Zásluhou pražské přílohy MfD z 18. 2. 2006 prosákla na veřejnost zpráva, že společnost Tesco hodlá cosi podniknout se svým obchodním domem na Národní třídě, který jsme dříve znali jako Máj. Známý publicista Zdeněk Lukeš, mimochodem člen poradního sboru ředitele Národního památkového ústavu, k tomu pohotově připojil doporučení, ať Tesco svůj dům zbourá a nahradí novostavbou, neboť prý „po Máji nikdo tesknit nebude“. Na stránkách MfD teď probíhá anketa na téma ano-ne, líbí-nelíbí, zbourat-nezbourat, jako by právě ona měla o osudu Máje rozhodnout. Dům, postavený v letech 1972–1975, navrhli architekti Eisler, Masák a Rajniš z libereckého ateliéru SIAL, který v roce 1968 založil autor televizní věže na Ještědu Karel Hubáček. Měli bychom se na něj dívat jako na jednu z mála pohotových odpovědí českých architektů na výzvu, kterou v roce 1972 vyslali do světa Renzo Piano a Richard Rogers s projektem pařížského muzea Centre Georges Pompidou. Máj tak ostatně pochopily prestižní západní architektonické časopisy v čele s italskou Casabellou a německým Baumeisterem, i západní historici moderní architektury, například Udo Kultermann, který pražské stavbě věnoval náležitou pozornost v knihách Architecture in the Seventies z roku 1980 a Zeitgenössische Architektur in Osteuropa z roku 1985. Platí, že o málokteré české stavbě z dvacátého století ví svět víc než o Máji. Tímto mezinárodním ohlasem svých hodnot Máj dávno vstoupil do dějin architektury. A když se už jednou významná stavba usadí v dějinách, nemělo by asi záležet na tom, zda se někomu líbí nebo nelíbí, ať už se na ni takto dívají třeba Zdeněk Lukeš nebo sochař David Černý. Máj se už stal památkou, třebaže v tuto chvíli ohroženou. Zaujmou mě reakce Ministerstva kultury a Národního památkového ústavu, až jim zítra pošlu výzvu, aby se Máj/Tesco stal památkou oficiální, zapsanou do státního seznamu kulturních památek. Budou se snad rozhodovat podle toho, zda se jim Máj líbí-nelíbí?
Rostislav Švácha
Tak nám příští rok zavřou branický pivovar. Architektonická dominanta pražské čtvrti Braník dostane jiný šmak. Žijeme v době, kdy se značka stala zbožím, a tak se výroba laciného Braníku přestěhuje na druhý břeh Vltavy, do pivovaru Staropramen, a když dojde kapacita (údajný důvod celé operace), může se Braník vařit třeba v Číně. Branické pivo je zvláštní. Pivaři-odborníci ho považují za vodu, pro nenáročné konzumenty je to ale oblíbená značka díky nízké ceně a relativní kvalitě. Tomu, že se s výrobou Braníku počítá i do budoucna, nasvědčuje i čerstvě zahájená výroba lahvové dvanáctky, která se objevila na trhu týden před oznámením ukončení výroby v původním pivovaru. Předpokládám, že chuť piva se nezmění, změní se ale Braník. Trampové vyhlížející svůj motorák na blízkém nádraží přijdou o „vůni“ kvasnic a především o pocit, že jsou jen kousek od „zdroje“. A krásná budova pivovaru se asi promění v luxusní kanceláře, byty, obchodní centrum, anebo zchátrá a uvolní místo třeba rozšířenému nádraží, kterým budou projíždět pendolina plná podnikatelů mířících za obchodem směrem do Čerčan.
Jiří G. Růžička
Národy, které vyvázly z totality, mají větší či menší problémy se s tragickou minulostí vyrovnat. Snad nejdůslednější jsou dnes Němci, kteří se s nacistickou érou vyrovnávají již přes půl století. Po sjednocení jim ovšem jako návdavek přibyl i úkol vyrovnat se s érou komunistickou – a oni se opravdu činí. Před pěti lety jim podal pomocnou bratrskou ruku Český rozhlas, ovšem rafinovaně: odstrašujícím příkladem. Režisér J. Kodeš v dramaturgii V. Ledvinkové natočil původní televizní scénář, před čtvrt stoletím objednaný, leč nenatočený východoněmeckou státní televizí. Oživení umrtveného kapitálu? Český rozhlas, místo aby se za tento opus styděl až do morku svých veřejnoprávních kostí, vysílá dvanáctidílnou ságu Doktor Marcus a jeho rod od začátku letošního roku na ČRo 2 už podruhé, každou sobotu večer. Údajně jde o „historický příběh...“, ale se skutečnou historií má společné pouze kulisy. Ačkoli se odehrává ve třech čtvrtinách dvacátého století, na osudech protagonistů a jejich myšlení se historické převraty a jejich režimní následky téměř neprojevují, anebo si to postavy přes četné vnitřní monology nechávají pro sebe. Nic moc nenapoví ani hojný komentář, ve kterém je čteno téměř vše, co by jinak měla ukazovat kamera. Jistě, občas si někdo posteskne, že je diskriminován, ale nikdy přitom nereflektuje, že vzhledem ke své předchozí kariéře sám nutně diskriminoval jiné, už proto, že jako „úd režimu“ byl automaticky preferován před ostatními. V darebáckém režimu prostě slušní lidé nedělají špičkové kariéry. Jaroslav Dietl psal svůj text v době naší vrcholné „normalizace“ a tehdejší poměry v NDR mu proti tomu asi připadaly jako selanka. Pamětníkovi se ale zvedá žaludek. Nedovedu si představit, že by si tento seriál ze své historie přeložili a natočili Němci.
Petr Pavlovský