Kalifornští provokatéři pokoušejí hranice vkusu i vlastní důstojnosti.
Představte si, že máte před sebou parodii na heavymetalovou show. Polonahý apoštol s umaštěnými vlasy stojí u laptopu s mikrofonem v ruce, co chvíli se staví před publikum a sugestivně káže o nadrženém dívčím anusu, zatímco kolem něj lítá masochistický trotl v plavkách. Chvíli jen civíte. Až po nějaké době vám začne docházet, že se tady jedná o demonstraci hudebního poselství nové „lost generation“, beatniků na cestě, kde každý další rozcestník hlásá, že nejen Bůh je mrtev.
Bůh je mrtev
Captain Ahab, dvojce Jonathan Snipes a Jim Merson ze San Franciska, kteří mají za sebou dvě desky (The Sex Is The Next, 2004, a After The Rain My Heart Still Dreams, 2006) a právě zažívají celosvětové ovace, jsou pravými enfants terribles postmoderního věku. Drzí, nevycválaní, provokativní frackové, kteří nemají respekt vůči ničemu a nikomu, přičemž si hodlají nepokrytě užívat. Jasně, všichni už jsme četli, že Bůh je mrtev. A Captain Ahab si, stejně jako už mnozí před nimi, dělají z neznabožství nové náboženství a sebejistě kráčejí v linii electropopu a breakcoreového masakrování autorit, které doplňují vyhrocenou hedonistickou show.
Captain Ahab nejsou vtipní, i když se jim často smějete. Základním mottem je ironie, pod kterou se ostatně podepíší i ostatní provokaté, jako otec zakladatel breackoru Jason Forrest nebo Otto Von Shirac. Ironie jako zbraň proti světu i nám samým. Ahab útočí na publikum bleskovým střídáním heavymetalového řvaní, rychlokvašeného ramenatého mesiášství a noisových apokalyps, které náhle přeruší sladkobolná teploušská pasáž z kalifornské pláže sedmdesátých let. Ale vám je už jasné, že tenhle nekonečný příběh neskončí dobře. Ostatně, než si stihnete začít něco myslet, je všechno úplně jinak. Ahab skáčou po tématech tak rychle jako dneska zadáváme hesla do Googlu, přibývají informace do Wikipedie nebo dorazíme pendolinem z Prahy do Vídně. Ironií popravují jednu hudební ikonu za druhou – rock, pop, disco, electro, vždyť je to jedno… K zesměšnění a novému pohledu na kýč stačí pouze dát je do vzájemného kontrastu. Hloupého nakopni.
Hra na nic
Ovšem nenechte se mýlit, jejich nihilismus je pouze zdánlivý. Jedná se o hodně extrémní černý humor, ze kterého se chce někdy možná zvracet, ale zároveň vám šibalsky cukají koutky: obscénní promofotky, kdy Jonathan Jimovi plive proud spermatu do pusy a na scéně ho potírá bahnem nebo šlehačkou, či polofekální perverzita v klipu I Can‘t Believe It‘s Not Booty, skladba Girls Gone Wild v jednom dílu seriálu Office, satiricky misogynní texty („i’m not wearing any make up, but my ass looks good“)… Tenhle nihilismus je ironií, kterou nějak intuitivně chápou i bujaré davy v publiku – jako by na nich, posypaných konfetami na letošním Transmediale, ulpělo i něco ze sanfranciské hippie éry, jen místo kopretinami mávají svítícími tyčinkami. Rozjíveně řvou slogany typu „sweet sweet cock, show me just a little bit of paradise before i die“ a tančí jako o život. Co kdyby už zítra nemělo vyjít slunce? Užívají si stejně lehkomyslně jako parta přiopilých děcek na letním táboře, která ještě nic netuší o slepených slinách ranní kocoviny.
V pocitu posledního dne před apokalypsou publikum podporuje i Jim Merson, nehrající člen, jehož role je ryze performerská – je to maskot, panoš, sluha, slintající pes, parodie na ožralého party lůzra a miláčka davu. Hopsavý metrosexuál v modrých plavkách, který je tak protivný, když se na vás lepí svým propoceným, pečlivě vypracovaným tělem, že vůbec nemáte chuť strkat mu za gumu peníze. Oscilujete mezi tím dát tomu vlezlému frackovi facku anebo všechno hodit za hlavu, chytit se s ním za ramena a skákat společně v davu. Jako by svým chováním dával lidem báječný pocit svobody. Nejdřív se sám důkladně ztrapní a vy teď už můžete cokoliv.
Už mi došlo, proč je potíž s kapelami, které si dělají srandu. Není totiž jasné, čemu věřit a čemu se smát. Je to matoucí. Sami Ahab to přiznávají v názvu skladby Hard To Tell When I’m Joking (EP The Great Dissappointment, 2006). Jediné, co vám pak v podstatě zbývá, není zdravý rozum, ale intuice a kouzlo momentu, které se ex post stává klíčem k rozluštění hádanky. Anebo si počkat, jakou konkluzi přinese jejich připravované album, The End Of Irony.
Autorka je hudební publicistka.