„Slobodan Miloševič vzbuzoval v posledních letech čistě lidskou spoluúčast. Když se osaměle, po odmítnutí služeb právníků, pral s neobměkčitelnou mašinou haagského tribunálu, bylo těžké potlačit vnitřní přání postavit se na jeho stranu. Protože vždy se chce člověku stát na straně slabšího, který se pustí do boje, jehož výsledek je předem známý. Vždyť přece haagský tribunál nemůže utrpět porážku – z definice, podle pravidel žánru.“ napsal deník Izvestija ve svém prvním vydání po oznámení, že bývalý jugoslávský a srbský prezident Milošević, obviněný z válečných zločinů v bývalé Jugoslávii, za nejasných okolností zemřel ve své cele v holandském vězení. List ale dodává, že všechny emoce, které jeho smrt mohla vyvolat, by neměly napomáhat vzniku mýtů o Miloševićovi. Izvestija dále připomínají, že „velký státník“ Miloševič prohrál všechny války, které pomáhal vyvolat. Když se dostal k moci, byla Jugoslávie kvetoucí evropskou zemí, která měla bezvízové styky se všemi evropskými zeměmi kromě Velké Británie. „V důsledku jeho vlády se Srbsko stalo mezinárodním páriou, jednou z nejchudších zemí balkánské oblasti. Fakticky přišlo o Kosovo a dříve nebo později se rozloučí i s Černou Horou a přijde o přístup k moři,“ napsal deník. Milošević podle listu navíc nikdy nebyl srbským vlastencem. „K moci se nedostal jako národovec nebo patriot, ale jako stranický, komunistický aparátčík. Byl cynický a bezprincipiální, rozhodně nebyl idealista, ale naopak tvrdým pragmatik,“ charakterizují Miloševiće Izvestija. A pokud byl Milošević skutečně přítelem Ruska, tak to prý podle deníku nedal nikdy najevo. Všechny klíčové mírové smlouvy například uzavíral ve spolupráci a pod tlakem Spojených států. „Ruská diplomacie za ta léta, kdy byl Slobo prezidentem, nezískala na Balkáně žádné vavříny. Zato ji neustále bolela hlava – Rusové často bránili srbské národní zájmy s větší chutí než sami Srbové a jejich vůdce. Deník svou charakteristiku zesnulého obviněného uzavírá poznámkou, že Milošević ani neuměl rusky a jednání s ruskými delegacemi vedl zásadně v angličtině.
V neděli 12. března se na mnoha místech Ruska konaly volby do osmi místních parlamentů a do mnoha městských a obecních zastupitelstev. Z výsledků voleb se podle listu Kommersant dají vyvodit tři základní závěry. „Za prvé monopol strany Jednotné Rusko na vládní moc nikdo vážně neohrožuje. Za druhé komunisté potvrdili své postavení ‚hlavních opozičníků‘. A nakonec se třetím výsledkem stala úplná prohra demokratů,“ napsal deník. Podle výsledků hlasování vyhrálo Jednotné Rusko s dostatečnou většinou hlasů v podstatě všude, kde se jeho kandidáti ucházeli o přízeň voličů. „Konkurenci v podstatě neměli – jejich odstup od nejbližších soupeřů (v šesti z osmi regionů se druhou stala komunistická strana) byl v průměru 20 procent. Komunisté však byli s těmito výsledky spokojeni,“ podotkl list. Třetí místo zaujala Liberálně-demokratická strana Ruska radikálně naladěného Vladimira Žirinovského, která kandidovala v šesti regionech. Kommersant připomíná, že čtvrté ruské parlamentní straně – xenofobní Vlasti bylo ve většině oblastí soudy zabráněno ve volební účasti. V jediném zbývajícím regionu – v Altajské republice – však tato strana skončila druhá. List ale upozorňuje hlavně na naprostou prohru liberálního Jabloka a Svazu pravicových sil (SPS), které kandidovaly tak, aby si nikde nekonkurovaly. Přesto demokraté nikde nepřekonali zákonem určenou volební bariéru. Šéfové obou demokratických stran však zůstávají optimisty. „Museli jsme vytvořit vysvětlovací mechanismus, ale už v prosinci bylo jasné, že to do března nestihneme,“ cituje deník šéfa SPS Nikitu Bělycha. Také šéfové Jabloka míní, že „není vše tak beznadějné“. Oslovení odborníci si to ale rozhodně nemyslí. „Ty strany nebyly schopné se dohodnout ani na regionální úrovni,“ cituje deník politologa Maxima Dianova. Podle něj pozice demokratických stran definitivně zničila prohra v parlamentních volbách v roce 2004. „Jestli SPS a Jabloko neukážou svou sílu v říjnu, tak bude potřeba založit novou stranu,“ dodal Dianov.
Ruská politika se dá srovnávat s kyvadlem, napsal v ekonomicky zaměřeném deníku Vědomosti profesor Harvardovy univerzity Joseph Nye. „Jak mi řekl jeden bývalý politický lídr, kyvadlo se příliš vychýlilo při chaosu za Borise Jelcina, nyní se příliš daleko zhouplo na stranu státní kontroly, ale nakonec se dostane do rovnováhy. Avšak to si nemyslí každý. Další politik mi řekl, že spíš než návrat rovnováhy čeká zemi další omezování lidských svobod,“ napsal Nye. Dále se ptá, jak se vlastně mají západní země chovat tváří v tvář tak různorodým názorům na demokratickou budoucnost Ruska. Podle něj je to zvlášť složitá otázka pro administrativu amerického prezidenta, která musí balancovat mezi tradiční osobní podporou ruského prezidenta Georgem Bushem a jeho každodenními problémy. Přesto prý mají USA realistické každodenní problémy, při jejichž řešení Rusko potřebují. Jde o otázky, jako je íránský jaderný program či problematika Severní Koreje, kontrola nešíření jaderného materiálu nebo energetická bezpečnost, která se stala hlavním tématem současného ruského předsednictví skupiny nejrozvinutějších zemí světa G8. Konflikt mezi dvěma americkými agendami ve vztahu k Rusku – demokratizací a pragmatickými potřebami – ale podle profesora Nyeho není tak velký, jak se na první pohled zdá. „Ostrý přístup, dobře fungující v americké vnitřní politice, může v zahraničí spíše ublížit než pomoci těm, kteří sdílejí naše hodnoty. Musíme mít na paměti, že v dlouhodobé perspektivě med přiláká více včel než ocet,“ uzavřel svou stať.
Z ruskojazyčného tisku vybíral Jakub Dospiva.