Nové deníky nevznikají každodenně. Není tedy divu, že v televizních reklamách opakovaná sdělení o novém periodiku s názvem Aha!, začínajícím vycházet od 1. března, vyvolala jistý zájem nebo alespoň zvědavost. Dnes, kdy už se prvních deset čísel ocitlo na novinových stáncích, se důvod ke zvědavosti vytratil a rozplynula se i naděje, že by na trh mohlo přijít cosi osobitého, pozoruhodného. Noviny Aha! zkrátka nelze považovat za něco jiného než za bulvární noviny. Čtenář A2 by sotva vzal tuto tiskovinu do rukou dvakrát, nový titul však přesto navozuje otázky, které stojí za zamyšlení.
I když se novinový trh zdá laikovi spíš přesycený než podvyživený, vzniku nového deníku patrně předcházela marketingová studie se závěrem odlišným. Motivace jeho vydavatele je jistě jiná, než byly úmysly Krameriovy, Tylovy či Peroutkovy; společnost Ebika, s. r. o., nepochybně předpokládá, že její podnikatelský záměr bude ziskový. Potvrdit nebo vyvrátit to může toliko neviditelná ruka trhu.
Reklama, která vznik deníku Aha! předcházela a provází jeho první kroky, si jistě vyžádala náklady přinejmenším šesticiferné. O to víc překvapí skromnost vlastního podniku. Jeho sídlo označuje jediný nápis na útlých dveřích někdejšího pražského výčepu v Panské ulici. Kdo hledá, přesto najde, což se podařilo i mně. Za okolností, které měly svůj půvab.
Ke svědectví o tomto novém, řekněme kulturním fenoménu potřeboval jsem také několik čísel, která mi unikla. Co snadnějšího než si je obstarat u vydavatele! Mladá dáma v recepci, s omluvným vysvětlením, že je tam první den, vysvětlila, že o tom musí rozhodnout kolegyně, která je mimo budovu. Jestli bych tedy nemohl přijít za hodinu nebo zítra. Nešlo by to jinak? – ptám se, a tak jsem se posléze ocitl v redakčním sekretariátu. Žádná starší čísla mi prodat nemohou, ať si zajdu někam do knihovny, kde mi je zapůjčí. Namítám, že by mi je mohli půjčit oni a já si někam zajdu udělat kopie. Po delším zdráhání vyhověli, svěřili mi tři výtisky, které jsem po dvaceti minutách vrátil výměnou za složenou kauci pět set korun.
Chtěl jsem vidět zejména první číslo, kde jsem očekával něco jako programové vysvětlení, proč mezi čtenáře přichází nový titul. Očekávání zřejmě zpozdilé. Místo zbytečných řečí se deník Aha! rovnou prezentoval senzací, půlstránkovým titulem „Vondráčková exkluzivně: ZÁKEŘNÁ CHOROBA mého manžela“. A pak na všech následujících stránkách podobně upravené zvěsti, založené na velkých titulcích a snímcích, které jsou, jak známo, vstřebávány snadněji než text, proto jím každé noviny tohoto druhu uvážlivě šetří.
Listování jednotlivými čísly deníku Aha! může být přínosné leda pro pubescenty, ať již věkem, nebo okolností, že z puberty nevyrostli. Každé číslo je otevíráno senzací („Pavel Zuna má peklo na Nově“, „Karel Gott odolává roli za pět set tisíc měsíčně“, „Halina Pawlowská – Dostane padáka?“, ale někdy i zvěstováním útěšným: „Po pivu se hubne!“). Hýždě střídají poprsí, hvězdami jsou VyVolení, Pluto se zpovídá o svém sexu s mužem a v přímém přenosu předvádí první soulož ve vile, zatímco doma (i to snímkem doloženo) jeho přítelkyně pláče.
Nejen zábavy, ale také informace a poučení se čtenáři dostane. Dozví se například, „Kolik stojí nové tělo?“, na snímku slečny, aby se orientoval, rozepsáno, kolik za ušní boltce, zvětšení/zmenšení ňader, liposukce hýždí. Nezůstane mu utajeno, jaké jsou „Nejbohatší hvězdy českého showbyznysu“, od stamilionových (Gott) až po majetek v desítkách milionů (Donutil).
Od námětů triviálních přechází Aha! každý den na své druhé stránce k „politice“, tedy k tomu, co si má čtenář pod tímto vykřičeným pojmem představovat. Redaktorka po celou hodinu sleduje práci poslanců a vytěží článek „Za hodinu práce neudělali nic! A my je za to platíme…!“. Zákonodárci od 14.00 do 15.00 se většinou zbůhdarma poflakovali, za což jim stát, jak bylo v „Aha!“ spočítáno, vyplatil celkem 72 tisíc. Do politiky v pojetí tohoto deníku se vejde reportáž o tom, jak rychle si politik dokáže uvázat kravatu (Ivan Langer první, Vlastimil Tlustý čtvrté místo), pochvalné výroky školáků z Prahy 11 o prezidentu Klausovi a samozřejmě z politiky článek nejryzejší „Pacienti trpí!“, neboť „Zdražuje 1782 léků!“. Když za některým z titulků bude chybět vykřičník nebo otazník, lze mít za to, že došlo k opomenutí.
Zda je Aha! schopnější, odvážnější a přitažlivější než ostatní jeho bulvární kolegové, rozhodne čas a trh. Překvapivá je skutečnost, že reklamám, které většinu ostatních periodik udržují při životě, Aha! věnuje necelá dvě procenta své plochy. Zdravé sebevědomí, nebo jistota, že na nějakém tom tisíci nesejde? Je už zmíněná vnější nenápadnost podniku výrazem skromnosti, nebo jistotou provizoria, možnosti ze dne na den zavřít krám? Kdy by taková chvíle nastala? Po zveřejnění zvlášť provokativního, ale i neobhajitelného materiálu, načež je rychlý zánik nejlepším východiskem? Po volbách? V jakém zadání? Jisté je, že ne všechny politické strany mají zájem, aby volební místnosti navštívilo co nejvíc voličů. Některým, nikoli nejmenším, vyhovuje očekávaná převaha vlastních, tak či onak vděčných či oddaných stoupenců. A tak další, v novinách ještě posilované zhnusení občanů politikou, vedoucí k jejich prozření, k vlastnímu aha! nad počínáním politiků, rozhodně nelze pokládat za přísně nadstranické, za neutrální ve vztahu k výsledkům voleb.
Čas, patrně nepříliš vzdálený, ukáže, zda byla tato presumpce viny na místě, nebo je výrazem pouhého škarohlídství. Jedno však lze předpovědět určitě: ke zvyšování obecné kultury, ke společenskému zdraví, k vnímání a sdílení hodnot, které jsou trvanlivější než míry vyžadované na soutěžních pódiích, deník Aha! dozajista nepřispěje.
Autor je historik.