Luigi Zoja
Soumrak otců – archetyp otce a dějiny otcovství
Přeložil Petr Patočka
Prostor 2005, 308 s.
„Vzdělaní lidé naslouchají jungiánské psychologii zřejmě proto, že nevychází z biologického determinismu, ale připisuje důležitou roli proměnám kultury a kolektivní dimenzi, jež může bránit individualismu,“ píše jeden z předních hlubinných psychologů, Ital Luigi Zoja, v jinak dost pochmurné knize. Pochmurné, neboť stvrzující skutečnost ztráty otcovského principu v dnešní společnosti. Pochmurné, neboť v dnešním mateřském světě je fungování ekonomiky a technologie stále více zaměřeno na okamžité uspokojení konzumních potřeb a uzpůsobeno okamžitým výsledkům. Souvztažnost otcovství, kultury, monogamie, rodiny, zodpovědnosti a paměti je zde stavěna do protikladu přírodnímu výběru jako výhodnější, a proto vítězná varianta. Proč tedy ta skepse? Už samo pojmenování choroby přece přináší léčivý účinek, a to tu najdeme. Kniha obsahuje mnoho břeskných formulací, Zoja je schopen tradiční jungiánské, a tedy na pečlivé analýze kulturního dědictví založené interpretace, kterou dokáže emblematizovat třeba do podoby Hektora nebo Odyssea – dvou rozdílných pojetí otcovství. Zejména výklad homérských děl z hlediska archetypu otce by si neměl nechat ujít nikdo, koho ještě zajímá literatura. Zoja postupuje ve výkladu chronologicky od prehistorie přes antiku po novověk a jeho esejistický styl a kvalitní překlad zaručují srozumitelnost širší obci zájemců.
Jan Linka
Beata Parkanová
Moje vtipný peklo
Parola 2005, 153 s.
Prvotinu studentky gymnázia Josefa Škvoreckého lze charakterizovat poměrně jednoduše – ze života Beaty Parkanové. Hlavní hrdinka se totiž podle všech údajů jeví identická s autorkou, která se prózou nesnaží „o literaturu“, ale prostě se rozhodla vylíčit kus svého osudu (text se také v mnohém blíží deníkům). Jak už to v takových případech bývá, nepřináší všední prázdninový život poměrně svobodné „náctileté“ jihlavské obyvatelky z rozvedené rodiny nic originálního, ba dokonce ani zajímavého, takže z knihy zbude především existenciální pocit, který – domnívám se – by mohl přitahovat zvláště stejně staré čtenáře. Předností Parkanové nejsou dějové události (kromě dívčího pití vrcholícího náhodným sexem s mladíkem z vesnické zábavy, který ovšem literárně zůstal jen naznačen, a kromě pokusu darovat krev a navštívit oblíbenou učitelku se zde skoro nic nestane) ani sebeprojekce (jsme zpravováni o svérázných hrdinčiných teoriích, o jejím smyslu pro humor a nekonečné praštěnosti, ale text důkazy o tom moc neposkytuje), ale nutno jí přiznat umění popisu i umění vyprávění, byť ještě pubertálně naivní. Zatím se tedy z příběhu ani z jeho struktury nedá spolehlivě poznat, jestli máme co dělat se začínající spisovatelkou, či jen s pisatelkou dobrých dopisů.
Lenka Jungmannová
Petr Štefek
Don Juan – velká recenze
Nakladatelství Malá Skála 2005, 64 s.
Spíše než „velká recenze“ mělo by být u tohoto titulu uvedeno „velká obhajoba“. Z každého řádku Štefkova eseje vyvěrá úporná snaha o vykreslení postavy Dona Juana v tom nejlepším možném světle. Autora (nar. 1979) jako by sžíral strach, že lidé mohou na Juana pohlížet jako na člověka, který ke svému chování neměl jediný důvod, jehož jednání bylo zcela neopodstatněné, a tudíž naprosto nesmyslné a z hlediska morálky nepřijatelné a odsouzeníhodné. Štefek Juanovo jednání shledává logické, tudíž omluvitelné, a v pirandellovském duchu nabízí svému hrdinovi dokonce letmé setkání se svým duchovním otcem Tirso de Molinou. Na druhé straně však ani on – nikoli de Molina, jehož vztah k Donu Juanovi byl jednoznačný – nedokáže odolat obavám, že zvolený úhel pohledu a juanovská životní morálka s sebou nesou určitá rizika, a tak se hájí: „…pro lidský život není k zahození dozvědět se něco málo o krajnostech, jež svět a život nabízejí.“ Snad ve snaze o větší srozumitelnost či aktuálnost obsahuje text i několik přesahů do současnosti („Bylo by možné hovořit o lásce, jestliže člověk, který se z ní vyzná, odchází za rozbřesku bez rozloučení, dokonce možná aniž by se osprchoval?“), a tím se nabízí otázka, jestli je Don Juan skutečně jen modelová postava z literatury, anebo zástupný element autora samého, který si jeho prostřednictvím odpovídá na vlastní otázky.
Magdalena Wagnerová
Kenneth Oppel
Stříbrokřídlý
Triton 2005, 242 s.
Kenneth Oppel nepronikl do oblasti literatury pro děti z pozice moudrého vypravěče od dětských pelestí, ale jako patnáctiletý obdivovatel Roalda Dahla. I přes studia filmu a angličtiny neopustil dětskou fantazii, nenechal se ovlivnit teoriemi ani didaktičností a zůstal věrný psaní připomínajícímu autentickou spontánností dětské povídačky. V knize Stříbrokřídlý objevil bohatou říši netopýrů, kterou učinil podkladem pro vznik vlastního světa plného magie. Malý netopýrek Stín z kmene Stříbrokřídlých má sice slabou tělesnou konstrukci, ale zato je nadán rozumem, vnímavostí a odvahou. Se svou kolonií se vydává na jih zazimovat, v bouři se ztrácí a zůstává sám na boj o přežití. Později se stává jeho spoluputovnicí za teplem Marina, Jasnokřídlá, vyvržená svým vlastním rodem. Čtenář (rodič/dítě) se snadno nechá strhnout proudem ledového vzduchu spolu se Stínem a Marinou. Tah příběhu je snad ještě silnější než ostrý vítr nad horami, přirozenost jazyka ještě plynulejší než mořské vlny, pestrost prostředí ještě různorodější než netopýří druh. Jak snadné je podlehnout románu s nenásilným morálním poselstvím, plným překvapivých point i zvratů, magické legendě, pohádce i leteckému cestopisu! Jaký odpočinek může přinést výlet do světa řídícího se zcela jinými zákony! Jaká poezie se může skrývat ve svistotu větru a vln, v neslyšitelných tónech a měsíčních paprscích protínajících dramatické boje!
Kateřina Svatoňová
Rudolf Mihola
Martin Frič a jeho filmy
Petrklíč 2005, 184 s.
S podtitulem „...byl to gigant“ vydalo nakladatelství Petrklíč knihu publicisty a básníka Rudolfa Miholy, tentokrát věnovanou nezařaditelnému dandyovi českého filmu Martinu Fričovi. Mihola tak pokračuje v glosování historie české kinematografie formou nesoustavných vzpomínkových „trsů“ (např. Hana Vítová – cesta ke šmíře, Všichni dobří herci a zpěváci), které svou neuspořádaností a edičním diletantismem bortí možnost jakékoliv historiografické reflexe vybrané osobnosti. Miholovo autorské pochybení se projeví ihned po zběžném „osahání“ knihy: neproporční rozčlenění kapitol (rozhovory se prolínají s citacemi a „citacemi“) svědčí o nouzi editorského počinu, který je pouhým souborem neutříděných a ledabyle zpracovaných poznámek. V závěru knihy figuruje dle libosti sestavená filmografie s vybranými recenzemi a filmografickými údaji. Kniha balancuje na hraně spotřební memoárové biografie a publicistického esejismu s pseudovědeckými ambicemi – většinou bez uvádění pramenů. Rozpačitý dojem na hranici odpudivosti doplňuje přemíra kvalitativně kolísavých fotografií, která v namátkovém užití vytváří zmatek v korpusu knihy. Podezření z podbízivosti ve formě čtivé (rozuměj tokem nestrukturovaného textu zaplavené) „lidové“ publikace provází celé setkání s ní, včetně její grafické úpravy. Výsledkem nejasných ambicí je další memoárová hmota do knihovny pamětníků první republiky.
Pavel Bednařík
Bohumil Fořt
Úvod do sémantiky fikčních světů
Host 2005, 148 s.
Zádrhelem Fořtovy knihy je, že kniha jeho učitele L. Doležela Heterocosmica vyšla v českém překladu již před dvěma lety. To, že byla napsána na přelomu 80. a 90. let, napovídá, že by tento úvod do teorie fikčních světů měl přinést něco nového, nebo alespoň zajímavější podání či nějakou lokální modifikaci. Bohužel se tak nestalo. To ovšem nic nemění na originalitě uvažování o (fikčních) světech nejen uměleckých děl v intencích formální logiky wittgensteinovského bujónu. Logičtí pozitivisté si myslí, že svět je (jenom) souhrn faktů. A tato optika přikládá ke zkoumanému tělesu měřítko, což rozhodně není málo. A pokud je toto měřítko strukturováno poměrně uceleným systémem, je to přinejmenším objev struktury strukturalismu. Ovšem na tomto místě je potřeba jednoznačně říct, že ono samotné “měřítko neříká, že těleso je tak a tak dlouhé. Spíš je – abych se tak vyjádřil – (toto těleso) samo o sobě mrtvé, a není s to vykonat nic z toho, co vykonává myšlenka” (Filozofická zkoumání, § 430). Ale nechtějme po logikovi popis zázraků metafyziky a uvítejme na české habilitační poměry slušně zpracovaný úvod. Konečně se tady nemlčí o tom, o čem až doposud nebylo lze hovořit.
Ladislav Čumba
Miroslav Hroch, Helena Kadečková, Elisabeth Bakke
Dějiny Norska
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 340 s.
O národním duchu Norského království zdatně vypovídá skutečnost, že na 9. dubna 1940 byla v Národním divadle v Oslu připravována premiéra Čapkovy hry Matka. Divadlo však bylo večer obsazeno vojáky okupační moci. Další svazek populární edice Dějiny států přináší povšechně souvislý přehled historie jednoho ze severských států v jisté kulturní spřízněnosti. Autorům publikace je možno mnohé vytknout – kupříkladu nejistotu v rozhodování o zdrojích norského středověkého ornamentu; je zřejmé, že vychází přes vlastní původnost povícero z baltské, germánské a hunské ornamentiky, avšak jedním z působivých proudů je jistě vliv polabský a balkánský. Přitom nelze opomenout ani vlivy byzantské a inspiraci skythskou (jakkoli to zní anachronicky – jedna z vikinských výprav se totiž dostala až k Buchaře!). Určitou zajímavostí monografie jsou kapitoly o historických zdrojích norštiny, svým způsobem rezonující s dějinami formace češtiny. Excelentním opomenutím pořadatelů monografie je vynechání „Operace Norsk-Hydro“ a komentáře o mezinárodních vztazích po roce 1948, uvíznuvší suše na úrovni statistik.
Vilém Kozelka
Zničilas všechno, mé srdce znič
– okcitánská milostná poezie 16. a 17. století
Přeložil Josef Prokop
Dokořán 2005, 96 s.
Okcitánština je starý jazyk jižní Francie s centrem ve městě Toulouse. K výboru z okcitánské milostné poezie 16. a 17. století lze jen poznamenat, že v úvodu překladatele Josefa Prokopa chybí nadhled, který by čtenáři umožnil vidět okcitánskou literaturu jako celek. Jedině tak si čtenář může tuto poezii zařadit. Prokop zmiňuje trubadúrské počátky (12.–13. století), ale již neříká, že trubadúři představují vrchol okcitánsky psané literatury (v té době slavila úspěchy téměř v celé západní Evropě). Období 16. a 17. století, o němž je řeč, znamená po čase skomírání náhlé oživení, způsobené politicko-náboženskými spory uvnitř francouzského státu, které vytvořily pro okcitánsky psanou literaturu vhodné podmínky. Význam okcitánských autorů však nedosáhl významu autorů francouzských téže doby. Období třetí, moderní, počíná 19. stoletím a jeho reprezentantem je známější Frédéric Mistral. Překladatel Josef Prokop považuje zařazené básníky za pozdně renesanční, na první pohled mají však blízko k literatuře preciozní až klasicistní. Rovněž jeho tvrzení, že dodnes v Evropě pohlížíme na lásku stejným způsobem jako tyto milostné básně, je pochybné, vzývání Amora bude jistě mnohý vnímat jako cosi minulého. Je dobré uvést do české literatury málo známé autory, ale zasluhovali by lepší komentář.
Kamila Míková
Heinrich Kraft
Slovník starokřesťanské literatury
Přeložil Jiří Kaplan
Karmelitánské nakladatelství 2005, 320 s.
Slovník s podtitulem Život, spisy a nauka řeckých, latinských, syrských, egyptských a arménských církevních otců je určen všem, kdo se zajímají o období pozdní antiky a raného křesťanství. Nejvíce ho však ocení studenti klasické filologie, filosofie a teologie, kterým se tak dostává do rukou dílo jednoho autora, napsané jednotným stylem. Hesla, jména, díla a pojmy týkající se patristické literatury od 1. do 8. století n. l. jsou srozumitelná a výstižně zpracovaná. Kniha obsahuje komentář k bibliografii, která byla zpracována s ohledem na českého uživatele. Je třeba s povděkem ocenit i tabulky českých překladů latinských hymnů, roztříděné podle našich deseti nejvýznamnějších překladatelů. Vydavatelská poznámka zase obsahuje informace, proč je v českém prostředí tak složitý a nejednotný přepis řeckých a latinských jmen i proč zde scházejí odkazy na edice pramenů a na hlavní sekundární literaturu. Přestože německý originál vyšel na konci 60. let, překlad alespoň částečně zaplňuje mezeru, která se zatím prohlubovala nedostatkem podobné literatury u nás.
Rita Kindlerová
Zoë Hellerová
Zápisky o skandálu
Přeložila Veronika Lásková
BB art 2006, 224 s.
Sloupkařka listu Daily Telegraph se svým druhým románem z roku 2003 ocitla v užší nominaci na britskou Bookerovu cenu. Klíčovou zápletkou románu je skandální vztah čtyřicetileté učitelky a jejího patnáctiletého žáka. Provinilá učitelka keramiky Sheba Hartová je tu představena z pohledu vypravěčky, učitelky dějepisu Barbary Covettové, osamělé starší ženy, která je však Shebou zvláštním způsobem přitahována: romanticky, mateřsky i eroticky. Román tak není jen vyprávěním o Shebě a jejím vztahu k nezletilému Connollymu – skandálu propíraném v médiích, o Shebině manželství se starším mužem, o její nemožné pubertální dceři a synovi s Downovým syndromem, ale i románem o přátelství dvou žen a o samotné vypravěčce; Barbara toho na sebe totiž postupně prozrazuje víc, než by možná chtěla. Její osoba se postupně stává důležitější než původní objekt jejího vyprávění, což je dobře, protože vztah Sheby a Connollyho není úplně přesvědčivý a mohl by působit trochu prvoplánově. Psychologicky propracovaný portrét dvou odlišných žen je na románu nejcennější, stejně jako čtivost. Je také plný humoru a tragikomických situací, které vhodně doplňují příběh lásky, vášně, potlačovaných citů, závisti a osamělosti. Pro nás pak může být zajímavý i ironický pohled na prostředí londýnské všeobecné střední školy.
Milan Valden
Jaroslav Mareš
Kurupira – zlověstné tajemství
Motto 2005, 390 s.
Na pomezí Brazílie a Venezuely ční 1500 až 2000 metrů nad okolní prales stolové hory. Od začátku 20. století probouzejí bizarní fantazie cestovatelů, biologů, spisovatelů i dobrodružných zlatokopů. Zásluhou A. C. Doylea a jeho románu Ztracený svět má toto místo pověst jednoho z nejzáhadnějších koutů čím dál menšího světa. Kurupira démonické rysy skutečně vykazuje. Už třeba jenom cesta k ní znamená pochopit mimo jiné, co to je bifurkace mezi říční soustavou Amazonky a Orinoka. Jaroslav Mareš toto místo miluje a svou lásku přenáší na čtenáře. O jihoamerických stolových horách máme za posledních 15 let poměrně dost informací i u nás, například zásluhou expedic brněnských přírodovědců. Předkládaný svazek obsahuje tři knihy. Kvůli té první by čtenář neměl váhat ani chvíli, ukazuje totiž, že cestopis a popularizačního průvodce lze dělat lépe než ve formátu National globalized Geographic. Druhá, beletristická část snad potěší postarší vyznavače dobrodružných povídek Otakara Batličky. Konspirační teorie o amerických tajných základnách či čem však můžete s klidem přeskočit a raději sednout do letadla a odletět do onoho neskutečně nádherného pralesního ráje a pekla na dovolenou snů.
–lč–
Marek Hýža, Miroslav Kačor, Milan Švihálek
Zapomenuté výpravy
Jota 2005, 368 s.
„Z nesvobody vede jenom jediná cesta – aktivní čin. Lidé mají nezadatelné právo vzít události do vlastních rukou a rázně odstranit zátarasy oddělující svět otroctví od světa svobody.“ Po převratu v roce 1948 skončila v Československu možnost volného cestování. Totalitní režim záměrně izoloval občany před poznáváním zahraničí. Z té doby pocházejí knihy cestovatelů Zikmunda a Hanzelky anebo proslulá Expedice Lambaréné. V jejich stínu zůstávají cestovatelské výpravy, jež byly mnohdy jediným důkazem existence naší země. Kniha Zapomenuté výpravy přináší přehled cest československých cestovatelů v rozmezí od 30. do 80. let uplynulého století. Z uváděných příběhů je zřejmé, jak totalitní režim působil nesnáze vlastním občanům – Richarda Konkolského, ostravského mořeplavce, soud odsoudil v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky. Jiné výpravy se uskutečnily doslova navzdory, třeba cesta Míly Urbana s tatrovkami napříč Severní Amerikou, nebo Expedice Sakura, kterou stopem uspořádalo sdružení Tlupa do Japonska na výstavu EXPO 70. Zastoupen je legendární tramp Eduard Ingriš, autor písně Teskně hučí Niagara, který plavbou na balsovém voru z Peru do Tichomoří potvrdil teorii norského mořeplavce Thora Heyerdahla o postupném osídlování Polynésie z východu, a mnoho dalších odvážlivců, kteří tehdy procestovali svět.
–vk–