feminismus mezi socialismem a transformací

Od listopadu 1989 uplynulo pětatřicet let. To je dost na to, aby se připomínky „sametové revoluce“ změnily v rituál, i na to, aby se rituál změnil v rutinu. Jak víme, boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí, nicméně 17. listopadu se vesměs oslavuje stávající společenské zřízení, podobně jako prvomájové průvody stvrzovaly trvání minulého režimu. Rituální opakování a rutinní vyprázdněnost přitom představují i mediální problém. Co k tomuto výročí ještě dodat? A nebylo by rozumnější se namísto aktua­lizací mytické události věnovat něčemu aktuálnímu?

Problematika feminismu, včetně toho, ja­kou roli hrála změna režimu v úsilí o genderovou rovnost, se s listopadovým svátkem míjí. V kalendáři je „svobodě a demokracii“ vyhrazen jiný den než „rovnosti žen a mužů“ a podobné oddělení charakterizuje i tuzemskou společenskou debatu. První důvod, proč se v tomto čísle věnujeme „feminismu mezi socialismem a transformací“, je tedy jasný. Druhý, podstatnější argument vyplývá z tematických textů, které se opakovaně vracejí k otázce, jak se socialistická zkušenost promítla do porevolučních feministických aktivit, a zároveň upozorňují na některé nenaplněné (ale inspirativní) možnosti.

Jak dokládá Marianna Placáková, přístup k postavení žen u nás po roce 1989 neurčovalo jen následování západní praxe, ale také hodnocení „příběhu socialistické emancipace“: na jedné straně stála obecně sdílená kritika „zotročení“ žen, vystavených přezaměstnanosti a dvojí směně, na straně druhé názor, že v Československu ženská emancipace dospěla dál než na Západě. K zformulování feministicky orientované levicové politiky postkomunistická perspektiva každopádně nevedla. Ostatně na předsudek, že feminismus a socialismus nejdou dohromady, narážíme dodnes, jak se dočtete v článku Mileny Bartlové, která se vymezuje proti chápání feminismu jako partikulární kulturní identity. Nekončící reprodukci genderových stereotypů – od normalizačních manželských poraden po současné divadelní inscenace – glosuje Alena Zemančíková.

Pozornost věnujeme také Slovensku. Dů­vody k tomu nejsou jen historické: při do­­hledávání místní literatury k feminismu nebo genderovým studiím nezřídka skončíte právě u slovenských publikací. Zásluhu na tom má především rozsáhlá ediční činnost feministické organizace Aspekt, fungující od roku 1993. Rozhovor s teoretičkou Janou Cvikovou, která stála u jejího vzniku, vedla Marta Martinová. A Ľubica Kobová popsala, jaký vliv měl Aspekt na slovenské intelektuál­ní prostředí a mezigenerační spřízněnost tamních feministek.

Ale zpátky k listopadovým oslavám: jak objasňuje Hana Blažková, 18. listopadu 1989, tedy den po „velkých dějinách“, proběhla (malá) feministická revoluce, kterou vyhlásily „militantní feministky“ Eva Hauserová a Carola Biedermannová. K jejich požadavkům mimo jiné patřilo „vzženštění“ civilizace. Ani třicet pět let po revoluci není dobojováno.