Novinové bilance loňského roku a očekávání událostí letošních jsou jako to příjemné listování albem fotografií, obrázky se někdy prolínají s našimi vzpomínkami či představami, většinou ne, a to pak může být ve šťastném případě inspirativní. Jistou pachuť ale zanechávají odborné PR aktivity dotazovaných osob a osobností. Když má Mirek Topolánek v zábavné anketě LN označit společenskou událost roku 2006, vloudí se mu tam verzálami psaná věta „Pojďte s námi po společné modré.“ Bohuslav Sobotka nás také překvapí tím, že pevně doufá ve volební vítězství ČSSD. Ale ani novináři a spisovatelé nemají zábrany. Ondřej Neff považuje za hlavní událost roku desáté výročí svého internetového deníku Neviditelný pes a Jan Rejžek ve fejetonu nenápadně připomněl, že loni vydal svůj Deníček. U ankety LN Kniha roku sice šéfredaktor Hosta Miroslav Balaštík píše, že je mu trapné uvádět knihy z „jeho“ nakladatelství, nicméně tak u dvou knih ze tří činí, nakladatelka Markéta Hejkalová je ještě důslednější – tři ze tří, nakladatelka Magdaléna Wagnerová jednu ze dvou. Hispanistka Anna Housková uvádí překlad své dcery (skutečně mimořádný, krásný výbor z poezie Elizabeth Bishopové). K čemu to? Knih vyšlo loni a předloni opravdu tolik, že se jistě dá vybrat něco jiného s podobně vysokou hodnotou. V době, kdy se recenze a reklamní články málokdy od sebe dají rozeznat, bychom se až úzkostně měli vyhýbat podobným techtlím. Důvěra čtenářů se jinak nerodí. Peníze ani moc, jako u politiků, z našich drobných mechtlí stejně nekoukají. A novináři – proč neškrtáte?
Libuše Bělunková
Konec roku mají lidé (a novináři zvláště) využívat k ohlédnutí a zamyšlení nad tím, co přinesl rok předchozí. Doporučeno je také zhodnocení chyb, kterých jsme se dopustili, a vymýšlení předsevzetí do roku následujícího. Mimořádným příspěvkem k podobnému přemítání by měla být zpráva veřejného ochránce práv Otakara Motejla o výsledcích prošetřování případů sterilizace převážně romských žen, kterou vydal 29. prosince 2005. Nejčastěji k ní byla citována Motejlova věta, že „existovaly případy protiprávních sterilizací, a musím dokonce připustit, že jich není málo – zhruba 55 až 58 případů“. Jenomže to není tím nejpodstatnějším na výsledku celého, déle než rok trvajícího šetření. Zpráva totiž na 73 stranách vedle popisu vybraných kauz poukazuje i na politiku před rokem 1989, kdy „nabídka sterilizace Romům v individuálních případech mohla být podle okolností motivována nejen úvahou o tom, že by to bylo nejlepší opatření k řešení individuální sociální situace, ale že by to byl rovněž vhodný prostředek sledující eugenický cíl“. Jenže k podobné praxi docházelo i v dalších letech a zpráva dokládá, že státní orgány včetně ministerstva zdravotnictví a orgánů činných v trestním řízení nebyly schopny nebo ochotny prošetřit pochybné případy sterilizace, natož pak potrestat viníky či přijmout opatření k nápravě. Upozorňuje také na širší kontext, kterým je skutečnost, že „část lékařské veřejnosti má stále nedostatečné či zkreslené představy o východiscích a obsahu práv pacientů“, a na nedostatečné definování informovaného souhlasu pacienta s léčbou v současných zákonech. Poslancům, lékařům i ministerstvům zdravotnictví pak Motejl předepisuje jasná předsevzetí: vylepšení současného vládního návrhu nového zákona o zdravotní péči, který leží ve sněmovně, povinné celoživotní vzdělávání lékařů o právech pacientů a finanční odškodnění poškozených po vzoru Švýcarska a Švédska.
Filip Pospíšil
Severozápad Čech je znám množstvím skalních útvarů. Mezi nejznámější patří pískovcová Pravčická brána nebo Panská skála – čedičové varhany, zahrnuté do seznamu státní ochrany přírody jako národní přírodní památka. Asi hektarová Panská skála je naším nejstarším chráněným geologickým útvarem, už od roku 1895. Zastupitelstvo Kamenického Šenova nyní vypsalo referendum s otázkou, zda má být v těsné blízkosti Varhan vybudováno parkoviště o rozloze fotbalového hřiště, což je skoro tolik co rozloha chráněné přírody. Parkovací plocha by snížila hodnotu krajinného rázu širšího okolí památky, včetně dálkových pohledů. Jinými slovy, došlo by k podstatnému znehodnocení atraktivity území, pro kterou sem turisté míří. Lidé do přírody jezdí kvůli ní samotné, nikoli za technickým zázemím. Jak je možné, že o hodnotách s visačkou národní rozhoduje místní samospráva? Území je sice „jejich“, ale význam místa rozhodně převyšuje místní zájmy a památka v širším pojetí není jen plochou těsně v okolí skal. Zde může pomoci jen stát, který národní zájem zachová. Příklad Varhan ukazuje, že klesá povědomí o hodnotách krajiny. A také usvědčuje z lenosti. Jsme líní na krok: autem na houby, do prodejny, do přírody. Případ dokazuje, jak chce venkov přitáhnout bohatší klientelu, a to i za cenu likvidace svého domova. V zemi, která bude jedno velké zastavěné město, se nám dobře žít nebude.
Jiří Malík