V Mnichově vycházející noviny Süddeutsche Zeitung se pozastavily nad Mnichovem a jeho historií. Ve fejetonu z 28. února shrnuje esejista Claus Heinrich Meyer známé události: Byl to Mnichov, kde byly kořeny NSDAP zapuštěny obzvláště hluboko, a bylo to tamtéž, kde byl ze svobodníka Adolfa Hitlera učiněn „Vůdce“. Hitler se tenkrát poděkoval tím, že propůjčil Mnichovu titul „Hlavní město Hnutí“ – „Hauptstadt der Bewegung“. Podle Meyera byly poválečné dějiny Mnichova dlouhou historií snahy setřást ze sebe pověst „nacistického města“. A tak se tu o vlastních dějinách mlčelo. Tendence schovávat se sám před sebou a hrát „mrtvého brouka“ se podle Meyera projevovala především ve sklonu vytvořit z Mnichova město v pravém protikladu k jeho „hnědé minulosti“. Tak se začala, podporována radnicí města, šířit různá „klišé“: Mnichov je tolerantní, instinktivně demokratický, orientovaný na budoucnost atd. Teprve v devadesátých letech 20. století se začali obyvatelé města rozpomínat na vlastní minulost. V roce 1995 byla na Königsplatz odhalena pamětní deska věnovaná NSDAP v dané městské čtvrti. A teprve v pondělí 1. února 2006 byla otevřena podrobná výstava nesoucí název Místo a vzpomínka a dokumentující momenty, kdy se město setkalo s NSDAP obzvláště citlivě. Meyer uzavírá: „Jak odporné a jak rozšířené bylo ,pošpinění hnědou barvou’ jinak hezkého města Mnichova, je už dnes nepřehlédnutelné. Zahajovacího večera (výstavy) se však mnohé kulturní a politické špičky, patrně kvůli neodřeknutelnému termínu u zubaře, nezúčastnily.“
Jinak se se svou minulostí vyrovnávají v Berlíně. Hotel Unter den Linden, stojící na křižovatce stejnojmenné ulice a bulváru Friedrichstraße, bude srovnán se zemí. Jeden z architektonických symbolů bývalého režimu – postavený v roce 1966 a dodnes označovaný za opravdu zdařilé dílo – bude nahrazen zcela novou budovou s kancelářemi, byty a obchody. Redaktor Süddeutsche Zeitung Marcus Jauer se v komentáři z 27. února ptá, jestli „ve středu města opět nevyroste další fasáda z pískovce, která sice působí historizujícím dojmem, ale ve skutečnosti do žádné doby nepatří“.
Nejvýznamnější deník vycházející ve spolkové zemi Sasko – Sächsische Zeitung se v minulém týdnu věnoval mimo jiné i návštěvě českého prezidenta Václava Klause v příhraničním saském městě Pirně. Zde se nachází česko-německé gymnázium F. Schillera, které patří „k výstavním exemplářům smíření“ obou národů. Od roku 1998 zde pospolu studují a maturují čeští a němečtí studenti – v obou jazycích. Ze setkání s Václavem Klausem měly děti trému, ale posléze zjistily, že se s ním, stejně jako s jeho německým protějškem Horstem Köhlerem, dá dobře pobavit. Reportérka deníku Anneke Hudallová se také dozvěděla, že nejlepší ročníkovou práci v českém jazyce napsala německá studentka a že žáci se při výuce dějepisu zdaleka nevyhýbají choulostivým tématům jako „odsun Němců“ a podobně. Diskuse mezi mladými prý bývají mnohdy na ostří nože. Problém však představuje především malý kontakt studentů mimo školní škamny. Němci bydlí doma a Češi v internátu a mimo rámec povinné výuky se nestýkají. Apelem ředitele gymnázia Wenzela na oba politiky, aby se zasadili o možnost bydlení v internátu pro Němce, byla návštěva města ukončena.
Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesly 1. března rozhovor s Rüdigerem Safranským. Důvodem k interview bylo, že se Safranski, přední německý intelektuál a mimo jiné autor Schillerovy biografie, vydané v roce 2004, stal členem poradního sboru nadace Centra proti vyhánění (Zentrum gegen Vertreibungen). O této nadaci se v České republice živě diskutuje a převládá k ní kritický postoj kvůli tušeným pletkám sudetoněmeckého landsmanšaftu, které mají být v jejím pozadí. Safranski uvádí, že se stal členem této instituce proto, že se Centrum snaží zařadit „dějiny vyhánění“ do celoevropského kontextu a osvobodit je od sklonu k instrumentalizaci, který je přítomen, pokud jsou „propírány“ v rámci jednoho národa či státu. Je podle něj nezbytné o těchto událostech vášnivě diskutovat, protože „o tomto tématu není možné mluvit s takovým klidem jako o zločinech císaře Nera“. Právě snahu Centra proti vyhánění dát věci do souvislostí považuje Safranski za důkaz toho, že se jeho kroky ubírají tou správnou cestou.
Horst Haider Munske shrnuje ve stejném vydání FAZ reformu německého pravopisu, která začala před deseti lety. V těchto dnech je ustavována komise k reformě reformy, protože nově zavedená pravidla se v mnohých případech ukázala jako nepříliš povedená. Navíc je část německého tisku, konzervativní FAZ především, ignorovala. Munske jmenuje mnoho odborných důvodů, proč musí reforma pravopisu selhat. Tvrdí například, že „s tradovanou ortografií se pojí vědomí kulturní identity, jejíž zranění vyvolává ty nejprudší reakce“. Největší problém ovšem vidí v tom, že byl celý projekt ve Spolkové republice Německo v rukou politiků, konkrétně v německé ústavě nezakotvené a bez „legitimace parlamentu“ jednající Konference ministrů kultury. Její chování, projevující se dosazováním „vlastních lidí“ do všech možných komisí, které se na reformě pravopisu podílely, považuje Munske za „předdemokratické“. Podle něj je naprostou tragédií, stane-li se tak citlivá záležitost jako reforma pravopisu pouze správním aktem, jenž nebere ohled na celou společnost, která jazyk používá a žije v něm.
Přehled německojazyčného tisku připravil Martin Teplý.