Hana Pražáková
Dobrý den, Brno
Hejkal 2005, 172 s.
Hana Pražáková pokračuje ve vzpomínkách zahájených knihou Nadějí tu žijem (2001), na níž překvapilo, jak silný zážitek může poskytnout od literární rafinovanosti oproštěný úryvek z rodinné kroniky. Sílu mu propůjčilo především téma: život rodiny Františka Křeliny, spisovatele uvězněného komunisty; vyznění však napomohl duch křesťanské odevzdanosti a soudržnosti, který prosvítá mezi řádky. Autorka (vyprávějící ve třetí osobě) i v této knize jako by se probírala svou pamětí a nacházela epizody, které v ní nejsilněji uvázly, bez ohledu na jejich vnější význam. Křelina, který se dočká rehabilitace, je už na okraji dění; v centru knihy je rodinný a pracovní život autorky – jeho dcery. Vyprávění si mohou se zájmem přečíst hlavně ti, kdo si oblíbili hrdiny předešlé práce, zvláště když sdíleli s autorkou místo a čas většiny dějů, Brno od šedesátých let do dneška, a pohybovali se ve školské a kulturní sféře. Předělem ve vzpomínkách je listopad 1989 – před ním jsou svědectvím o jisté podobě přežívání normalizace, jejíž slídívé hlouposti se Hana Pražáková a její manžel snažili vyhnout, ale nehrbit se při tom. S nezkalenou radostí přijímají nový svět, který je dočasně zavede na velvyslanectví v Budapešti, v jehož spravování autorka pomáhá svému manželovi, hungaristovi Richardu Pražákovi. Jeho úvaha o světě diplomacie a česko-maďarských vztazích je zajímavým doplňkem knihy.
Jan Novotný
Věra Nosková
Bereme, co je
Abonent ND 2005, 296 s.
Vlastním nákladem vydaný debut vychází v nové podobě – text byl redakčně upraven a jeho závěrečnou část autorka přesouvá do chystané knihy. Román tak přišel o konec, který Vladimíru Justovi (LtN 20/2005) připadal falešný. Nyní ústí do dilematu, které si hrdinka formuluje ve slovenské horské vesnici, kam přišla hledat stopy po téměř nepoznaném otci: „Zítra musím odjet. Nebo navždy zůstat.“ Neznám původní podobu knihy – v tomto znění je sevřeným, strhujícím způsobem podaným dílem, které nemá chybu. Zkrácením o „normalizační“ pasáže se možná posílila jeho hlubší vrstva. Dosavadní hodnotitelé viděli v knize především svědectví o komunistické devastaci společnosti, mně se však zdá, že jalovost komunismu je v něm jen součástí a důsledkem všeobecné jalovosti konzumního světa, do něhož hrdinka vstoupila s nešťastným předznamenáním: na jedné straně je rozený pozorovatel se sklonem k smíchu a výsměchu, na druhé vášnivé srdce, toužící po někom či něčem hodném uctívání a v této touze stále zklamávaném. Vybavily se mi při čtení Augustinovy Konfese – hrdinka ovšem nikdy nevysloví svou touhu tak explicitně jako on. Slovenskou epizodu nepociťuji (asi na rozdíl od Justa) jako jedno z dalších hrdinčiných zklamání, ale spíše jako nalezení reliktů autentického života. Dokonce i obskurní zájmy a lásky autorčina otce jsou osvěžením proti mdlému prostředí maloměsta. Na pokračování čekám s napětím.
–jn–
Arto Paasilinna
Chlupatý sluha pana faráře
Přeložil Vladimír Piskoř
Nakladatelství Hejkal, 2005, 240 s.
Je asi dost málo pravděpodobné, že by nějaký medvěd, byť finský a pod vedením luteránského faráře, mohl nalézt potěšení v náboženských rituálech. Rovněž je jen stěží uvěřitelné, že by takový medvěd dokázal vlézt do vany a tam si celou hodinu pečlivě šamponoval huňatou srst, poté způsobně vylezl a důkladně se vytřel froté osuškou, nemluvě o tom, že těžko by se nějaký medvěd úporně dožadoval rozloučení těsně předtím, než zalehne do brlohu k zimnímu spánku. Ale o to tu nejde. Ani oblíbenému finskému spisovateli Arto Paasilinnovi (česky dosud vyšlo: Zajícův rok, Stará dáma vaří jed) nešlo o to, aby čtenáři uvěřili jeho „praštěným“ smyšlenkám. Paasilinnovy nadsázky, jeho absurdní komično, břitká ironie, to vše jsou jen prostředky k dosažení cíle, a tím je v prvé řadě pohled na náš nesmyslný svět, nesmyslné bytí, pachtění, snažení, kdy člověku utíkají mezi prsty ty podstatné momenty, aniž by si vůbec všiml, že existují. Až v jakémsi vzdáleném druhém plánu jde o to čtenáře pobavit – i když v případě nevšedního chlupatého sluhy zmateného faráře, který je postaven mimo službu a cestuje napříč Evropou, chlastá vodku a hledá, v co by mohl uvěřit, první a druhý plán dokonale splývají.
Magdalena Wagnerová
Petr Šabach, Irena Obermannová, Ivan Klíma, Hana Andronikova, Edgar Dutka, Josef Moník, Kateřina Rudčenková, Zdeněk Jirsa Vonásek
Schůzky s erotikou
Listen, 2005, 154 s.
Většina z autorů povídkového souboru se drží tradičního pohledu na téma erotika, v rámci žánru bojuje s křehkou hranicí erotična a sexuality, s možností dráždivého náznaku či otevřeným vyjádřením pudové podstaty v člověku. Příběhy zůstávají na schematické půdě, většinou nejsou předehrou k nečekané pointě, ani vstupem do neznámého fikčního světa. Autoři zde popisují buď snahu postavy dosáhnout sexuální zkušenosti, či úsilí svůj neuspokojivý sexuální život změnit. Pro čtenáře jsou na celém výboru nejzajímavější štěpící se úhly pohledu jednotlivých autorů, respektive pohledů muže a ženy na dané téma. Zatímco mužští povídkáři se ocitají na půdě reality jak jazykem a stylem vyprávění, tak stavbou příběhu, ženy se pouštějí do sféry představ, fantazie a nenaplněných snů. Před námi jsou tak vystavěny proti sobě dva světy, svět vnější, kdy hrdina zachycuje skutečný příběh o dobývání nějaké ženy, o nutnosti bořit překážky, které mu klade svět, jeho mládí či ženská postava, a svět vnitřní, kdy hrdinka bojuje sama se sebou, se svou neukojenou touhou, se svou fantazií, která se s okolní realitou jen těžko slučuje. Výjimkou je povídka Ivana Klímy Laciné lůžko, která, psána mužem z ženského pohledu, oba světy spojuje a konfrontuje představy zástupců obou pohlaví. Zároveň se vymyká i žánrově – obsahuje hororové motivy, budí napětí a přináší překvapivé zvraty.
Kateřina Svatoňová
Jiří Stránský
Perlorodky
Meandr 2005, 165 s.
Spisovatel Jiří Stránský plní Perlorodkami slib svému vnukovi, že pro něj napíše knihu, stejně jako v sedmdesátých letech psal z vězení pohádky pro své děti. Kniha popisuje osudy malého sirotka Ivana, který prchá z dětského domova, seznamuje se s doktorem práv, tajným skautem a dobrodruhem Vojtou, který ho adoptuje, vezme do skautského oddílu a vybuduje mu nový domov. Původní obavy, že vnuk v současném svobodném státě nepochopí příběh chlapce odehrávající se v roce 1975, odkládá stranou, a tak tu dětský čtenář najde nejen svět dobrodružného příběhu, ale i jeho druhou rovinu. V této vrstvě textu se Ivan stává zrcadlem, které odráží skutečnost komunistického Československa, jeho nesvobody a omezení pro mravně čistého člověka, kterým je Vojta. Dětský pohled, podtržený jazykem odpovídajícím chlapcovu vyjadřování, je pak filtrem, který tíživé životní příběhy politického vězně či opuštěného sirotka zbavuje depresivní atmosféry a vnáší do knihy jemný humor. Třetí vrstva, kterou kniha přináší a která ji zároveň staví do kategorie cenných uměleckých děl, je její jedinečná grafická úprava, těžící z hravých a originálních ilustrací potulného komedianta a svérázného výtvarníka Matěje Formana. Perlorodky jsou mnohostranným dílem, které upoutá napínavým příběhem dětského čtenáře, popisem politického pozadí dospělé a výtvarností a jazykovou hravostí ostatní.
–ks–
Lewis Trondheim
Moucha
Mot komiks 2005, 104 s.
Zajímá vás, jak vidí svět moucha? Nebo byste chtěli vědět, co se jí zdá? Právě tento komiks vám může zprostředkovat alespoň chvilkovou muší proměnu. Lewis Trondheim je u nás známý především sérií Donžon, parodující takzvané hry na hrdiny, z níž zatím vyšly tři díly. V Mouše se obešel beze slov a vytvořil knihu, která nemá daleko k filmu. Docílil toho především využitím stejně velkých obrazových políček. V knize se několikrát protne mikro- a makrosvět, už první obrazová sekvence je podobná té z Jimmyho Corigana. Z temnoty vesmíru autor nechá nejprve vystoupit Zemi, pak město, dům a nakonec muší vajíčko v konzervě v odpadkovém koši, z něhož se vyklube hlavní hrdinka. Spolu s ní čtenář (nebo spíš prohlížeč) prozkoumá zákoutí kuchyně, zjistí, jak úžasné možnosti skýtá schopnost létání, a dokonce se seznámí s molem (tedy jestli to není něco jiného). Poté následuje snová (?) scéna, v níž se moucha začne zvětšovat a zvětšovat, až je větší než celý vesmír, a poté se tento vesmír promění v konzervu z úvodu komiksu. Kniha u nás vyšla na křídovém papíře, a bohužel se oproti originálu kresba trochu rozmazala. Moucha je hravá a vtipná knížka, určená vlastně všem, jediným problémem je, že ji prolistujete ani ne za deset minut. Na druhé straně si v ní můžete listovat, kdykoliv vám bude smutno. Jen pozor na pavouky!
Jiří G. Růžička
Škvorecký 80 – sborník z mezinárodní konference o životě a díle Josefa Škvoreckého
Editoři Helena Kupcová a Michal Přibáň
Literární akademie 2005, 409 s.
Jeden rok uplynul od konference k 80. narozeninám Josefa Škvoreckého (Náchod 22.–24. 9. 2004), a máme v ruce sborník materiálů z ní. Probíhala v hotelu Beránek souběžně ve třech sekcích, takže seznámit se se vším, co na ní bylo proneseno, můžeme vlastně až teď. Literárně teoretické studie tak říkajíc zásadní povahy shrnuje první oddíl, v dalších následují drobnější příspěvky o konkrétních Škvoreckého dílech a aspektech jeho tvorby (filmové a televizní adaptace, cizojazyčná vydání), až po nejrůznější osobní vyznání, vzpomínky a gratulace. Rád si zopakuji z větší části improvizovaný výklad kanadského hudebníka a překladatele Paula Wilsona o české a anglické verzi Škvoreckého románu o Antonínu Dvořákovi a navazující příspěvek Dorůžkův. Z příspěvků, jež na konferenci z různých důvodů nezazněly, se editorům podařilo získat čtyři. Z nich si říká o pozornost zamyšlení Markéty Goetz-Stankiewiczové o skrytých vazbách Škvoreckého k velkým zjevům angloamerické prózy. Sborník odlehčuje několik perokreseb Mojmíra Jahody, lehce črtaných v průběhu konference.
František Knopp
Ivan Klíma
Kostlivec pod kobercem
Academia 2005, 277 s.
Kostlivec pod kobercem je výbor z fejetonů, které Ivan Klíma psal v letech 2003–2005 pro Lidové noviny a měsíčník Xantypa. V úvodu, jenž je zároveň částí děkovného projevu, proneseného při udílení literárních cen Franze Kafky v říjnu 2002, autor píše, že literatura je mu nástrojem, jehož prostřednictvím spisovatelé mohou a mají kladně působit na člověka a společnost: „Psát pro mne dodnes znamená především hledat způsob, jak oslovit čtenáře, jak se s ním podělit o odpovědnost za svět, v němž žijeme.“ Apelovat na čtenáře a jeho morálku se snaží i ve svých fejetonech – ne vždy však úspěšně. Témata, kterým se věnuje, jsou jistě závažná a aktuální (fanatismus, vymývání mozků, sílící moc konzumu apod.), ale nezajímavé, všední podání oslabuje jejich naléhavost a tím i zamýšlený účinek. Klíma často sklouzává do přílišného moralizování a někdy dokonce připomíná nazlobeného starého pána, kterého pohoršují odhalené pupíky a fialové vlasy. Vtipný, neotřelý a nápaditý bývá tehdy, zabývá-li se kritikou slov. Ať již jde o bezobsažná předvolební hesla, dotěrné reklamní slogany či o přirovnání, která dávno ztratila vztah k realitě. Klíma úspěšně odhaluje nesmyslnost slov, skrývající se v jejich zdánlivém smyslu, či poukazuje (nejnaléhavěji asi ve fejetonu Vražda nebo poprava) na jejich mylné a skutečnost zkreslující používání. Tehdy se blíží Karlu Čapkovi, svému velkému vzoru.
Markéta Kozáková
Jindřich Karásek
Analogie estetické zkušenosti
Filosofia 2004, 89 s.
Na pozadí současných výzkumů přichází autor s výkladem Kantovy teorie estetické zkušenosti. Vidí, že Kant přispěl k osvobození estetiky z jejího přísně racionalistického i empiristického područí. Podle autora Kant poukazuje na to, že přítomnost estetického předmětu je nahodilá; nahodilost je bytostným momentem estetické zkušenosti. Pojem nahodilosti pak Kant podle Karáska činí součástí pojmu soudnosti, která spočívá zase na vzájemné shodě obrazotvornosti a rozvažování. Estetická zkušenost může být vytvářena aktem soudnosti, jež je schopna reflexe. Konečně se Karásek dostává k principu analogie estetické zkušenosti, čímž míní pravidlo reflektující soudnosti: „Empiricky podmíněný vztah obrazotvornosti a rozvažování se musí rovnat apriorně konstituovanému vztahu obrazotvornosti a rozvažování.“ V tomto principu je tedy vyjádřena nahodilá shoda nebo neshoda mezi apriorně a empiricky podmíněnou strukturou mysli. Ze vztahu dvou různých struktur mysli může pak povstat pravda estetické zkušenosti. Z estetického postoje nezaujaté reflexe může vzejít soud krásy. S Karáskovou studií se máme možnost seznámit s Kantovým přístupem k estetice, který je dodnes platný. Autor nepřichází s kritikou Kantovy teorie, zejména jak by vypadala vzhledem ke Kantovu pojmu účelosti: zůstává u konstatování, že slast pociťujeme je-li předmět vnímán jako účelný.
Jiří Olšovský
Daniel Strož
Době proti srsti
CZ Books 2005, 228 s.
Daniel Strož by moc rád byl, kým není: starozákonním prorokem, který hřímá nad zpustošenou zemí, že jediným východiskem pro lid je uvěřit v Boha (pardon, v KSČM), a který několika zlobnými slovy usadí své protivníky a ozřejmí nízkost jejich počínání. V knize sebraných komentářů z roku 2003 (především z Haló novin) urážkami nešetří: Hutka s Třešňákem jsou asociálové, Havlova omluva sudetským Němcům byla idiotská, ten má blbecký nápad, onen je naivní pisálek, jiní jsou pomatenci. Lid je zbídačelý, vzpomíná na kvalitní školství a zdravotnictví za dob komunismu a náš příklad už naštěstí nebude nikdo následovat, protože „Kubáncům dnes nechybějí informace o tom, kam vlna převratů státy bývalého socialistického bloku zavedla“. A východisko z takového marasmu? „Raději rudí než úplně chudí.“ Při čtení Strožových komentářů běhá mráz po zádech, tak věrně v duchu normalizačního tisku u nás píše málokdo. Když na jednom místě kritizuje „příšerné denunciantství“ Václava Černého, jako by tím naplňoval známé „podle sebe soudím tebe“. Strožovy texty jsou trapným dokumentem o pošetilosti muže, který si myslí, že se stačí do osobnosti stylizovat, aby za ni byl považován. V úvodu knihy Strož slibuje nepříjemnou, ale poučnou četbu. Obojímu dostál, i když jinak, než zamýšlel. Nepříjemné je číst autora, který už ztratil veškerou soudnost. A poučné je vědět, jak vypadá úplné dno české publicistiky.
Kazimír Turek
Soudobé dějiny 2/2005
V druhém letošním čísle časopisu Soudobé dějiny jsou otištěny hned dvě studie, které dotýkají české literatury a umění. Text Adély Gjuričové je věnovaný historičce umění a divadelní kritičce Růženě Vackové. Přestavuje Vackovou jako ženu, jejíž myšlení sice mnohdy podléhalo soudobým omylům a trendům (v textu z konce třicátých let píše o atributech češství, jako jsou střízlivost, neútočnost, prostota, „lidovost“ či vynalézavost, a staví je proti německé vůli vládnout, ovládnout, přemoci vše – ukázkový případ podlehnutí národnímu sebeklamu), ale jejíž praktické postoje vycházely vždy z maximálních nároků na sebe samu, i když by se mohly zdát být donkichotskými (Vacková byla odsouzena v roce 1952 za podvracení republiky a vyzvědačství, protože však odmítala požádat o milost nebo o přezkoumání svého procesu, strávila za mřížemi skoro celá „zlatá šedesátá“, propuštěna byla až v roce 1967). Literatury se týká studie Aleny Šporkové Poučena z krizového vývoje, jejímž tématem je obraz pražského jara v normalizační literatuře. Ačkoli podle Šporkové byla ze strany komunistického režimu poptávka po literárních dílech, která by se „vyrovnala s ožehavou problematikou let 1968–69“, dostalo se mu pouze druhořadých dílek druhořadých autorů. Ta sice vycházela v poměrně velkých nákladech, byla ovšem tak špatná, že si s nimi nevěděla rady ani oficiální kritika.
–kt–
Čtenářská recenze
Dušan Malíř
Slunce v Arles
Dauphin 2005
Pod pseudonymem Dušan Malíř se „skrývá“ šéfredaktor portálu www.ceskaliteratura.cz a zaniklého časopisu Okruh, který vycházel při katedře bohemistiky Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Náměty autor nečerpá z neutěšeného prostředí Mostecka, odkud pochází a pro nějž je charakteristické vysídlení Němců po roce 1945 nebo zboření „starého“ Mostu, který musel ustoupit povrchové těžbě uhlí. Hledá únik z šedi panelových sídlišť v barevné krajině impresionistických malířů. Hlavní postavou této „výtvarné sbírky básní“ je Vincent van Gogh. Jeho jméno sice v žádné z básní nezazní, ale název sbírky připomíná asi nejslavnější malířské období tohoto předchůdce expresionismu. Variace na Goghův obraz Rozsévač od ilustrátora Václava Hájka nebo oranžová obálka knihy už nemůže nechat na pochybách nikoho. Co vede začínajícího básníka k tomu, že hledá inspiraci ve výtvarném umění? Nedostatek vlastních námětů? To rozhodně neplatí pro tvorbu Dušana Malíře. Žánrový i tematický záběr sbírky je opravdu široký, možná až moc. Najdeme zde milostnou, přírodní, duchovní i reflexivní lyriku. Některé básně s dialogy v přímé řeči upomenou na tvorbu Skupiny 42. Malířovou doménou ale rozhodně není periferie nebo velkoměsto. Naopak. Řada jeho textů míří proti konzumu. Myslím si, že jde o zdařilý debut, a doufám, že o tomto autorovi ještě v budoucnosti uslyšíme.
Ivan Zíka