze kterých lze ohrozit bezpečnost státu. Ale na to jsou snad už nějaké postupy vypracovány. A v mravním účtování se selháními vlastními i spoluobčanů nám žádný zákon nepomůže.
Václav Burian
Byl to prazvláštní 17. listopad. Demonstranti tleskali prezidentovi, zvolenému za aktivní podbízení se KSČM, a snažili se vypískat premiéra, který dělá to samé. A aby nebyl všem trapnostem konec, jiní demonstranti spojili svíčkami sídlo KSČM a mučírnu gestapa, Petschkův palác. Bylo mi smutno z lidí, kteří jsou schopni položit rovnítko mezi nacismus a KSČM. Kdyby zde čtyřicet let vládli nacisté, většina z oněch demonstrantů by se nikdy nenarodila, a pokud ano, tak buď na Sibiři, anebo by mluvili německy. Zločiny spáchané ve jménu nějaké myšlenky ale neznamenají, že ona myšlenka je bez dalšího automaticky špatná a zákazuhodná. To bychom museli začít zákazem křesťanství. Demonstranti brojili proti „relativizaci komunistických zločinů“. Význam slova „relace“ je ale „vztah“ či „souvislost“. Každý, kdo se zabývá historií, vkládá jednotlivá fakta do takových souvislostí a vztahů, které pokládá za podstatné. Má nám stát říkat, které výklady dějin jsou správné a které trestné? Tak jako „komunisté“ nejsou komunisty, ani jejich dnešní „demokratičtí“ odpůrci nejsou demokraty. Přesněji řečeno, požadují demokracii pouze pro sebe, zatímco jejich odpůrci mají být zbaveni práva prosazovat své názory. Jako kdyby antikomunisté chtěli, aby o dnešku platilo (s výměnou některých slovíček) to, co řekl o minulém režimu Milouš Jakeš: „Nepřipouštěla se opozice, protože v podmínkách socialismu by byla jen protisocialistická.“ Jenže svoboda, jak řekla spoluzakladatelka Komunistické strany Německa Rosa Luxemburgová, „není jen pro ty, kteří mají stejný názor jako my“. Svoboda buď existuje i pro naše odpůrce, nebo neexistuje vůbec. A to by měli mít na paměti jak ti, kdo se hlásí k myšlenkám komunismu (a často je překrucují k nepoznání), tak jejich odpůrci. Před šestnácti lety vyšly statisíce lidí do ulic, aby požadovali – mimo jiné – svobodu pro všechny a rovnost v politických právech. Nyní vyšli do ulic ti, kdo chtějí omezení svobody a politická práva jenom pro někoho. Je dobře, že jich tehdy bylo hodně a tentokrát málo.
Ondřej Slačálek
Podle očekávání komentátorů se o víkendu měla v Brně zrodit zcela nová politická strana. Poté, co se vzepjala ke svému vrcholnému dílu nazvanému Černá kniha hříchů ČSSD, chce se prý ODS proměnit ve stranu dobrotivou, smířlivou a optimistickou. Také již nehodlá slibovat žádné radikální reformy, zato míní vytáhnout do boje proti aroganci, korupci a klientelismu. Doporučilo jí to totiž její mozkové zázemí, institut Cevro, jak píše MF Dnes. Lze si představit, že něco podobného občanským demokratům přijel na sjezd osobně poradit i předseda britských konzervativců Michael Howard, poučený vlastní volební porážkou. Svádí to k jásotu nad blahodárným účinkem demokratických mechanismů, nebýt několika pochyb: například že vedení ODS se zdá mít dosavadní styl příliš hluboce vrytý ve své povaze. Potíž může být rovněž s pamětí voličstva – není jisté, zda přes každodenní mediální humbuk nezapomnělo, kdo byl u nás v devadesátých letech ztělesněním arogance, korupce a klientelismu. Byť by si takovouto slibovanou ušlechtilou politickou reprezentaci určitě kdekdo přál, zastavit propad preferencí ODS bude těžké. K získání důvěry totiž nestačí jen pokyny mozkových center, změna je nutná i v duších a srdcích.
Tomáš Tichák