Pražané se řadu dnů v ulicích města potkávali s velkými světelnými reklamami na pána, jehož oblečení tvoří součásti oděvu různých kultur. Ani mimo Prahu nebylo možné přehlédnout reklamní kampaň, do níž se zapojila i Česká televize, mimo jiné přímým vstupem ze slavnostního zahájení filmového festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Letos je na něm uvedeno 118 dokumentů ze 40 zemí světa, bude promítán ve 14 městech České republiky a některé z dokumentů odvysílá Česká televize. Osmý ročník festivalu tedy opět o něco lépe naplní záměr, s nímž byl zakládán, tedy přiblížit světové humanitární problémy českému divákovi a ukázat mu i temné a složitější stránky globalizace, na níž se také podílí. Spolu s rostoucím počtem filmů, zahraničních hostů a vůbec zvětšujícím se rozsahem akce se však prohlubují i otázky a rozpaky, které festival přináší. Zvlášť dobře patrné byly na slavnostním zahájení. Nejde o povinné úlitby sponzorům a politikům, jejichž zástupci musí dostat slovo, aby pak neměli co říct a „jen se přihlásili k tomu, co řekl Igor“ (Blaževič, ředitel festivalu). Nejde ani o to, že člověka místy při sledování opakované znělky napadalo, že by svou multikulturní obecností mohla být klidně reklamou na Benetton. Jde o podstatnější dilema, před nímž stojí divák, který je například konfrontován s poselstvím filmu Darwinova noční můra (a tím se svým podílem na bídě a hladovění lidí v Tanzánii) a pak se, ještě se slzami v očích, vypraví spláchnout pachuť ze snímku pivem sponzora a pořádně se nadlábne vynikající etnickou večeří. Jaké lze najít odpovědi na otázku: „Co já s tím?“
Filip Pospíšil
V pražské Nové síni ve Voršilské ulici předposlední únorovou neděli skončila událost. Kurátorka českého původu a německého jména, žijící střídavě v Paříži a v Praze, tu pod titulem Tváří v tvář představila mimořádnou kolekci hlav od sochaře Heriberta Marii Stauba (1940). Hlavy v bronzu i v sádře, těžké i lehčí, hledící i zahleděné, subtilní i neurvalé, na stélách podstavců připomínaly les hermovek. Cesta bludištěm tam a zase zpátky, hra na poznávanou, komu tváří v tvář? Cedulky mimo čelní pohled umožnily hádat: Nietzsche, Sibelius, Flaubert, Stravinskij, Sartre, Dubuffet, Miller, Mahler… tu a tam se odkudsi vynořil Oidipus, Hippokrates, a zase Haydn, Bach, Einstein... Labyrint. Cestou ze síně ještě jedno ohlédnutí. Jak je možné, že taková výstava „masek“ zvláštních objemů proběhla v skrytu? Dozvědět se o ní mohl jen šťastlivec či profesionální šťoural. Zdá se, že za tím není záměr, a to doslova. Výstavní činnost v Nové síni, kterou má od řádu voršilek pronajatou Jednota umělců výtvarných, žádný záměr nevykazuje. A výstavní prostoru, srovnatelnou s Mánesem, bude Jednota tímto způsobem bohužel spravovat dál. Tomu odpovídá i publicita: bezmála jediné, co jsme se v poslední době dočetli, byl inzerát v prosincovém Ateliéru, nabízející Novou a vedlejší Malou síň k pronájmu. Strop čtyři a půl metru vysoko, rozptýlené světlo – a kdo zaplatí, ten vystaví. Nic nezákonného, pravda; tváří v tvář čistému prostoru, který si zaslouží odpovídající akce, se mi však takový program zdá ubohý.
Lucie Šiklová
„Na to jsem se vás neptal, chci konkrétní odpověď. Řekněte pět bodů, které dle vás povedou ke snížení korupce,“ okřikl v prvním dílu speciálního vydání předvolebních „Otázek“ Václav Moravec jednoho z lídrů v Karlovarském kraji, a světe, div se, politik sklopil oči jako ten, co je zkoušený a neumí. Najednou bylo vidět, že slova jako „vize, priority, směřování“ nestačí. Nestačí už ani namemorovat program, když se z něj na obrazovce rozsvítí pár vět a moderátor požaduje, aby nic neříkající floskule politici rychle a krátce konkretizovali. Výmluvné záběry kamery na tváře jednotlivých lídrů, kteří zjišťují, že tady se to jen tak neukecá a tahák vůbec neexistuje, dokazují, že Moravec umí a jde mu to i bez učitelských brýlí. Škoda jen, že dramaturg pořadu, který nás bude provázet následující týdny, nevsadil jen na Moravce, ale zvolil trojjediný postup v kladení otázek. Pak se totiž ptají místní novináři a hned je vidět, co kterého z nich trápí a o čem zrovna píše. To už ale není zdaleka tak zábavné, což je ostatně případ většiny regionálních příloh největších deníků. Nakonec se ptají lidé z regionu a pořad se ke své škodě stává tak trochu nováckým Kotlem.
Obětí prvního dílu se stal lídr KDU-ČSL František Straka. Ani ostatní se nepředvedli, ale trenér Straka ukázal, proč by celebrity, nejen sportovní, měly zůstat u svého (míče). To už nebyl politický kabaret, na nějž jsme z televize zvyklí, ale trapas. Jako někdy ve školní třídě.
Lukáš Rychetský