Součástí probíhající výstavy Industria v Galerii Rudolfinum v Praze (viz recenze na s. 7) je projekce třicetiminutového snímku Factory (2003) tchajwanského režiséra Chen Chieh-jena. Film sám o sobě působí poměrně odlidštěně; pokud si divák nepřečte nějaký průvodní materiál, zarazí ho, že dílko není audiovizuální, ale jen vizuální. Jsou zde ukazovány pouze obrazy bez vysvětlujícího komentáře nebo napovídající hudby. Umělcův pokus vyjádřit se nově tím, že udělal v určitém ohledu poměrně razantní krok zpět, je pozoruhodný (od snímku Jazzový zpěvák z roku 1927 je obvyklé točit filmy zvukové).
V tichu a šeru malého sálu můžeme sledovat záběry starých švadlen pracujících na sériové výrobě v jakési textilní fabrice. Rytmus střihu je natolik pomalý, až snímek působí amorfně. Každé ucelené obrazové sdělení je odděleno pečlivou stmívačkou. Prostory mezi tmou jsou jako zpomalené záblesky stroboskopu, které osvětlují a zachycují jednotlivé momentky. Kamera sice využívá jízdy napříč prostorem, ale přesto jsou jednotlivé výjevy jakoby zmražené.
Švadleny jsou režisérem nahlíženy jako duchové; nechává je libovolně mizet a zase vystupovat. V průvodních materiálech se dočteme, že toto místo nedění je jakási čínská továrna, kterou současný majitel zavřel proto, aby letitým dělnicím nemusel platit důchod. Ve snímku vidíme autentické pracovnice na autentickém místě, ovšem o několik let později. Možná mají působit jako přízraky apelující na svědomí spojené s tímto „kapitalistickým“ jednáním. Není snadné si film někam zařadit; na dokument nebo studii mu chybí informativní sdělnost a na čistě umělecké dílo se zabývá příliš konkrétní situací.
Autor je externí spolupracovník časopisu Rock&Pop.