Uštknutí hudbou

Konec je nejdůležitější ze všech věcí, jak víme už z Jarmuschova Ghost Doga. Na sound­tracku ke klasikově novince Zlomené květiny se neodvratnost konce věcí připomíná už v první skladbě: There Is An End, která zdobí úvodní i závěrečné titulky snímku, je v podání rockové trojice z Ohia The Greenhornes a hostující zpěvačky Holly Golightly emocionální dominantou této výsostně eklektické, leč podivuhodně soudržné kolekce. The Greenhornes (jejich zpočátku jemně zvonivá a následně kytarově rozostřená instrumentálka Unnatural Habitat album také adekvátně uzavírá) zde vykouzlili subtilně hymnickou melodii, již k dokonalosti rozvine hladivou melancholií prostoupený ženský vokál, rytmicky podtrhávaný odsekávanými mollovými akordy elektrické kytary. Golightly (u nás známá bohužel jen z duetu se slavnými White Stripes, kteří účinkovali v Jarmuschově předešlém povídkovém opusu Kafe a cigára) ovšem zanechává v posluchačově mysli nesmazatelný otisk i jako svébytná písničkářka – chytrá melodická miniatura Tell me Now So I Know opět rozeznívá intenzivní strunu lehké nostalgické rezignace.

Autorem hudby, která ve filmu i na soundtracku zní nejčastěji, je ovšem dnes znovuobjevovaný etiopský jazzman Mulatu Astatke. Konkrétně tři působivé výňatky z jeho desky Ethiopiques, vol. 4., 1969–1974, jejichž poznávacím znamením jsou především kouřovou clonou potažené groovy a chytlavá melodika. Yegelle Tezeta s pumpující rytmikou bicích, basy i kláves a refrénem, v němž se kříží saxofon a trubka, do sebe nasákla to nejlepší z tradice afrického funku (její soulovější, o kytaru obohacenou a na strhující basové lince postavenou verzi, nazvanou Ethan­opium, předkládá ke konci alba kapela Dengue Fever). Yekermo Sew hypnotizuje meandrujícími motivy dvou saxofonů, zatímco instrumentálně barevná a vláčná Gubelye asociuje narkotické ovíjení hada kolem ukolébaného posluchače.

To pravé uštknutí pak zprostředkovávají písničkou à la šedesátá léta Not If You Were The Last Dandy On Earth sanfranciští Brian Jonestown Massacre, posílající ironickou, syrově rockovou zdravici kolegům z Dandy Warhols, a také doommetaloví (sic!) kali­fornští psychedelici Sleep se svým čtyřminutovým výtažkem z původně více než hodinové kompozice Dopesmoker. Rovněž houpavé reggae od undergroundových The Tennors, klasika Ride your Donkey soulového gurua Marvina Gaye a zejména úchvatná pasáž Pie Jesu z Requiem op. 84 francouzského modernisty Gabriela Faurého (1845–1924) v delikátním přednesu souboru Oxford Camerata dokazují Jarmuschovu odvahu jít ve výběru napříč časem i žánry a přitom podržet atmosféru i náladu celého alba. „Dobrá na srdce“, říká etiopský soused Winston směrem k hlavnímu hrdinovi Donovi o etiop­ské hudbě, kterou mu vypálil na cesty. To platí o všech hudebních květech pěstovaných na poli tohoto alba.