Božena Správcová
Sítě vnitřního umění
Lubor Kasal 2005, 168 s.
Božena Správcová se rozhodla projít myšlenkovým světem psychoterapeuta a grafologa Jana Jeřábka (1962). Kromě jeho domény, jíž je psychologie výrazu, zvláště písma, se společně věnují problematice psychosomatiky, otázce smyslu snového světa a umění z psychoterapeutického hlediska. Jeřábek je představitelem „integrálního“ směru v psychoterapii, který se zaměřuje na „způsob vědomé, bdělé existence“; inspirací jsou mu východní dynamické přístupy, ale nevyhýbá se ani přínosům škol západních, hlavně holistických, pracujících v režimu „tady a teď“. V jeho pojetí bude terapeut vždy spíše guru a šaman, který dává klientovi impuls k probuzení ze spánku a vede jej k jisté formě osvícení – zásadní je vnímání a prožívání reality, naopak málo se v rozhovoru mluví o mezilidských vztazích. Jeřábkova metoda stojí na technikách, a nikoli na dialogu; rovnocennost obou aktérů terapie je odmítnuta, terapeut zaujímá roli experta. V tom se může skrývat i háček, pokud není člověk zrovna nastaven na víru v účinnost „relaxace kostního morku“. Kniha obsahuje psychologizující poukazy a postřehy o umění, které za jistých okolností život nerozšiřuje, ale omezuje, a vůbec nás nemusí proměňovat k lepšímu, i o kritice („drsný kritik je zraněné dítě“), jež by zasluhovaly rozvinutí. Rozhovor představuje solidní úvod do jednoho z typů terapie, jež je v dnešní úzkostné době nepochybně na vzestupu. Ale i tady platí: unce praxe znamená víc než tuna teorie.
Jiří Zizler
Uto Kain, Hza
Pán času 1
www.hura.cz 2006, 24 s.
Na letošním ComiCZconu se objevily hned dva tuzemské komiksy s velkými ambicemi. O Johnovi Donnovi jsem se zmiňoval v A2 č. 7, tím dalším je Pán času scenáristy Filipa Nováka (Uto Kain) a kreslíře Jana Bažanta (Hza). Ten si za svůj počin odnesl také cenu za nejlepší kresbu roku 2005, protože prolog uvažované čtyřdílné série vyšel v loňském roce v magazínu Aargh. Příběh, v němž se podomní obchodník s hodinkami stává pánem času, nicméně svou bizarností Donna chvílemi připomíná. Nebo alespoň já jsem se v něm příliš neorientoval, a kdybych měl říct, která ze stran měla být původně na jiném místě (jak jsem byl upozorněn), asi bych ji nenašel. Honosný název komiksu trochu připomíná Gaimanova „pána snů“, u Pána času však můžeme jen hádat, zda jde o blázna nebo jen o oběť postmoderny. V příběhu se totiž propadne kamsi do mikroprostoru, který však vypadá stejně jako běžný svět, až na to, že ho obývají „suptáci“, prahnoucí po housenkách, před kterými je radno se chránit, protože se do vás mohou zavrtat. Podle prvního sešitu však těžko soudit; třeba na konci celé série čtenář pochopí. Kresba Jana Bažanta ale oprávněně patří k tomu lepšímu, co u nás vzniká. Na místě je srovnání s graffiti; když ale Bažant chce, kreslí srozumitelně a přitom má svůj styl. Uvidíme, jak se ho podaří ukočírovat při práci na komiksu Pérák, první kresby z něj vypadají dobře.
Jiří G. Růžička
Edith Pargeterová
Svítání na západě
Přeložila Stanislava Pošustová
Paseka 2005, 288 s.
První svazek nové románové tetralogie zkušené autorky historické beletrie (českému čtenáři dobře známé; stačí připomenout tituly jako Nebeský strom, Zelená ratolest, Šarlatové zrnko aj.) je pozvánkou do velšského středověku a dramatického období neustálých bojů s anglickou korunou a sjednocování země. Osou příběhu je první velšský kníže Llewelyn, vnuk Llewelyna Velkého, knížete gwyneddského, jenž panoval na přelomu 12. a 13. století. Podrobné líčení jednotlivých historických událostí, bojů a bitev doplňuje trocha magie a mystiky, ostatně pro popisované období tak trochu povinné, jak dokládá zejména osudové spojení hlavního hrdiny s vypravěčem příběhu. Pargeterová nešetří ani důslednými popisy fyzických vlastností jednotlivých hrdinů („byl velmi tmavovlasý, se širokými lícními kostmi a velkýma očima, modrýma jako luční zvonky, jemnýma a světlýma pod rovným obočím, stejně černým jako jeho modročerné vlasy“). Důraz na historickou věrohodnost a vizuální přesnost, jejž je třeba ocenit, ne vždy koresponduje s absolutními povahovými vlastnostmi hrdinů, až příliš ctnostných, přímých, poctivých, a pokud jde o Walesany, tak také prudkých, jak káže tradice. A tak se příběh, nesporně zručně napsaný, místy odchyluje od historického románu a nabízí spíše podobu klasické pohádky.
Magdalena Wagnerová
František Gellner
Spisy I, Básně
K vydání připravil Michal Huvar
Carpe diem 2005, 477 s.
První svazek spisů Františka Gellnera zahrnuje sbírky Po nás ať přijde potopa! (1901), Radosti života (1903), posmrtně vydané Nové verše (1919) a román ve verších Don Juan (1924), dále básnickou pozůstalost (básně do sbírek nezařazené a básně časové a příležitostné) a překlady. Vydávání Gellnerových spisů nakladatelstvím Carpe diem vybízí k úvaze o nakladatelské etice. Michal Huvar totiž převzal k nynějšímu vydání původní edici Miloslava Hýska z roku 1926 z nakladatalství Františka Borového – to by byl čin jistě chvályhodný – ovšem vypustil přitom téměř veškerý kritický aparát, a dokonce i několik básní, které jsou „pouhým doprovodem k obrázkům“. Neúplné jsou i básníkovy překlady – některé z nich M. Huvar vynechal s poukazem na Gellnerovu začátečnickou nezralost. Je pravděpodobné, že žádný jiný nakladatel by se do úplného kritického vydání Gellnera – které by mělo hodnotu pro odbornou veřejnost – asi nepustil, M. Huvar svým vydáním však tuto možnost z ekonomického hlediska znemožnil zcela. Bylo by stačilo mít více odvahy, nepodceňovat čtenáře, nebát se zatížit ho komentářem. Dílo Františka Gellnera je stále přitažlivé – svědčí o tom četné výbory a reedice i z poslední doby. Kritické vydání by sice bylo nákladnější, ale pravděpodobně by se prodalo také.
Kamila Míková
Andy Werner
Funk You
Petrov 2005, 171 s.
Mladý student, psavec se závislostí na čokoládě, Caipirině a svém úsměvu číslo dva, se v nudě nad probíranou látkou noří do představ o životě správného teenagera a ve své postmoderní koláži zasvěcuje čtenáře do fantasmagorického života studentů gymnázia Malchjáše Mulligana. V kapitolách, které nedodržují časovou posloupnost ani logické návaznosti, je mapován duševní prostor mladého muže, jsou tu zobrazeny nejen vysněné lásky, svět klubů a školních lavic, ale i indický rádža, souboj profesorů, marihuanové koláčky na školních slavnostech i mrtví, kteří ožívají. To za účasti Alfreda Nobela, Buddhy i Tristana Tzary. Anglické fráze, slang, nesmyslnost metafor, povrchní ozvláštňování jazyka a prvoplánové narušování ustálených spojení nevytváří originalitu, ale zrcadlí spíše výrazový exhibicionismus, představu, že čím je text divnější, tím musí být nutně zajímavější. Pseudosurrealistická hříčka je protkána intelektuálními odkazy, aby byla ochráněna proti nařčení z prázdnoty. Knihu přesně charakterizuje sebevědomé užití plurálu majestatiku, které má vyjadřovat, že vypravěč se stává zároveň aktérem. „My“ je tedy odrazem hlasu dvou osob, nikoli jednoho subjektu. Chcete-li si přečíst deníkový záznam sebevědomé extravagance, hrát si na to, že pronikáte do světa současné mládeže, že jste se ocitli na vlnách fantazijně jedinečného díla, či předstírat znovuoživení surrealismu, pak je to kniha právě pro vás.
Kateřina Svatoňová
Miloslav Stingl
Sex v pěti dílech světa
Jota 2006, 120 s.
Cestovatel a etnolog Miloslav Stingl přichází se studií o sexualitě různých etnik na Zemi. Název má však poněkud zavádějící – je vynechán šestý světadíl Antarktida, jenž je obýván sice řídkou, ale relativně stálou populací polárnic a polárníků. V oblastech kulturních erotických projevů lidských společenství ostatních světadílů se autor věnuje především vztahům heterosexuálním, ale popisuje taktéž projevy homosexuality u všech typů lidských společenství. Téma kulturní a lidsky důstojné je zpracováno s vkusem a vědeckou objektivitou. Stinglovy informace jsou jak z první ruky, tak zprostředkovaně tlumočené z dalších pramenů. Etnolog registruje objektivní fakta i erotickou mytologii, roli erotiky v jednotlivých společenstvích, to, jak je různými způsoby inspirativní. Ono erotické rozkošnictví, někdy popisované u přírodních národů, je však při styku s bělošskou civilizací dvojznačné – stačí připomenout problematiku pohlavních chorob, které se staly přičiněním bílých kolonizátorů planetárními. Oddíl věnovaný erotice v Evropě je stručný; zaměřuje se více na období klasického starověku než na pozdější doby. Ač si autor nečiní nárok na vyčerpávající detailnost, spolu s výtvarným doprovodem – pastely Jana Hoška – přibližuje čtenáři problematiku nenuceně a plasticky.
Vilém Kozelka
Radek Mikuláš, Jan Stodola, Tomáš Matoušek
Na bruslích Českou republikou
Dokořán 2005, 199 s.
Snad každý sportovně založený člověk někdy obuje brusle. Turistický průvodce po zamrzlých vodních plochách Čech a Moravy nabízí trasy za krajinářskými výlety po ledových trasách řek, nádrží a rybníků tak, že se výletníci pokochají krajinnými výhledy z méně obvyklé perspektivy vodních hladin. Jedná se o knihu průkopnickou: podává poučení o výbavě a výstroji dálkových bruslařů, motivuje k přírodovědným pozorováním rostlin a tvorů pod ledem, inspiruje výtvarný cit výletníků a jejich zdravotní kondici. Autorský kolektiv poskytuje návod na pořízení dálkově bruslařského náčiní: připínacích bruslí, vyprošťovacích bodců, vybavení pulky – tažných saněk, a řadu dalších poučení, mnohdy životně důležitých. Průvodce je opatřen po všech stránkách korektně: mapkami tras cest s komentáři, ilustrativními kresbami, fotografiemi a jemným humorem natolik, že adept dálkového bruslení získá nutný teoretický předpoklad k tomuto zimnímu sportu. Zřejmě se jedná o sportovní zálibu společenskou, ze spektra vandrů, čundrů, výletů a eskapád až kamsi na Lunu a dál, jak je lidskému duchu vtištěna z jeho potřeby. Pořadatelé průvodce jsou jistě aktivními skauty, jak lze usuzovat z jejich metodického výkladu a jeho rozmarného spádu. Nedílnou součástí bruslařského průvodce jsou seznamy výrobců bruslařského příslušenství, kontakty a webové odkazy.
–vk–
Jan Dvořák
Kapitoly k tématu realizace divadla
Nakladatelství AMU 2005, 440 s.
Jsou informace důležité, ale také ty naprosto zásadní. Problém je, že právě ty se většinou nedostanou ani k odborné veřejnosti, která bez nich nemůže existovat, ani k širšímu čtenářskému okruhu těch, kterým by základní informace o předmětu jejich činnosti mohly ušetřit spoustu zbytečné práce. Tato skripta zásadním materiálem jsou. Jan Dvořák je jedním z našich nejúspěšnějších divadelních manažerů (Mozart Open, Next Wave), učitelem na dvou vysokých školách, majitelem nakladatelství Pražská scéna... Jeho kniha v jednom svazku shromažďuje již dříve samostatně publikované texty o divadelním managementu a antologii programových textů z historie českého divadla. V antologii se vedle mnoha důležitých článků převzatých odjinud objevují mimořádně zajímavé prvorepublikové dokumenty z „archivu editora“. Asi nejužitečnější z celé knihy je však při vší úctě k hodnotě manuálu kulturního pracovníka to zdánlivě nejzbytečnější. Podle seznamu bakalářských a diplomových prací spjatých s Dvořákem má v době internetu kterýkoliv výkonný umělec možnost vybrat si podle jmenného seznamu svého producenta. Přes všechny problémy knihy, jako je špatné redakční zpracování nebo její obtížná dostupnost, se jedná o základní příručku nejen pro divadelníky, ale i pro všechny, kdo se zabývají kulturou a veřejnými aktivitami vůbec.
Ladislav Čumba
Clive Barker
Abarat 2 – Magické dny, krvavé noci
Přeložila Adéla Bartlová
BB art 2005, 488 s.
Příběhy z ostrovní říše Abarat by se daly zařadit mezi nesčetnou řadu následníků Carrolovy Alenky v říši divů nebo Lewisovy Narnie, nesměl by je však psát velmistr temného hororu Clive Barker. Autor Knih krve nebo filmových scénářů (Hellraiser) dává totiž žánru dětské fantasy nový, unikátní rozměr. Nedávno se na pulty českých knihkupectví dostalo druhé pokračování jeho ságy, které nese název Magické dny, Krvavé noci, a stejně jako v první knize se tu setkáváme s neohroženou mladou dámou Candy Quackenbushovou, která čelí nástrahám záludného Vládce půlnoci. Na pozadí klasického souboje dobra se zlem, jenž by se dal ponurostí přirovnat k Tolkienovu Pánu prstenů, předvádí Barker neuvěřitelnou eskapádu imaginace a výjimečný cit pro příběh. Znovu zaplavuje stránky svého díla iluzorními tvory a celkový dojem podtrhuje vlastními, doslova psychedelickými ilustracemi. Výtvarné zpracování cyklu Abarat jen zvýrazňuje jedinečnost celého projektu. Druhá kniha je koncipována do čtyř kapitol, které nás provádějí po některých z pětadvaceti ostrovů Abaratu. Přestože se Candy i tentokrát podaří odvrátit takzvanou Absolutní půlnoc, není všem dnům konec. Autor si nechává otevřená zadní vrátka pro další pokračování, kterých bychom se měli dočkat v brzké době. Snad mu nasazená kvalita vydrží.
Robert Hladil
Vladimír Körner
Krev zmizelého
Dauphin 2005, 156 s.
Nakladatelství Dauphin přišlo se smělým plánem – vydat sebrané spisy jednoho z nestorů české scenáristiky, spisovatele Vladimíra Körnera. S pořadovým číslem deset vyšel na sklonku roku 2005 svazek Krev zmizelého, který obsahuje literární scénář stejnojmenného filmu. Jde o velkorysý obraz lidského společenství nahlížený prostřednictvím čtyř ročních období a několika historických epoch. Ovšem ať už se jedná o rusko-finskou válku, odsun Němců anebo maďarské události z roku 1956, pokaždé jde především o osudy obyčejných lidí, kteří se působením konkrétních historických změn ocitají ve vyhraněné situaci, na kterou musejí reagovat a zaujímat k ní nějaké stanovisko. Hlavní dějová linie vychází z příběhu osudové lásky české posluhovačky a mladého baltského šlechtice a pohybuje se v rozpětí let 1939 až 1961. Resumé pak vyznívá pro společnost nepříliš lichotivě, v jednotlivostech však vítězí Körnerova úcta k člověku. V některých případech (např. Anděl milosrdenství, Lékař umírajícího času) autor svůj scénář následně zpracoval také prozaicky. Tento řekněme „obrácený“ postup je možná nezvyklý, ale vcelku logický; Körner se pravděpodobně cítí více scenáristou. Ovšem v případě titulu Krev zmizelého se tak nestalo. Zájemcům tak nezbývá než se s formou literárního scénáře smířit a pustit se do čtení. Stojí to za to. Domnívám se, že udělají lépe, než kdyby zvolili filmovou verzi v režii Milana Cieslara.
–mw–
Richard Kendall
Monet vlastní rukou
Přeložil Václav Viták
BB art 2005, 224 s.
Historik umění a specialista na francouzské malířství 19. století Richard Kendall sestavil knihu Monet vlastní rukou (česky vyšly nedávno také jeho stejně koncipované svazky o Degasovi a Cézannovi). Nejde o klasickou monografii, ale o knihu skládající se ze stručných životopisných a výkladových pasáží a z mnoha malířových dopisů, doplněných o desítky reprodukcí obrazů a kreseb. Taková kniha podává pestrý portrét umělcovy osobnosti, kterou můžeme poznat jaksi „zevnitř“, nikoli jen z popisu jeho životních osudů, díla a uměleckého vývoje. V dopisech sledujeme tvůrčí muka, osobní prohry i vítězství, úspěchy i neúspěchy, ale také názory na tvorbu a život vůbec. Monetovy dopisy nejsou možná nejčtivější, ale malíře v nich poznáváme takového, jakým byl: nic nezastírá, nemá potřebu přetvařovat se. Čteme v nich, že také on měl své temné stránky, ačkoli jeho plátna většinou září sluncem. Právě onen kontrast mezi bolestnými prožitky a prosluněnými obrazy je na knize nejzajímavější. Zatímco z Monetových obrazů vyzařuje jas, klid a harmonie, v dopisech poznáváme mnohem složitější osobnost, která neprožila právě nejšťastnější život. Kniha je doplněna slovníčkem osobností, o nichž se píše. Reprodukce jsou dobře vybrané, v kvalitním provedení a dokumentují vývoj i jednotlivé etapy Monetovy tvorby.
Milan Valden
Host 2/2006
Zatím poslednímu číslu časopisu Host už tradičně vévodí dva zdařilé rozhovory. Jeden se spisovatelkou Petrou Hůlovou („Když už mám ty tři knížky, tak je to takový divný, takže asi jsem spisovatelka. Ale zase nevím, jestli jsem spisovatelka, když teď nic nepíšu. Nebo jestli je to už napořád, že jsem spisovatelka?“), druhý s hudebním publicistou Jiřím Černým („Pro mě větší ranou než vstup tanků byla kapitulace reformních komunistů.“). Zdařilé je i téma věnované staletému putování umělců a intelektuálů do Itálie, i když práce českých autorů v oddíle Světová literatura čtenář zrovna nečeká (otázkou také je, jak dlouho ještě asi básníkovi Miloši Doležalovi vydrží témata nasbíraná při jeho italských cestách, nezačíná trochu recyklovat sám sebe?). Poznámky Jiřího Trávníčka o románu a jeho polemiku s Jiřím Kratochvilem o smyslu románu je radost číst. Sdělné, chytré, dobře formulované, takových autorů by Host potřeboval víc (a jiné literární časopisy také). Kratochvilovi Host otiskl ukázku z připravovaného románu Herec – je tak pěkně konstruovaná, až máte pocit, že čtete spíš technický výkres než literaturu. Ostatní autoři tohoto čísla dobíhají dvě koňské délky za Trávníčkem: texty o Bernhardovi, Bělohradském a většina recenzí sice neurazí, ale za chvíli vlastně nevíte, o čem byly. Vyloženým přehmatem je zařazení nové rubriky – knihovničky Jany Klusákové. Texty určené původně do rozhlasu působí v Hostu banálně.
Kazimír Turek