Ruský básník Jurij Odarčenko (1903–1960) publikoval jednotlivé básně časopisecky (Novyj žurnal) a v roce 1949 vydal sbírku básní Hezký den (Děňok). Výbor z jeho díla Básně a próza (Stichi i proza) vyšel v Paříži v roce 1996.
+ + +
Ke břehu vlna vyvrhla
měch zlatou nití vroubený.
Měch zlatou nití vroubený
na zlatý písek zmáčený
zpěněná vlna vyvrhla.
Je zlato v měchu dojista
či mořské perly jako pěst.
Či mořské perly jako pěst,
však naráz rohy klubou se:
čert dřepí v měchu dojista.
Pohnula sebou černá leb,
chvost černý vylét jako had.
Chvost černý vylét jako had
a na nevinné hvězdy hmát,
roztočila se černá leb.
Je čas jít spát a jenom sen
po špičkách okolo mě šel.
Po špičkách okolo mě šel,
květ střemchy v dáli rozevřel
poslední neodvratný sen.
+ + +
Jak zlato písek plá,
přímořský větřík vlá –
prasátka házejí mořské vlny.
Matka tu štrikuje,
zhluboka vdychuje –
s úsměvem vzhlédne, chřípí se plní.
A děti sedly si
na písek vařící –
cos kutí, smějí se. Zkrátka děti!
Vlna se zavlní,
bělounká jako sníh –
lahvička obloukem na břeh letí.
„Tak, Vaňko, mrkni tam,
co je v ní, pověz nám,
ať už v té záhadě jasno máme.“…
Sto tisíc čertů v ní,
psaníčko, které zní:
S.O.S., S.O.S. – umíráme!
Verše do alba
Bam, bam, bam…
Verše do alba
píšou Bim a Bam,
ruku v ruce, jedním tahem –
dva ženiši jedné drahé.
Bim, bim, bim...
Bim napsal:
„Pro nás je tenhle život málo...“
Bam řekl:
„Tři dny jsou až až. Copak s tím?“
A žena, které oko umdlévalo,
kopírovala posté párek labutí.
Jejímu muži blahem tuhly svaly,
svědomí zářilo jak čerstvě padlý sníh,
nestoudné Pompeje se mihotaly...
„Teď piš ty,“ řekl ostýchavý Bim.
Bam vidí, že proud rozžhavené lávy
(pod kterým mizí odevzdaná zem)
bobtná jak sladký jed od tvrdohlavých
zdí Kremlu, co se minul s rozumem.
Na poplach bijí všechny zvony:
...a bim bam, bim bam, bim a bam...
Starému světu hrany zvoní?
Ne, to jsou verše pro vás... do alba.
+ + +
Copak? Zas švorc? Ani sou?
U známých si řeknu.
A když doma nebudou –
tak jsem se holt seknul.
Už je to tak – nezoufám,
snad se na sekeru
najím. Že ne? Cože? Kam?
Hanba jim! No věru!
Čestné slovo nestačí?
Nikde? Nač bych vzdychal,
přece se tu nezjančím
z kručícího břicha.
Snáz mi bude rozvážit
lid a jeho osud…
Ještě zkusím odlehčit
tamté slívě o sou.
Tak důstojně almužnu
z peněženky vytáh…
„Zabil jsem ho ve svém snu,
slavný soude,“ říkám.
S čistým srdcem
Po provaze jde slůně vpřed –
v pozoru chobot, do stran uši.
Po provaze se slůně dře
přes široširé moře k souši.
Proč Bůh té tíze nebrání
jít po provaze, můj ty světe?
Tři špalky drží pouhá nit,
čtvrtý si oko s pátým plete.
Blyštivá propast dole vře –
jen chybný krůček, zaváhání...
Slůně se ale hmoždí vpřed
vzdor všemu rozumu i zdání.
Co takhle Boha oklamat,
přeříznout provaz nad víry vod?
Bůh zdříml, andělé šli spát...
„Slůňátko moje!“ – pochodem vchod!
Kterýpak soudce ten čin změří?!
Vše v nebi sní si sladký sen.
To jenom srdce pořád věří,
že jednou přijde soudný den.
+ + +
Furažka s kordem, do kytic
ukrytá rakev, kamarádi...
Teď odcházíš ty – nikde nic,
cesta je pustá. Ani
kord, ani květy, daleko
na Krymu čapka leží...
Sbor ruských hlasů - ó ten blahosklon!...
na kterém za mák nezáleží.
+ + +
Ďáble, ďáble, kolikpak
dáš za moji duši?
Každá věru nebývá
bez poskvrnky, stydlivá –
tak, tak – ruská duše!
„K čemu je mi kupovat
tvoji ruskou duši?
Jeden konec červ už slup,
na druhém si hoví hňup –
je jak špunt ta duše.
Větší šprým je nespustit
z očí tvoji duši:
hned nahoře, vysoko,
hned zas dole, hluboko,
sebemenší hříšek, víš,
vleče splávek níž –
to je tvoje duše!“
+ + +
Raníčko, soumráček, dníček, dník!
Prkotiny a žvanění
na trhu, v duši, v kostele
i v romantických rondelech,
v poslední chajdě, v paláci...
A nikde tečka na konci...
Raníčko, soumráček, dníček, dník!
Pošmourný den. Stín propasti
na trhu, v duši, v kostele
i v roznícených rondelech.
Když slunko mraky prorazí
a smrt přivede v podpaží,
bude to stejně jedno –
v rakvi je těsno a temno.
+ + +
Obrázky zcela dokonalé:
šlak ženu může trefit málem,
muž není hotov, v divadle už zvoní,
vtom tkanička rup – a je po ní.
Synáčka matka všude hledá
s kabátkem v ruce, celá bledá,
aby se chlapec neprochlad.
A on? Do díry v ledu spad.
Nuzák, jenž střádal deset let
na mechanické nohy, hned
vyrazil čile, zpívaje –
znovu pod kola tramvaje.
V raketě, rychlé jako blesk,
rozhodnut zmizet ještě dnes,
pochopím, když mi lebku nízký strop
rozrazí – svět je uzavřený hrob.
+ + +
Ve zmatku kličkuje před kočkou myš.
A vlka zabijí lovci.
Pták v modrém nebi, hned výš, hned zas níž –
od kusu platí se ptáci.
Všechno je jasné. Jak má ale žít,
kdo sílu skončit to ne a ne najít?
Nemoci u něho podnájem mají,
rázem je miláčkem apatyk v sousedství.
Ach, Člověk – vážně to hrdě zní?
+ + +
Na téhle cestě, však já vím,
horoucí pekla natrefím.
Hedvábnou lesní cestičkou,
zvesela, s pěknou písničkou
vrátím se zpátky, příteli,
a v kocourka se převtělím.
V růžové ložničce, na polštářích
s dívenkou budeme hospodařit.
Tiše si budu vrnět zase –
však o čem, to už nepozná se.
+ + +
Na popravišti sedí vrabec,
a pod ním – Rudé náměstí,
zloděj, co za uchem se škrabe,
když spěchá kolem s kořistí,
chlap, který s tlamou polekanou
před špalkem čapku s hlavy shráb,
babka, co zašilhala stranou,
křižujíc se snad desetkrát.
A obzíraje ze své výše
tu pomíjivou sebranku,
cvrliká, slunci ódu píše
vrabec, sedící na špalku.
+ + +
Půvab, půvab s tajemstvím,
půvab je v letu holubím,
v rozeklaném smutku hadím,
půvab je v bědování lidí.
Mocný Bože, skloň se blíž,
nářky země neoslyš.
Potápí se koráby,
co na moře odpluly.
A v těch, které zůstaly,
krysy zrní sežraly.
Zpráchnivělo ráhnoví.
Kde zahynout? – Kdekoli.
Půvab, půvab s tajemstvím,
půvab je v letu holubím,
v rozeklaném smutku hadím,
půvab je v umírání lidí.
+ + +
Se svíčkou k ráji nedojdeš
a pravdu v světě nenajdeš…
Svíčka teče po prstech.
Není pravda v krčmě, ech?
Tady seď a pij a křič:
k pravdě v ráji, s kotvou pryč…
Pravda krčmě nehoví!
Kde teda je? – V trámoví.
Už se hrabe ten kus děsa
na půdu, co nad ráj plesá.
A vosk stéká, prská, tuhne,
ruka taktak ohni uhne.
Proč tak pálí, čert to spral,
svíčka, co mi kdosi dal?
Všichni zlí pryč – a Bůh s námi!
Plamen něžně mezi trámy
rozhrnuje prach, tmu, v níž
na opasku, stužce spíš…
Světlo zhaslo. Tma jak v ranci…
– Pášenko, Pášenko, kde jsi!
+ + +
V nebesích, v srdci sedmé říše
na pozlaceném rynečku
na ryzáčkovi sedí tiše –
blankyt jí splývá k střevíčkům.
Nad hlavou červánky jí plují
v neuzamčeném prstenci
a dívčí tváře vydechují
meruňkovými ruměnci.
Už odedávna z náměstíčka
posílá rukou znamení
a slib, že zjara na koníčku
přikluše k mému stavení.
+ + +
Já ve snu řádný piroh s jedem
u Baby Jagy okusil,
a od dětství si zamiloval
chůdy: co krok, to deset mil.
Teď ale, když je cesta v půli,
chci zvolnit nepříčetný let,
ten klikyhák, co podobá se blesku,
zastavit, ohlédnout se zpět.
Však ať se vzpírám, jak se vzpírám,
chůdy mě unášejí vpřed!
Tvář rozesmáté Jagy vidím
u hrobu, co je na dohled.
+ + +
Stroj klape, úhoz po úhozu,
slunce se řine na listy.
Diktuje zlehka střídmý rozum
bilanci strašné prázdnoty.
Odešla, nebo nežije,
vždyť je to jedno zcela…
Jak býval, pokoj světlý je,
zármutek konce nemá.
Sám bloumáš sem tam po pokoji –
za okenním sklem v květnících
tragické hyacinty stojí
v zarůžovělých prstýncích.
Přeložil Petr Borkovec.
Básně Jurije Odarčenka připravuje k vydání nakladatelství Fra/Agite.
Básník zhořklé ironie
Co o básníku a prozaikovi Juriji Odarčenkovi vlastně víme? Zarazí nás už pohled do nejpodrobnějších literárních slovníků ruské emigrace, kde první závazný údaj – datum narození – je neúplný. Bývá uváděn jen rok 1903 (všechny osobní dokumenty se zřejmě za občanské války ztratily). Toto vročení jej jednoznačně přiřazuje k mladší exilové generaci Borise Poplavského. Ukrajinský původ prozrazuje koncovka jména Odarčenko. Prozaické návraty do dětství prožitého ve vesnici na jižní Ukrajině situují jeho rodiště do blízkosti řeky Psel, tedy do míst spjatých s báchorečnými, fantaskními prózami Gogolovými, od nichž lze odvinout rozhodně spolehlivější literární rodokmen autora prózy Dětské strachy. Nelze však vyloučit, že se ve skutečnosti narodil v Moskvě v rodině zámožného bankéře a že Ukrajina byla jen místem jeho letních a prázdninových pobytů. Z nedokončené Divoké révy lze usuzovat na to, že se jeho předkové podíleli na kolonizaci Kavkazu, ale směrodatnější je pisatelův neskrývaný obdiv k osamělci Lermontovovi. Ten jej zase spojoval nejen s Borisem Poplavským, ale s celým hlavním proudem ruské exilové poezie, její „pařížskou notou“, a především pak s jejím nekorunovaným králem Georgijem Ivanovem (právě on bude první z básníků, který docení provokující originalitu Odarčenkových veršů, která ho bude dokonce nejednou inspirovat svým odpoetizovaným výrazem a zhořklou ironií).
Z raného Odarčenkova mládí je doloženo jeho studium na moskevském gymnáziu, avšak chybějí záznamy o tom, zda jej dokončil. Vědělo se, že Rusko opustil s evakuovanou Wrangelovou armádou, ale teprve v poslední době bylo potvrzeno, že také skutečně v řadách Bílé armády bojoval. Bylo to do jisté míry překvapením – už proto, že na rozdíl od kozáckého básníka Nikolaje Turověrova, prozaika Gajto Gazdanova a dalších druhů, jimž byly zasvěceny mnohé verše Savinovy, neléčil se Odarčenko z válečných traumat jejich přenášením na papír zaplňovaný drastickými detaily z občanské války. Jen střídmě ji připomněl v básni Furažka s kordem..., kde se objevil obraz mrtvého, jehož čapka zůstala ležet na krymském břehu, a odzpíval svou litanii za mrtvé v básni stylizované jako společná modlitba řad skosených mrtvých, zapomenutých na opuštěném poli a vystavených prudkým náporům větru. Jako hořkého, sarkastického dovětku k modlitbě pronášené do větru by bylo možné využít vstupního dvojverší z připomenuté básně spjaté s tragickými kolizemi občanské války: „Sbor ruských hlasů – ó ten blahosklon!.../ na kterém za mák nezáleží.“ Odtud byl jen krok k zevšeobecňujícímu obrazu pozemského světa jako „rakve“, jako „společného hrobu“, jako doživotního žaláře, z něhož lze, jak psal již dříve Chodasevič, vyskočit jen do smrti. Proto nás sotva překvapí, že z učení Nietzschova, Kierkegaardova a francouzských existencialistů přitahovala Odarčenka nejvíce filosofie sebevraždy.
Doposud se nepodařilo zmapovat ani okliky Odarčenkovy cesty do Francie. Pamětníci jej většinou spojují až s ruskou Paříží třicátých let. Ve svých vzpomínkách nejčastěji registrují jeho osobitost i podivínství a téměř jednohlasně zdůrazňují, že se jako jeden z mála příslušníků mladší exilové generace dokázal dobře uplatnit v praktickém životě – živil se (a v lepších časech živil i jiné) ručním malováním látek pro pařížské módní salony. Vrozené sklony k malování zřejmě předurčily i jeho osobní život – po prvním manželství s malířkou Irinou Muratovovou, které skončilo rozchodem, nikoli však nepřátelstvím, se stala jeho druhou ženou a matkou jeho dětí posluchačka kursů Školy výtvarných umění. Ani tento pokus o dlouhodobé soužití nevyšel, za války už žili odděleně. Vzhledem k dceřinu svědectví o přetrvávajícím citovém vztahu rodičů nelze vyloučit, že včasným rozchodem chtěl Odarčenko uchránit své nejbližší před sebou samým. Tedy před tím, v čem spatřoval umělcův nejzasvěcenější vykladač Kirill Pomerancev hlavní příčinu jeho osobního ztroskotání a hlavní důvod jeho předčasného odmlčení jako básníka. Poslední roky Odarčenkova života se před jeho pozornýma očima měnily v „marný zápas se svodem smrti, který se ukázal být silnějším než svod života, jemuž se říká životní instinkt“.
Miluše Zadražilová
galerie
Kouzelné letní odpoledne, horké slunce svítí zešikma. Stíny jsou dlouhé, holčička žene obruč. Vlasy vlají v běhu. Bezstarostnost, pohoda, hra. Na levé straně ulice je dlouhá renesanční stavba s arkádami. Na druhé straně další dům s arkádovým podloubím. Otevřená maringotka před domem zeje prázdnotou. Je siesta a všichni doma odpočívají. Holčička se blíží ulicí k náměstí. Tmavě modré nebe na obzoru bledne. Na nároží dlouhého domu vlaje jakási vlajka, dál už je jenom krajina. Z ticha a letní pohody nás vytrhne zlověstný stín. Všechny úhlopříčky směřují k němu. Protíná děvčátku cestu. Narušuje klid a harmonii. Co se asi stane, až se setkají? Je v tom cosi znepokojivého.
Pohled se vrací k prázdné maringotce ukryté ve stínu domu. Proč je otevřená a prázdná? Ta maringotka kříží cestu děvčeti i neznámému stínu. Kdyby se teď rozjela, zastaví mezi nimi. Souvisí se stínem dopadajícím zpoza rohu? Jsou to dvě neznámé! Představují nějaké nebezpečí pro děvčátko? Jsme napjatí z toho tajemství, ale na druhé straně bychom byli raději, kdyby to dobře dopadlo. Anebo je dobře, že je tam napětí. Právě z napětí protikladů vzniká něco nového. A nakonec je to jen obraz. Jsme někde daleko odtud a díváme se na něj pěkně v klidu a teple.
Ľuba Portelová