Polanski, Polanski

Dřív než host z Moskvy znásilnil mou sestru Klavdiji, dosyta se u nás najedl. Ke kroupové polévce se podávaly pirohy s bramborem a zelím, potom máma servírovala arménskou basturmu. Polanski trhal příborem krvavou pečeni na kusy, namáčel je do tmavé ázerbájdžánské omáčky z granátových jablek, krev a omáčka mu stříkaly na sako a na ubrus a Polanski řekl matce rusky: „Požehnaná emigrace, Anno Abramovno! Ty skvrny na saku budu opatrovat jako vzpomínku na ráj!“

„Ale prosím vás, Grigoriji Michajloviči,“ řekla máma, „ta troška zeleniny a masa.“

„Ne, Anno Abramovno, nic neříkejte. Kdy jsme u nás měli něco takového naposledy? Před komunisty? Kdepak, ani za cara ne... Rusko hladoví už tisíc let,“ pronesl Polanski chvějícím se hlasem a potom ještě zlomenějším a pohnutějším zvolal: „Miluju všechny řezníky, co jich jen v Berlíně je!“

My čtyři jsme mlčeli.

„Tak by mohlo chutnat štěstí,“ prohlásil Polanski do ticha. Strčil si do pusy další, zase moc velký kus masa. Krev mu vytékala koutky úst a dál po široké neslovanské bradě. ,,Tohle maso je jako med, jako ruda, jako zlato!“ Utřel se rukávem a kanibalskýma očima si změřil mě a sestru. ,,A tyhle děti taky,“ zamumlal. „Děti Západu, děti, které nemají strach, děti, které mají budoucnost!“

Tlustá Klavdija a já jsme na sebe pohlédli, vystřihli jsme svou naučenou grimasu a pak jsme se usmáli, ale Klavčin úsměv byl jiný než obvykle, když jsme si z někoho dělali legraci.

,,Moc bych si přál, abych mohl jako vy udělat nad Ruskem kříž, Ivane Ivanyči,“ řekl Polanski otci. „Ale zodpovědnost, kterou mám, je důležitější než osobní štěstí.“

Otec přikývl. „Grigoriji Michajloviči,“ řekl, „napijeme se?“

„Napijeme.“

„Naší vodky, nebo vaší?“

,,Myslíte si snad,“ vykřikl Polanski, „že jsem v Moskvě stál ve frontě jen tak z dlouhé chvíle?“

„Anuško, dáš si taky?“ zeptal se otec.

Máma na něj pohlédla, jako by se zbláznil. ,,Copak jsem já někdy pila?“ řekla.

„A ti blonďatí andílkové,“ zeptal se Polanski a ukázal na mě a Klavku, „pijou?“

„Ne v tomto domě!“ pronesla máma hlasitě.

,,Máte pravdu, Anno Abramovno. Děti nesmějí nikdy zapomenout, že nejsou dospělí. Na to se v Rusku vždycky dbalo.“

Ještě než domluvil, Klavka vyskočila a začala sklízet ze stolu. Talíře řinčely, příbory zvonily, Klavdija dusala kolem stolu. Polanski řekl: „Nějak jsem se mladé dámy dotkl?“

„Naše Klavka,“ vysvětlovala máma, „nesnáší, že je jí sedmnáct, Grigoriji Michajloviči...“

„Na Západě i na Východě,“ vykřikla do toho Klavka a já řekl tiše německy, aby mě slyšela jen ona: „Vejtaha ruskej... buran venkovskej!“ Klavka mě ale vůbec neposlouchala.

„Tak dost, děti!“ napomenula nás máma.

A otec řekl: „Napijme se, Grigoriji Michajloviči!“

„Správně, Ivane Ivanyči, na pití jsme docela zapomněli!“

Oba do sebe převrátili sklenky a otec hned nalil znovu. Potom mluvili o politice a my ostatní jsme mlčky poslouchali. Klavka odnesla podnos do kuchyně, vrátila se, a když si sedala, přisunula židli blíž k Polanskému. Polanski a otec pořád mluvili na stejné téma.

—

Táta je jediný gój v rodině a z nás čtyř je taky jediný, komu se stýská po staré vlasti. My tři ostatní z rodiny Bělovových jsme rádi, že už to všechno máme navždy za sebou. Máma a Klavdija prostě jen nenávidí Rusko, já ale miluju Berlín, kde už šest let žijeme. Minulost je pro mámu, Klavku a mne prakticky uzavřená kapitola, ale táta nevynechá jedinou příležitost, aby mohl o Rusku mluvit. Proto pozval Polanského, aby večer před odjezdem přišel ještě k nám domů.

Mluvili teď o tom, kde dojde k dalšímu puči, mluvili o šílencích z Kazachstánu, Turkmenistánu a Moldávie, o armádě a tajné policii, o budoucnosti a ještě víc o životě v bývalém Sovětském svazu a Polanski (který se jako člen hospodářské komise na vysoké úrovni zúčastnil kongresu pořádaného otcovou firmou) postupně opouštěl oficiální tón a očividně se ho zmocňovala sentimentalita. Otec nakonec jen toužil utápět se ve vzpomínkách na Rusko, ale Polanski vždycky zas zavedl řeč na emigraci.

Otec se díky vodce čím dál víc hroužil do mlčení. Polanski měl naopak tváře čím dál víc prokrvené, mohutná brada mu těžkla, těžkly mu i paže a bezvládně mu klimbaly podél těla. Potom jsem viděl, jak Klavka najednou vsunula své obrovité stehno pod Polanského visící, napůl otevřenou dlaň. Polanski sebou trhl, zděšeně sáhl po Klavčině kolenu, ona kolenem ucukla a loktem hlasitě udeřila do stolu. „Ale ale, Grigoriji Michajloviči!“ vykřikla. „Nepřeháníte to?“

Rodiče na Klavku překvapeně pohlédli a já myslel jen na to, jak mě děda dřív v Moskvě vykrmoval tvarohem, sýrem a čokoládou a každou neděli mi měřil obvod krku. Každý získaný centimetr se oslavoval jako vítězství, a tak jsem byl brzy prototyp toho, čemu se v Rusku s obdivem říká mládenec krev a mlíko. Když sestra vyrostla natolik, že ji děda mohl taky hlídat, vykrmil ji během několika let tak, že má nadváhu dodnes. Já byl tlusté dítě, z Klavky je ale tlustá mladá žena.

„Promiňte, Anno Abramovno,“ řekl Polanski. Vyskočil od stolu a tím svým drobným hubeným tělem, které se ani trochu nehodilo k masité těžké hlavě, se čtyřikrát pětkrát zatočil po pokoji, jako by byl káča. Potom si zase sedl a řekl: „Promiňte... já mám pořád ještě strašný hlad.“

—

Když máma přinesla talíř plný naložených lilků, nasolených rajčat a cibulek, Polanski se do zeleniny hned pustil. Postavila před něj i talíř studených jehněčích kotlet a Polanski je okusoval až ke kosti a kosti pak cucal a sál do poslední kapky morku.

„Mohu vám ještě nabídnout italskou šunku a suchý salám z Normandie,“ řekla máma.

Ale Polanski unaveně a s povzdechem odmítl. ,,Snad později, má nejdražší,“ řekl a jehněčí kost, kterou na okamžik pustil, mu visela z tlusté opičí huby jako vlaječka. Významně se odmlčel, ale potom to vybalil: „Ach jo,“ zvolal, „člověk by měl sebrat odvahu, jako jste to udělali vy! Vykašlat se na Rusko, odjet a začít nový, lepší život.“

„Ne,“ zamumlal otec, „na Rusko se člověk nemůže vykašlat...“

„...pravil Ivan Smutný,“ skočila mu do řeči Klavdija.

„Tatínek má pravdu, slečno,“ řekl Polanski. „Ať jsme Rusové, Baškirové nebo Tataři, Čečenci nebo Jakuti – všechny nás pojí jeden cit a jedna povinnost.“

„Nás Židy ne,“ řekla Klavka.

Otec na ni smutně pohlédl, máma se usmála a Polanski zvedl ruku, natáhl ji ke Klavčinu obličeji, širokému jako slunečnice, pak ji nečekaně jemně štípl do tváře a řekl: „Žádné bodliny, jen kůžička jako hedvábí.“

Klavka na vteřinu strnula, ale vzápětí si posunula židli ještě blíž k hostu z Moskvy a opřela se o stůl tak, že se loktem dotýkala jeho paže.

„Židovská otázka je samozřejmě velice vážná otázka,“ řekl Polanski.

„A co si myslíte o ženské otázce, Iljo Muromče?“ zeptala se moje přemoudřelá sestra. Odjakživa byla drzejší než já, ale dnes to přeháněla.

Polanski neodpověděl, chvíli se díval do prázdna, potom se znovu chopil jedné už okousané kotlety, otec dolil vodku a zas začali mluvit o politice.

Polanski nadával na starou byrokracii, novou mafii, Jelcinův alkoholismus a Gorbačovovu naivitu, mluvil bez vzrušení, jako by jen plnil předepsané penzum. Otec, pomalu zmožený alkoholem, mluvil taky, chvílemi s nadšením, chvílemi trpce, a vždycky když řekl „Rusko“, znělo to jako tisícihlasý andělský chór, ale pak mu Polanski skočil do řeči a vyhrkl: „Zůstanu tady, už jsem se rozhodl!“

„Dezertére!“ řekla Klavka.

Ale Polanski se na ni ani nepodíval. Přísně a rozhodně prohlásil: „Všechno jsem promyslel. Vím, co udělám. Kromě vás, Ivane Ivanyči a Anno Abramovno, neznám tady v cizině živou duši – ale přesto to dokážu.“

„Vítejte v uprchlickém táboře v Mommsenské ulici,“ řekla Klavka, „číslo čtrnáct, třetí patro. Zazvoňte na Bělovovy a vezměte si, co potřebujete.“

Zasmál jsem se a otec řekl: „Napijme se nejdřív, Grigoriji Michajlyči.“

„Tak, napijme se.“

„Jen pijte,“ řekla máma. „Zítra bude stejně všechno jinak.“

„Nic nedostaneme?“ zeptala se Klavka.

„Buď zticha!“

„Poslyšte,“ řekl Polanski a bylo znát, jak mu jde mluvení ztěžka, „poslyšte, Anno Abramovno, zítra bude všechno jako dnes. Ne – bude to dokonce ještě horší!“

„Zítra ráno,“ odpověděla nevzrušeně máma, „už budete v Brestu a večer v Moskvě, Grigoriji Michajlyči. Za hodinu vám jede vlak a Ivan vás samozřejmě doprovodí na nádraží.“

„Jestli chce náš host zůstat, tak zůstane,“ řekl otec.

„Správně,“ řekla Klavka.

Táta si složil hlavu zmoženou vodkou do dlaní. „Já vám nerozumím, Grigoriji Michaj­lyči,“ prohlásil. „Ne, já vám opravdu nerozumím. Prožíváte velkou dobu, potřebujete prostě jen odvahu.“ Odmlčel se. „Už to mám! Nechal jste se zaslepit! Myslíte si, že peníze jsou jiné slovo pro štěstí!“

„Vy jste, s dovolením, laciný propagandista, Ivane Ivanyči.“

„Západu se nedá nikdy věřit.“

„To říkáte vy.“

„Zůstaňte v Rusku, Grigoriji Michajlyči! Bojujte!“

„A jak jste mohl odejít vy?“ zeptal se tiše Polanski. „A proč já bych měl v tom tisíciletém chlívě shnít? Každý odchází, nebo by moc rád šel. I váš milovaný Michail Sergejevič, jestli to chcete vědět! Tak mi teda řekněte, proč jste odešel?“

„Protože...“ Otec se zadrhl. „Protože... oni tři se tak rozhodli.“

„Nechtěli jsme ale do Německa,“ řekla matka chladně. „Chtěli jsme do Haify, do Tel Avivu nebo do Jeruzaléma.“

„Anno, víš dobře, že Berlín byl kompromisní řešení. Taky jsme mohli zůstat v Moskvě.“

„Tys mohl zůstat v Moskvě, tati,“ řekla sestra.

„Ach Klavo, Klavočko, jsi tvrdá, dítě.“

„Nejsem žádné dítě,“ reagovala Klavka. Založila ruce tak, že se jí velká prsa vyklenula nahoru, zhluboka dýchala, prsa se jí zvedala a klesala. Polanski z nich nespustil oči, potom si rukou přejel po úzké klopě šedobílého saka se vzorkem rybí kosti, tuhá látka už byla na mnoha místech oblýskaná. Vodově modrýma židovskoruskýma dětskýma očima několikrát zamrkal, a pak najednou vstal, sklenici s vodkou v ruce, zavrávoral, rukou zkroucenou do strany se zachytil opěradla mé židle a řekl: „Vážení přítomní, Rusové a Židé...“

„Sám jsi Rus,“ vykřikla do toho Klavdija.

„Drazí přátelé! Jste právě přítomni největšímu okamžiku v životě jednoho naprosto bezvýznamného muže! Ten muž jsem já. A tohle,“ vztyčil ohnuté paže v prosebném gestu vzhůru, „je ten velký okamžik!“

Polanski říhl, klesl na židli, ale okamžitě se zase zvedl a pokračoval: „Pomyslete na bahno před Běloruským nádražím, na rudo­armějce v Afghánistánu, na pustinu, která začíná hned za Leninovým prospektem! Pomyslete na Kronštadt, na Prahu, Coyoacán v Mexiku! Nezapomínejte na hlad, který nás bez ustání žene a oslabuje, hlad, z něhož bolí žaludek, ale srdce se probouzí...“

„Já myslel,“ přerušil jsem ho, „že vy, Rusové, Baškirové a Tataři máte všichni jeden cit a jednu povinnost.“

„Ano,“ řekl otec, „jak je to, Grigoriji Michajlyči?“

„Nasrat na povinnost, když cit říká něco jiného,“ řekl Polanski, sklonil se k matce a zašeptal: „Promiňte mi ten sprostý výraz, Anno Abramovno...“

Ale Anně Abramovně bylo v tu chvíli jedno, co říká. „Vlak! Zmeškáte vlak,“ řekla a téměř mile dodala: „Myslete přece na svou rodinu, Grigoriji Michajlyči.“

„Rodinu? Tak rodinu!“

Polanski si zase říhl, říhl hrozně hlasitě a odporně, vzduch mu unikal ze žaludku, a ačkoliv si držel ruku před pusou, zápach napůl stráveného masa a zeleniny se okamžitě šířil prostorem. Polanski těžce polkl, vyřítil se z pokoje, máma za ním volala: „Druhé dveře vpravo.“

Mlčky jsme seděli u stolu a slyšeli každičký zvuk, který vydal. Slyšeli jsme, jak dáví a popadá dech, slyšeli jsme potlačované, téměř vášnivé znějící sténání a já řekl: „Zvrací stejně jako mluví.“

„Nebuď sprostý,“ řekla Klavka.

„Ivane,“ osopila se máma vztekle na otce. „Ivane, tys ho sem přivedl a ty ho odsud taky dostaneš.“

Ale otec neodpověděl, přistrčil jí skleničku a řekl: „Napijme se, Anno Abramovno!“ Potom položil hlavu na stůl, čelem spočinul na modrém ubruse s květinovým vzorem a usnul.

Když se Polanski vrátil, vypadal čile a bděle. „Kdopak se mnou bude teď pít?“ zeptal se, když pohlédl na otce.

„Já,“ řekla Klavka.

„Budete pít sám, Grigoriji Michajlyči,“ vložila se do toho máma.

—

Polanski si zase sedl ke Klavce, nalil si plnou sklenici a vypil ji na ex. Mlčeli jsme, do ticha se ozýval jen otcův chrčivý dech.

„Proklatej život,“ řekl Polanski. „Rád bych věděl, kdo si to všechno vymyslel...“

Otec zvedl hlavu a prudce jí zakroutil. Potom spal dál.

„Proklatej život, co, mladý muži?“ pohlédl na mě Polanski.

„Nevím,“ odpověděl jsem.

„Jste šťastný?“

„Nevím.“

„Máte přítelkyni? Určitě máte německou slečnu, vy šťastlivče!“ řekl. „Takovou čisťounkou blonďatou krasavici, co se až moc často meje a všude voní po fialkách.“

Otevřel jsem pusu, chtěl jsem ho urazit, ale než jsem se k tomu dostal, už byl otočený ke Klavce.

„A co vy, princezničko, máte přítele?“ zeptal se jí.

Chudák tlustá Klavdija! Jak tuhle otázku nenáviděla. Každému, kdo se jí na tohle zeptal, to vrátila i s úroky.

„Ještě ne,“ odpověděla kupodivu normálně, téměř přátelsky a mě nepříjemně zamrazilo v týle.

„A jste šťastná, slečno Klavdijo?“

„Copak se lze dítěte na něco takového ptát?“

„Přece byste se na mě nehněvala...“

„Děti jsou takové!“

„Svatá pravda, Klavočko,“ řekla matka.

„Tak mi to řekněte,“ začal zas Polanski, „řekněte mi, jestli mladá žena jako vy už ví, co je štěstí...“

„...a jestli ho může pociťovat?“ vpadla mu do řeči.

„Ano, přesně tak.“

„To je ale vážně blbá otázka,“ řekla Klavka, ale potom pokračovala: „Myslím, že člověk musí jen chtít, a věk je to poslední, na čem záleží.“

„Ach, to poslední, říkáte...“ Polanski se praštil do čela, kousl se do svých lidožroutských rtů, zaskřípal lidožroutskými zuby a pravil lido­žroutským hlasem: „Tak tak, to je správný postoj. To se u nás člověk nenaučí, to se může naučit jen tady – u vás.“

Zmlkl a já myslel na jeho naditý, ve švech praskající hnědý kufr z um ělé hmoty, který stál v předsíni u dveří. Představoval jsem si, že je nacpaný salámy a šunkou, studenou hovězí pečínkou a jemným rostbífem, tunami krvavých, nakysle páchnoucích vepřových žaludků a vnitřností – a doufal jsem, že Polanski konečně vstane, vezme ten kufr a půjde, pěkně rychle odejde, aby nakonec ten jeho ruský vlak neodjel bez něj.

Avšak kanibal z Moskvy si znovu nalil, potom si vzal ubrousek a zkoušel složit loďku. Ale papír byl tenký a třepil se, takže Polanski ubrousek nakonec zmuchlal. Když ho strkal do kapsy saka, objevil v ní okousanou jehněčí kotletu. Překvapeně ji vytáhl, a zatímco na ni upíral oči jako na nějakou trofej, řekl: „Platí ještě ta nabídka francouzského salámu a italské šunky, Anno Abramovno? Něco bych, myslím, zas snědl. Pít vodku, když není co zakousnout, to není ono.“

„Zítra, Grigoriji Michajlyči,“ řekla máma. „Teď se nejdřív půjdeme všichni vyspat.“ Zhluboka si povzdechla. „Zítra budeme v jídle pokračovat, jestli si přejete.“ Pak se usmála. „Jede zítra taky vlak do Moskvy?“

„Ale ovšem,“ řekl Polanski smutně, „samozřejmě.“

—

V noci, když všichni spali, se Klavdija a Polanski potkali v předsíni. Ona nesla talíř se salámem a šunkou, on poslední láhev své moskevské vodky, a oba byli právě na cestě do pokoje toho druhého. Šli do Klavčina pokoje, lehli si na postel a šeptem se bavili, smáli se a ve tmě se na sebe dívali. Polanski vyprávěl Klavdiji o své ženě a synovi Fedorovi, mluvili o Rusech a Židech v Izraeli a Klavka se rychle opila. Potom Polanski začal o válce, o letech, kdy jako osmnáctiletý tankista bojoval proti Němcům, a nakonec ještě řekl, že Fedorovi, jeho synovi, by se Klavka určitě taky líbila, a Klavka přikyvovala.

Později, když bylo po všem, přišla policie, aby Polanského odvedla. Oblékl se a stál mlčky v předsíni vedle dveří do jídelny. Tak trochu se kymácel na hubených nohou, a když ho odváděli, neřekl ani slovo, nepožádal o odpuštění a nikoho taky neobvinil. Nikomu z nás se nepodíval do očí, rukávem si utřel z tváře pot a jen vrhl rychlý pohled do osvětlené jídelny. Viděl dlouhý stůl s modrým ubrusem, dosud na něm byly sklenice a talíře, taky nepoužitý příbor a místo, kde seděl, bylo plné skvrn, skvrn od omáčky z granátových jablek a armén­ské basturmy.

Klavka seděla ještě dlouho ve svém zpustošeném pokoji, křičela a brečela. Když odešel i lékař, nikoho k sobě nepustila, nedovolila nám ani, abychom jí ustlali. Po nějaké době to už máma nevydržela, šla k ní, slyšel jsem plesknout facku a potom bylo ticho a otec řekl, že Polanského určitě rychle deportují domů.

Druhý den jsem dopravil Polanského obrovský kufr na policii. Ale předtím jsem ho samo­zřejmě otevřel. Bylo v něm jen pár kousků oblečení, podklady pro kongres a toaletní potřeby v igelitovém pytlíku. Zbytek tvořily knihy, knihy od Čechova, Erenburga a Bulgakova, knihy, se kterými se Polanski vláčel celou tu dlouhou cestu z Moskvy do Berlína.

Přeložila Jana Zoubková.

Povídka z knihy Land der Väter und Verräter

(Země otců a zrádců), vydané nakladatelstvím Kiepenheuer & Witsch v Kolíně nad Rýnem 1994.

Galerie

Nikola Čulík (24. 2. 1983), ještě nedávný student architektury na pražské ČVUT, nyní studující první ročník ateliéru kresby Jitky Svobodové na Akademii výtvarných umění, se věnuje klasickým médiím – kresbě a malbě. Pracuje s vyhraněnou imaginací, která nachází své dokonalé zrcadlo zpravidla v monochromní uhlové kresbě. Síla intenzivní obrazotvornosti deroucí se ven vede autora k radikální expresivní stylizaci a celkovému výrazu na hranici psychické únosnosti. Již nyní patří mezi výrazné autory nejmladší generace. Pravidelně vystavuje v pražské kavárně Kolíbka. Své kresby publikoval například v Britských listech, Literárních novinách ad.

Petr Vaňous