Slobodan Milošević zemřel překvapivě, a okolnosti jeho smrti bohužel zastřely okolnosti jeho politické kariéry. Jedno z témat, které je s jeho vládou v Srbsku neoddělitelně spojeno, je svoboda slova a využití médií v získání a udržení politické moci. Milošević se z anonymního vysokého funkcionáře stal vůdcem díky spojenectví, které uzavřel s několika mladými ambiciózními novináři. Ti mu zajistili publicitu, když se roku 1987 emotivně zastal kosovských Srbů. Stranické zasedání o několik měsíců později, na němž chtěl dosáhnout odvolání svého hlavního konkurenta, nechal přenášet televizí. Funkcionáři, zvyklí jednat za zavřenými dveřmi, se cítili jako nazí a neodvážili se vzepřít, diváci se ohromně bavili a Miloševiće považovali za největšího stranického demokrata. Většinou si nevšimli, že využívá rostoucí moci k tomu, aby do vedení televize, rozhlasu, hlavního deníku Politika a dalších novin a časopisů dosadil sobě oddané lidi. Od roku 1987 zahájila tato média postupně protialbánskou, protichorvatskou, protislovinskou a protibosenskou kampaň. Vypjatě nacionalistické fráze však ztratily přitažlivost, a některá média se navíc z ideologické kontroly vymanila. Milošević pak sáhl k hromadnému ohlupování. Licence na provoz komerčních rádií a televizí se vydávaly jak na běžícím pásu. Když roku 1998 na Kosovu vypuklo albánské povstání, využil Milošević této kulisy k uzavírání nezávislých médií i vyhazování nepohodlných lidí z univerzit. Postup se pod záminkou válečného stavu zostřil o rok později za války s NATO. Když válka skončila, chtěl Milošević daný stav udržet. Nechal připravit protiteroristický zákon, který přinášel neobyčejně rozšířené paragrafy o podvracení republiky. Každý, kdo by v novinách uveřejnil článek kritizující režim, mohl být stíhán z podpory terorismu. Než stačil zákon prosadit, smetlo ho z trůnu povstání.
Filip Tesař
Co to vlastně znamená, že se nějaký problém politizuje? To, že se jej chopí politici. Pokud jim to nepřísluší, lze jistě politizování pokládat za označení pejorativní. Co je však špatného na tom, že se o uzákonění třeba registrovaného partnerství bojuje v parlamentu a že si téma nějaký politik „přivlastní“? Vždyť od toho by tady snad měl být. Abych pochopil, co tou výtkou bylo myšleno, pátral jsem po jejím původu. Byl zřejmě v reakci prezidenta na dopis Jiřího Paroubka, ve kterém jej předseda vlády vyzval k podpisu zákona: „Předseda vlády nemá mandát poučovat mne a občany naší země o tom, co je to svoboda. Svým dopisem mne chce pouze zatáhnout do své předvolební kampaně, což zásadně odmítám,“ řekl Václav Klaus. Semínko pak vypučelo a rozkvetlo při projednávání prezidentova veta ve sněmovně. Poslanec ODS Petr Tlučhoř žádal premiéra, aby se omluvil za zpolitizování zákona, a řekl: „Snažil jste se rasisticky ukrást téma jedné menšiny.“ Poslankyně, rovněž ODS, Kateřina Dostálová odmítla hlasovat dokonce přesto, že zákon předložila, neboť „to, co z toho udělal Paroubek se Sobotkou, mě natolik znechutilo, že dám křížek“. S poslední nadějí na vysvětlení jsem si ve čtvrteční MF Dnes přečetl komentář Martina Komárka. Ten píše: „Po vetu pana Klause pochopil pan Paroubek prosazení zákona jako věc své osobní cti… Z věci, která by měla být otázkou srdce a svědomí každého poslance, se stalo politikum.“ Teď nevím, co je horší – osobní čest, nebo srdce a svědomí? Jisté je jen, že dva poslanci ODS Josef Bíža a Helena Mallotová na Paroubkovu lstivou politizaci neskočili, a tak byl zákon, který mnoha lidem pomůže a žádnému neuškodí, přijat.
Tomáš Tichák
V pátek 17. 3. 2006 jsem se ocitl ve vězeňské kleci na Václavském náměstí. Symbolické uvěznění na výraz solidarity s uvězněnými kubánskými disidenty a odpůrci totalitního režimu Fidela Castra pořádala nadace Člověk v tísni. Oblékl jsem pruhovaný mundúr z hrubé látky a po schodišti vstoupil do klece, do níž byl zapřažen traktor Zetor s vlaječkami Kubánské lidově demokratické republiky. V kleci – dobře větrané maringotce – jsem se vydal na pomyslnou cestu za kubánskými vězněnými. Cynismus pojmenování Kuby na Ostrov svobody vynikne, uvědomíte-li si cenu, již za Castrovu diktaturu platí celá kubánská společnost: sta a tisíce zavražděných při kolektivizaci, tisíce lidí uprchlých do exilu, tisíce lidí pronásledovaných a vězněných pro svoje přesvědčení, pokračující materiální devastace celé kubánské společnosti. Nu což, tentokrát jsem v cele reprezentoval Eduarda Díaze Fleitese, odsouzeného k jednadvaceti letům trestu nucených prací (zda je třeba člověka k práci nutit?). On si je odpykává ve věznici Kilo 8 v Camaguey, 698 kilometrů od domova. Je aktivistou Hnutí 5. srpna (Movimiento de 5 Agosto) v Pinar del Río. Je ženatý s paní Margaritou Deulofeu Almirolovou. Je vězněm svědomí. A nemůže na rozdíl ode mne po hodině z cely odejít.
Vít Kremlička