Zdeněk Hrbata, Martin Procházka
Romantismus a romantismy – pojmy, proudy, kontexty
Karolinum 2005, 417 s.
Co mají společného večeře při svíčkách, pohled na hradní zříceninu a Máchův Máj? Je to mnohotvárné přízvisko romantický, jímž bychom tyto tři rozdílné jevy pojmenovali. Právě mnohotvárnost romantismu, jeho projevů a historických východisek zkoumají autoři této knihy. Oproti školsky pojímané estetické dogmatice uměleckého slohu jako souboru pevně daných znaků upřednostňují dynamické pojetí, nezastírající pluralitu, nezřídka i protikladnost těchto znaků v rámci daného slohu. Kniha je členěna do šesti reprezentativních oddílů, které si ovšem nekladou nárok na úplnost. Spíše slouží jako hloubkové sondy do bohatého podloží romantismu jako (nejen) evropského jevu. Vedle dobového vymezení naznačují autoři i jeho rysy nadčasové, dodnes živé. Žádné studium uměleckého slohu se neobejde bez uvažování v širším kontextu. Proto Hrbata i Procházka, naši přední komparatisté, překračují hranice národních literatur a s přehledem se pohybují především v oblasti anglofonní i románské. Toto překračování hranic nemá rysy pouze meziliterární, ale také mezidruhové – vedle literatury přichází ke slovu i výtvarné umění, o čemž svědčí i bohatá obrazová příloha textu. Na to, aby mohla sloužit za učebnici romantismu, není tato kniha dostatečně vyčerpávající a soustavná. Zato je však výmluvným a inspirativním příkladem možností současného komparativního myšlení o literatuře a kultuře.
Ondřej Kavalír
Bob Dylan
Kroniky – díl první
Přeložil Jiří Popel
Argo 2005, 271 s.
Z Dylanova vyprávění získá čtenář dost určitou představu, odkud se vzalo jeho písničkářství: dvě stě let moderních amerických dějin s jejich válkami, slávou a propady, žurnalismem, desperáty, literárními velikány, uměním a hudbou všeho druhu, včetně jazzu. Dylan sám zůstává poměrně cudně v pozadí, jako by každou větou říkal „mě nechte na pokoji, všechno, co snad stojí za pozornost, je v tom, co zpívám a co existuje už mimo mne“. Některá tvrzení myslím zaskočí i ty nejzběhlejší dylanology, například když si přečtou (s. 119), že Dylan „nahrál desku podle Čechovových povídek“. Vyprávění je rozděleno do pěti kapitol, vzájemně nespojitých, z různých údobí života. Nejčastěji se Dylanovi vrací vzpomínka na zimu roku 1961, kdy se jako naprosto neznámý objevil v New Yorku a vstoupil na profesionální dráhu. V smyslově konkrétním zobrazení zimy v jejích různých podobách je naprosto nepřekonatelný. Zaujalo mě, jak velký význam, přímo iniciační, přikládá Dylan drsné, sociálně podbarvené písni Pirátka Jenny z Weillovy-–Brechtovy Žebrácké opery. Nemohu si nechat pro sebe, že divadelní představení, v němž Dylan Pirátku Jenny zažil a které tak zaujatě popsal (s. 253–257), bylo s největší pravděpodobností pásmo Brecht o Brechtovi, které v New Yorku nastudoval Georg Tabori a v němž vedle hlavní hvězdy Lotte Lenyiové vystupoval George Voskovec.
František Knopp
Richard Sobotka
Hurá na medvěda – příběh nebezpečného huňáče z Beskyd
Tilia 2005, 130 s.
V létě roku 2000 se do Beskyd zatoulal medvěd ze sousedního Slovenska. Jeho podivné (a)sociální chování vzbudilo strach místních starousedlíků a zároveň zájem ochránců přírody, zoologů a novinářů. Kniha Richarda Sobotky má blízko k žurnalistickému stylu, přesto je velmi těžké stanovit, komu je vlastně určena. Není to dech beroucí beletristické zpracování ani podrobná odborná práce. Jako beletristicky vyprávěnému příběhu chybí knize spisovatelská zručnost, text je přetížen úmornými podrobnostmi (takřka stenografické záznamy ze schůzí krizového štábu), chybí tempo a napětí. Jako odborná publikace pak kniha postrádá vědeckou erudici (etologické rozbory medvědího chování jsou pouze naznačeny) a větší informační nabitost (chybějí fotopřílohy a další dokumentující materiály). Spisek Hurá na medvěda je možno zaškatulkovat jako amatérskou literaturu pro nadšence, přátele a patrioty. V tomto šuplíku se kniha vyjímá dobře – je pomníkem či vzpomínkou všem zúčastněným, pro ostatní je pak stručnou rekapitulací celé medvědí patálie. Příběh prokletého medvěda, který opustil klidné hlubiny lesa a vydal se narušit člověkem ovládané teritorium, je mementem našeho vztahu ke stále překvapující a stále vzdorující přírodě. Tragické vyústění celého problému jen dokládá lidskou bezradnost, skrytou za autoritativním přístupem. Hurá na medvěda je kostrbatým zpracováním cenného materiálu.
Jan Jílek
Jan Šmíd
Obrázky z Paříže
Gutenberg 2005, 175 s.
Rozhlasový zpravodaj, autor televizních cestopisů a populárních příruček o francouzských regionech, se pouští do spleti pařížských uliček, aby nám zprostředkoval nenáročnou procházku metropolí kultury, labužnictví a nedbalé elegance. Jako pomocníka si bere Hemingwaye a s jeho knihou Pohyblivý svátek nahlíží pod povrch městského tajemna s odstupem cizince. Nějaký čas zde bydlí, může tedy nabídnout čtenáři jiné informace, než mu předkládají učebnice francouzštiny. Obrázky z Paříže nejsou návodem, jak si co nejrychleji a za co nejméně peněz odškrtnout Paříž na seznamu měst, která musí člověk navštívit, ale letním čtením plným drobných příhod, které čekají na každém rohu, slavných jmen i bezdomovců, střípků, které odrážejí soukromý pohled na město. Je to reportáž či oddechová novela, která však ani zdaleka nedosahuje kvalit amerického vzoru. Nejvíce ze všeho je televizním svědectvím, které zrcadlí styl tvůrce cestopisného pořadu. Obrazotvornost jazyka není dostatečná, a tak je kniha doplněna fotografiemi zpravodaje Jana Šibíka a ilustracemi Martiny Skaly, aby vytvořila trojrozměrný obraz, kompilaci tří individuálních pohledů na velkoměsto. Ilustrace k textu dobře padnou, ale fotograf se bohužel vydává vlastní turistickou cestou. Pokud však ke knize přistupujete jako k náhodně zapnuté televizní obrazovce, pak funguje jako vzpomínka na příjemnou dovolenou.
Kateřina Svatoňová
Jean Bédard
Komenský – labyrint srdce a peklo světa
Jota 2005, 298 s.
Životopisný historický román o Janu Amosu Komenském od kanadského spisovatele Jeana Bédarda přináší pohled na českého filosofa a zakladatele moderní pedagogiky v záběru pohnuté doby třicetileté války. Děj se odehrává převážně v polském Lešně, Uhrách, v nizozemském exilu a Litvě. Vypravěčkou je tu Komenského dcera Alžběta, doprovázející otce valným dílem života na cestách. Rámec románu o Komenském má rozsah jako Grimmelshausenův Simplicius, Winterův Mistr Kampanus, Schulzův Kámen a bolest – v plastickém ději vystupuje hrdinova osobnost, charakterizovaná filosofickými monology, jež by působily těžkopádně, kdyby nepřinášely esenci filosofického myšlení Komenského. Bédardovi se podařilo naznačit složitost situace náboženské komunity Jednoty bratrské mezi katolickými a protestantskými obcemi. Jistou slabinou příběhu je poněkud násilně komponovaný příběh Kláry Šlikové – odhalení jejího původu i odsouzení a zbičování k smrti. Podobně vykonstruovaně vypadá osud její dcery Toskánky – osiřelé dívky adoptované Alžbětou, která ovdoví, stane se vražedkyní, loupežnicí a poté emigruje do Nového světa a tam zmizí. Pokud však přijmeme Bédardův opus jako zrcadlo dnešního světa a karikaturu, nastíněnou na historickém pozadí, zjistíme, že nás i při druhém čtení inspiruje a zaujme.
Vilém Kozelka
Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století
Editoři M. Jareš, P. Janáček, P. Šámal
ÚČL AV ČR 2005, 275 s.
Sborníky jsou zajímavá věc. Člověk se v nich dozví o stavu bádání v oboru, aniž by se v něm musel hlouběji orientovat. Na konferenci se sice příspěvky odpřednášejí a někdy i prodiskutují, ale u specializovaných témat je nejdůležitější, marno platné, poznámový aparát a bibliografické údaje. Předkládaný sborník navede na témata natolik vzdálená, jako jsou český feminismus, němečtí spoluobčané v české kotlině, vnitrostranické boje českých komunistů, Romové a většinová společnost nebo třeba proč čeští radikální katolíci milují Alfreda Jarryho. Příspěvky vesměs neobvykle vysoké odborné úrovně předkládají badatelé prakticky ze všech naší literaturou se zabývajících českých pracovišť. Jednotícím prvkem je vztah k periodickému tisku. Jestliže si běžný čtenář nemůže přečíst v každé knihovně ani slušnou edici klasiků (českých, o světových nemluvě), je to jedna věc. Ale čeští autoři psali (nejen z důvodů obživy) svá díla i pro periodický tisk, kde je také musíme hledat. Ne každý spisovatel byl po půlstoletí objeven a vydán osvíceným editorem. V tomto sborníku i laický čtenář uvidí, že například feministky jsou už sto let vzdělané, tvrdě pracující manželky a matky od rodin, že i venkovský učitel se může zasloužit o první vydání spisovatelů významu Franze Kafky a ani ten geniální chlapík Neruda pak jenom netluče tupě hlavou o mříže.
Ladislav Čumba
Marie Chvojková
Pozdě
Eroika 2005, 196 s.
Marie Chvojková se narodila v roce 1921, ale literárně debutovala teprve nedávno. Novela Pozdě je její druhou knihou, přičemž z vyprávění je evidentní, že text obsahuje mnoho autobiografických i autentických reálií. Hrdinkou sympaticky věcného a svižného vyprávění je silná Hana, která zdárně překoná všechny životní překážky. Obstará rodinu, když její matka onemocní, vyrovná se s první milostnou zradou a poté i s koncem své největší lásky (starší, elegantní, ale slabošský intelektuál Jan ji opouští kvůli sestře, o niž se musí starat). A když se Hana konečně vdá – z rozumu, ale přece jen šťastně – za dlouholetého ctitele, netuší, že bude muset přestát lakomou tchyni, předčasný porod a ztrátu dvojčat, tvrdou práci v hospodářství, rizikové těhotenství, znárodnění manželovy hospody, socialistickou chudobu a konečně také vlastní rakovinu a postupné umírání nejbližších. Trpkostí je to na jeden osud až moc, ale jelikož Hana bojuje vždy s nadhledem a vírou v lepší budoucnost, tak když se nakonec znovu setkává s osamělým Janem, je to sice mírně sladkobolný, avšak věrohodný závěr, protože hrdinka nad ním vlastně morálně vyhrála. Pozdě je zkrátka ženský román, který se nemá za co stydět.
Lenka Jungmannová
Alma Křemenová
Anna Pammrová
Editor Petr Holman, doslov Vlasta Urbánková
Sursum 2005, 238 s.
Po autobiografickém fragmentu Antieva Anny Pammrové (1860–1945) vyšel v nakladatelství Sursum i autorčin životopis, sepsaný její neteří, učitelkou a kulturní organizátorkou Almou Křemenovou. Život záhadné přítelkyně a inspirátorky Otokara Březiny byl výjimečný: od pěti let byla vychovávána mimo svou rodinu u bohatých, ale bezdětných sedláků, nikdy k nim však nepřilnula. Ve dvaceti odešla jako vychovatelka do Vídně, narodila se jí dcera, avšak jejího otce si Anna odmítla vzít a odešla k rodičům. Jádrem knihy je Annin deník – svědectví o duchovním vztahu k Březinovi, obraz cítění a myšlení v době, kdy se rozhodla provdat za násilnického lesníka. Deník je literárně stylizovaný a svědčí o tehdejší nezralosti Pammrové. Její pozdější úvahy o ženách, sexu, mateřství a výchově dětí jsou vedeny vzpourou proti dobovým konvencím, ale nesou i stopy toho, že jako dítě Pammrová nežila v normální rodině. Sama sebe nalezla až po rozvodu v soužití s přírodou na samotě v lese. Z Anny Pammrové se stala vizionářka, která měla schopnost cítit a vidět neviditelné. V knize najdeme zmínku o staviteli Havlovi, majiteli Lucerny, který od ní chtěl odkoupit její pozemek v lese a nakonec si nedaleko postavil vilu Havlov – je to náhoda, nebo souvislost s O. Březinou? Životopis Anny Pammrové je příspěvkem nejen k březinovské literatuře, ale i příběhem silné osobnosti, která dokázala jít za svým snem.
Kamila Míková
Lawrence Durrell
Setkání s mořskou Venuší
Přeložila Simona Mazáčová
BB art 2005, 232 s.
Kniha s podtitulem Průvodce krajinou Rhodosu, která byla poprvé vydána roku 1953, přináší autorův popis ostrova Rhodu, kam se uchýlil po skončení 2. světové války z Egypta. Přestože jde o poněkud zastaralý cestopis, jistě zaujme nejen mnohé Durrellovy příznivce, ale i ty, kteří rádi cestují do východního Středomoří. Autor dosti neutříděně vypráví o svém přebývání na ostrově, o svých, vesměs anglických přátelích, ale hlavně o ostrově samotném, který byl dost poničen válkou. Střídaly se na něm okupační síly, což dále rozšiřuje jeho historii, kterou autor prokládá téměř deníkové dílko. Rhodos byl jednou z východních výsep johanitského řádu, předposlední zastávkou západního světa při cestě na Blízký východ. Tím vším je jeho osud poznamenán. Durrell, který nezapře smysl pro detail, vytvořil mnohavrstevný text, přenášející nás do kouzelné slunečné zahrady Dvanáctiostroví, do sladkého dřímání, které nemůže porušit ani poválečná atmosféra pomalé rekonstrukce tohoto ostrova. Škoda, že si překladatelka nedala větší práci s přepisem zvláště řeckých jmen a reálií. Je tu znát její snaha po jednotném skloňování jmen starořeckých i novořeckých, ale z textu vyčnívá nejistota. Bohužel, jako u většiny knih s řeckou tematikou překládaných ne přímo z řečtiny je tu zřejmá nedostatečná znalost balkánského a středomořského prostředí.
Rita Kindlerová
Svět literatury 31 a 32
Univerzita Karlova v Praze 2005, 213 s.
Časopis pro novodobé literatury vstoupil již do své čtvrté dekády a v číslech 31 a 32 přináší řádnou odbornou, detailní a čtivou porci literárních studií a poznámek. Číslo 31 je věnováno kultuře jazykových menšin, srovnání židovské a romské slovesnosti a písemnictví. Literárním fajnšmekrům je určen filosofický esej Obrana klouzavého pohybu – k románu Hermanna Hesseho Stepní vlk od Taťány Ospálkové a blok více autorů zabývajících se iberoamerickou kulturou. Nechybějí recenze a hodnotící poznámky, v tomto případě o divadelních inscenacích Petra Lébla a neoavantgardní italské poezii. Číslo 32 se vrací k loňskému 400. výročí prvního španělského vydání Cervantesova Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha třemi studiemi – pozicí Dona Quijota ve Foucaultových Dějinách šílenství, stálicí „rytíře smutné postavy“ v proměnách českého umění a srovnáním s Donem Juanem z Dostojevského Idiota. Další oddíl je věnován kategoriím kulturní distance, interpretace a translace stěžejních děl německého romantismu – básní Hölderlinových, Goethova Fausta a reflexi díla F. M. Dostojevského v rusko-českých kulturních diskusích. Pozoruhodná je studie Poznámky k vývoji teorie vyprávění od Alice Jedličkové k proměnám chápání narativní estetické formy v průběhu minulého století.
–vk–