Mecenáš Hlávka jednoho dne dopoledne, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil dívku mátožně se potácející po zamrzlé řece. Ta dívka byla zjevně zkrušena chudobou: štuclík měla olysalý a blížila se k děrám, kteréžto do ledu vysekali noční pytláci. Přihlížející mínili, že do jedné, možná i do více z těchto děr se dotyčná vrhne, čímž bezpochyby zmaří své mládí i svou krásu a tak dále. Mecenáš Hlávka však rázně sestoupil k řece, rozběhl se a dlouhým skluzem dostihl nešťastnici právě v okamžiku, kdy hodlala učinit právě to, co zvědaví škarohlídové předpovídali. Pevně ji, rozechvělou, uchopil za loket a odvedl ji do kavárny. Zde pak, v červeném salónku, dívku zneužil. Když poté, zoufalá, žádala, aby jí poskytl alespoň něco potravy, vysmál se jí a poslal ji zpět na řeku, ať se jde utopit. Divíte se tomu? Ó pozor! Není se čemu podivovat. Toto přihodilo se totiž v Černovicích, tedy v době, kdy mecenáš Hlávka nebyl ještě mecenášem. Zabýval se zde tehdy úplně jinými záležitostmi.
Kasardova provokativně blasfemická (azda) Posledná večera je tak nakažlivá, že se jí dal zřejmě infikovat i básník Ivan Wernisch v jakýchsi mikropovídkách nazvaných z důvodů jen jemu známých Z doupěte latinářů (LtN č. 3), v nichž podvakrát vystupuje mecenáš Hlávka v podobě, dalo by se říci, značně odpudivé.
Josef Hlávka může být někomu sympatický a hodný cti (založení akademie věd, Hlávkových kolejí, studentská stipendia, podpory umělcům), jinému může připadat jako nabob, buržuj a zpátečník. Mohou být námitky proti celému uspořádání organizace České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, jak zněl oficiální název, proti jejímu rozdělení na 4 třídy, výhrady byly už v jeho době, a víme, že členství odmítli nebo se ho zřekli Zeyer, Čech, Machar i další, sotva však lze zpochybnit Hlávkovy zásluhy jako mecenáše, zvláště dnes, kdy by nám podobné velkodušné mecenášství bylo nad příslovečnou sůl potřebnější. V daném případě je to navíc i nevkusné. A tak se možná co nevidět dočkáme, že fantazie Ivana Wernische nebo někoho jiného nám přiblíží Palackého jako nelidu nakopávajícího na ulici elegantním rozmachem žebráka do zadku, Němcovou, jak při hmotném strádání se odhodlá zlepšit finanční situaci rodiny fízlováním (zvláště pikantní, uvědomíme-li si, že právě ji sledovala konfidentka), a třeba Nerudu, který rovněž v jisté době neoplýval blahobytem, kterak vykrádá krámky na Malé Straně. Naši velikáni budou takto zbaveni sošné monumentality a „zlidštěni“, tudíž budou daleko přijatelnější při obecné morální devastaci. Jaká nepřeberná přehršel možností se nabízí! (…) Jsem zvědav, koho nám příště Ivan Wernisch zbaví glorioly. Bohuš Balajka (Literární noviny 30. 1. 1992, rubrika Zasláno).
Plně souhlasím s tím, co v 5. čísle L. N. napsal Bohuš Balajka pod dojmem z „mikropovídek“ Ivana Wernische. Chce-li se tento autor stát populárním jako Kasandra, shodil se u mne svou drzostí, s jakou se dotýká úctyhodného muže, jakým byl Josef Hlávka. Četla jsem menší sbírku Iv. Wernische, přeloženou do němčiny mým zetěm K. B. Schäuffelenem, nevím proč. Ale už od něj nic číst nemusím! Nepochopím, proč někdo ve Vaší redakci není (snad) s takovým autorem (který asi ani neví, kdo Josef Hlávka byl, zaslechl jeho jméno jen v nějaké bezvýznamné souvislosti) před uveřejněním jeho „příspěvku“ k české dnešní kultuře promluvit a věc mu rozmluvit? Byl by uchráněn veřejné ostudy a třeba i kladně usměrněn v další své liter. tvorbě. 8. II. 1992, Mudr. M. Kafková St., Sobotka (Literární noviny, rubrika Zasláno).
Jan Neruda přišel na návštěvu ke Karolině Světlé. Karolina Světlá, byla právě v koupelně, šplouchala se ve vaně. Jan Neruda se posadil do lenošky, listoval v časopisu, pak vstal, přistoupil k oknu a díval se dolů na náměstí. Lidé tam chodili sem a tam. Karolina Světlá se stále šplouchala ve vaně. Jan Neruda si zul boty a ponožky. Vykouřil cigaretu. Opět přistoupil k oknu a díval se dolů na náměstí. Lidé chodili sem a tam. Vykouřil další cigaretu. Svlékl si kalhoty. Sedl si do lenošky a listoval v časopisu. Karolina Světlá se stále ještě šplouchala ve vaně. Jan Neruda si svlékl spodky. Přistoupil k oknu. Lidé dole na náměstí chodili stále ještě sem a tam. Vykouřil další cigaretu. Karolina Světlá se šplouchala ve vaně. Jan Neruda si sundal z hlavy klobouk, vlezl do postele a usnul. Zdál se mu sen: Chodí po náměstí sem a tam, lidé se za ním ohlížejí a pošklebují se mu. Bodejť by ne – je totiž nahý. Probudil se. Karolina Světlá se stále ještě šplouchala ve vaně. Jan Neruda se oblékl, obul se, zapálil si cigaretu, vzal klobouk a šel pryč. Vyšel na náměstí. Lidé chodili sem a tam, ohlíželi se za ním a pošklebovali se. Proč asi? Čert ví. Jan Neruda vstoupil do bufetu a koupil si pivo, malého panáka rumu a cigarety. Postavil se k oknu, vypil rum, zapálil si cigaretu, pil pivo. Lidé venku na náměstí chodili sem a tam. Všechno bylo zase v pořádku.
Ivan Wernisch: Doupě latinářů. Sežrané spisy
Když měl být provozován poprvé Václava Klimenta Klicpery Blaník, jeden z tehdejších professorů pražských vyslovil se prý o novém básníku: „Klicpera dramatický básník? Totě k smíchu. Vždyť jest ze Chlumce, kde by se v těch bažinatých planinách duch básnický mohl vylíhnouti? A pak, Cidlina není Péneus a břehy její nejsou údolí Tempé!“
Fr. Bačkovský, Zajímavé črty ze života našich slavných mužův a žen
Vypisovala Iva Klestilová, dramatička