Město, jež opouštím, se zvolna rozpíjí
a duše zaťatá dál vrhá rozhovory.
Lepidlo vteřiny jak zpomalený poryv
mne chytá za šíji.
Snad jednou rozmotá síť dosavadních činů
šikovné zápěstí, jež zastavilo mne,
a vchrstne mezi nás, v pavoučím polostínu
blízké i vzdálené,
jas porozumění. Kéž křehkost rozhostí,
jíž obraz tištěný jsme pracně gumovali –
vždyť občas, po kapkách, už prosakuje zdáli
akvadukt milosti.