Jamie Lidell je hlavní hvězda festivalu Sperm, blázen v blyštivém županu, co se klidně omotá blikajícími vánočními ozdobami a s mikrofonem v ruce a mašinkami kolem sebe provádí kouzla se svým sametově soulovým hlasem. Rozhovor s ním je intelektuální a meditační cvičení. A hlavně zábava. Ta je v současné době i jeho životním pocitem. Neustále vtipkuje, neposedně se kroutí během předvádění situací a lidí, ale okamžitě dokáže být soustředěný a z rukávu vysypat pronikavou myšlenku. Tušíte, že si prošel existenciální bouří, ale je vidět, že tuto fázi má už za sebou a teď jen sklízí šťavnaté ovoce. Tohle je totiž jeho chvilka a on to ví.
Pojďme se na chvíli vrátit zpátky. Jak jste vůbec došel k tomu založit svou hudbu na hlase?
Zpívám už hrozně dlouho. Jsem jedním z těch, kteří zpívali dřív, než začali mluvit. Myslím, že bylo jen otázkou času, kdy přidám na hlase a uberu na doprovodu. Je pravda, že jako zpěvák nahrávám alba už delší dobu (polovina dua Super Collider, vokalista Matthew Herbert Band – pozn. red.), ale tohle je poprvé, kdy jsem se rozhodl stoupnout si před reflektory jen se svým hlasem a přestat se schovávat za temný svět elektroniky.
Byla to pro vás cesta sebeobjevování, nebo jste už dopředu věděl, jak to má znít?
Je pravda, že mi nahrávání desky (úspěšné album Multiply vyšlo loni na londýnské značce Warp Records – pozn. red) zabralo hodně času. Ten zvuk se ale utvářel až během nahrávání. Od určité chvíle šlo jen o to, jak využít pozitivního naladění, které jsem v sobě objevil. Každý ho v sobě máme, ale spousta lidí dává přednost hraní určité role, předvádí „machírka“ nebo „stydlivku“... Teď už ale nadešel čas, abych se obrátil tváří ke světlu a začal zpívat (rozpřahuje ruce do stran jako Ježíš při kázání)..Už se ničeho nebojím. Nenašel jsem v tom novou víru, je to jen další úroveň sebeuvědomění.
Ne všichni měli možnost vidět vaši euforickou show na Spermu. Jak byste ji popsal těm, kteří to propásli?
V tom jsem nikdy nebyl moc dobrý. Ale líbilo se mi, když mi moje kamarádka řekla: „Víš, chlape, ty jsi taková lidská funková mašina.“ Nejsem schopný podívat se na sebe svrchu. Hodně využívám rádio, které mi hraje v hlavě, a ženu se dál. Nicméně dělám kvalitní hudbu, která má jasný charakter. S dobrým zpěvem, instrumentální zdatností, oldschoolovými kostýmy a nezahlcenou počítačovými finesami. Na pódiu využívám skladby z Multiply a předělávám je. Rozhodně nejsem z těch, kteří zpívají na playback nebo generují hudbu z různých mašinek. Všechno se odehrává v reálném čase, to, co vidíte a slyšíte, se děje právě teď. Takhle chci pracovat. Neschovávat se za přílišné použití technologií, ale mít přímý kontakt s lidmi.
Ale přesto různé technologické vymoženosti používáte – laptop, midiklávesy, sampler... Dokonce jste vyrobil i vlastní software na hlas.
Při živém vystoupení mašinky používám a i můj hlas je vlastně pouhý nástroj, který upravuji. Technologie mne také zajímají. Mám diplom z fyziky a filosofie, miloval jsem matematiku a počítače, když jsem byl kluk. To je také důvod, proč je moje hudba zvláštní. Jde o způsob, jakým můžu kombinovat věci, které by nikoho kombinovat nenapadlo. Ostatní mi říkají: jak můžeš dávat dohromady elektroniku a soul? Ale mně to padne jako rukavice. Nemám problémy s použitím žádného nástroje, i když je to sampl. Nejsem však velký příznivce samplování cizí hudby, nedělám to, pokud se tomu můžu vyhnout. Ovšem samplování sama sebe je úžasné. Všechno je to pouze cesta, jak uskutečnit věci, které vám vězí v hlavě, a zároveň máte absolutní svobodu ve výběru prostředků, které k tomu použijete.
Díky vašemu soulovému hlasu a vystupování na pódiu býváte přirovnáván k hvězdám jako Prince, Marvin Gay nebo Sly Stone... Co vám probleskne hlavou, když to čtete v recenzích?
Vždycky je trochu těžké přijmout kompliment. A být přirovnán k lidem, kteří jsou opravdové veličiny a měli velký vliv na vývoj hudby, je obrovský kompliment. Takže mi to samozřejmě lichotí, ale na druhé straně – co s tím mám dělat? Snad se jen zasmát. Chci říct, že kdyby Prince a Marvin Gay vstoupili teď do místnosti, bůh jim žehnej, hned by bylo jasné, jaký je mezi nimi a mnou rozdíl. Každý pocházíme z jiné doby. Já jsem vyrostl v jihovýchodní Anglii a říkám si, sakra, co tu dělám? Je to pro mě záhada. Ale něco společného máme. Byl jsem také určitým způsobem mimo. Našel jsem si své vlastní štěstí, vlastní cestu, což byl i jejich případ. Na hudbě je zajímavé, že vás může dostat pryč, z jakékoliv situace. Může to být eskapismus, ale taky vás může zastavit v čase a místě. Je to celkem praktické. Hodně jsem toho využíval, když jsem vyrůstal. Byla to cesta, jak utéct ze své reality.
Souvisí s tím i vaše přestěhování do Berlína?
Ze začátku to byla horská dráha. Teď už se tam jen poflakuji a snažím se zabránit nudě, která u mne tak po pěti letech na jednom místě nastává. Jsem rád, že jsem to udělal.
Tehdy jste vlastně vydal i své první album u labelu Warp. Nemáte pocit, že tam trochu trčíte mezi ostatními hudebníky? Se svou performance, praštěnými oblečky, vizualizací Pabla Fiaska...
To máte pravdu. Vždycky jsem chtěl být na nezávislém labelu a Warpu jsem si vážil. Přál jsem si vydávat své desky u něj už od šesti let (tváří se naoko vážně). Ponořil jsem se do rané elektroniky, která byla výraznou součástí mého života. Postupně jsem propadal jednotlivým stylům, například raveu, za jehož největšího představitele jsem považoval Aphexe (Aphexe Twina – pozn. red.), a ten vydával na Warpu. Dnes je spousta věcí jinak, já jsem se změnil a label taky. Bylo načase, abychom dospěli, já i label, naštěstí ruku v ruce. Uvidíme, co se bude dít dál, ale teď jsem šťastný.
Nebyl to ze začátku trochu zvláštní pocit, být na pódiu sám, když jste byl předtím zvyklý vystupovat s kapelou? Všechno je jen na vás...
Bylo to trochu zvláštní. Ale zjistil jsem, že mě baví víc být na pódiu sám. A pak jsem našel cestu, jak využít hlasu naživo, spontánně. A když jsem tohle objevil, řekl jsem si: tak, a teď už jsem úplně volný, protože miluji zpěv a slyším hudbu, takže stačí jít na pódium a jamovat. A vlastně už to dělám čtyři roky. Skládám hudbu, kterou slyším, a používám nástroje, jaké chci. To byl vždycky můj sen.
Přesto jste tvrdil, že se necítíte jako leader. Ovšem nevypadáte, že byste trpěl nedostatkem extraverze nebo sebejistoty. Vaše show dokáže přesvědčit kohokoliv o čemkoliv...
Je pravda, že jsem se nikdy necítil jako dobrý leader. Nejsem fanoušek hecování jako: „Opakujte po mně, hej jo-o, hej jo-o, jseš připravenej tančit?“ Někdy to dělám, ale jen z legrace. Spíš se umím dostat do šíleného stavu, který ostatní lidi baví. Dívají se na někoho, kdo na pódiu exploduje. Při své show si představuji, že jsem na párty, kam přišli i další lidi. Ale víte, věci se mění. Teď mám fousy, brýle, tohle je moje filosofická nálada. Rozjíždím se pomalu, následuji svou mantru... (šklebí se)
Mantru? A kdo je dejme tomu váš nejoblíbenější filosof?
Jsem velký obdivovatel Ludwiga Wittgensteina. Mám rád jeho myšlenky o jazyce, který je vlastně jen hra. Všechno je poddajné a všechno vlastně neznamená nic.
Jaký je tedy rozdíl mezi Jamiem Lidellem v reálném životě – chodícím, spícím, nakupujícím – a Jamiem Lidellem na pódiu?
Stejný jako u kohokoliv jiného. Sedím u televize nebo jdu ven, pěkně se obléknu, nalíčím se...
Já myslím, jestli to berete jako šanci být někým jiným, hrát určitou roli?
Nemůžete se chovat přirozeně už jen kvůli tomu, že jste na pódiu sám. Je to, jako když máte nějaké hobby. Jdete k někomu domů a on má v pokoji sbírku vláčků. Říkáte si, hm, to je trochu divné... Ale on je ohromně nadšený, volá: koukej, ten vláček teď vjíždí do tunelu, uuu! Myslíte si, že je trochu blázen. Ale proč ne. Tohle ho baví, je to jeho koníček. Je to jiná část jeho osobnosti. Asi je nezbytně nutné, aby si lidé uvědomili, jak být šťastní. Rád existuji v rozmanitých osobnostech.
To je důvod, proč se album jmenuje Multiply?
Možná... Chováte se jinak, když jste s rodinou, a jinak, když jste s přáteli na pivu. Ne že byste se vždycky proměnil v někoho jiného, ale musíte se přizpůsobit situaci, to je normální lidská vlastnost. Když zavřete kočku do plechovky, zemře. Nebude vědět, jak tu situaci řešit, možná ani nebude vědět, že je v plechovce… (zarazí se) …počkejte, to mělo nějakou pointu... Chtěl jsem asi jednoduše říct, že jsme přizpůsobiví. Když jdete do snobské restaurace, tak se také musíte elegantně obléknout, abyste se cítili dobře...