Večer

Město, jež opouštím, se zvolna rozpíjí

a duše zaťatá dál vrhá rozhovory.

Lepidlo vteřiny jak zpomalený poryv

mne chytá za šíji.

 

Snad jednou rozmotá síť dosavadních činů

šikovné zápěstí, jež zastavilo mne,

a vchrstne mezi nás, v pavoučím polostínu

blízké i vzdálené,

 

jas porozumění. Kéž křehkost rozhostí,

jíž obraz tištěný jsme pracně gumovali –

vždyť občas, po kapkách, už prosakuje zdáli

akvadukt milosti.