U nás se málo píše po zdech – Andrij Bondar

Rusku s láskou

sám ani nevím proč lidé tak rádi

přejí jiným to nejhorší tak třeba já

si dodnes nedovedu vysvětlit

proč jsem fandil walesu a ne rusku v barážových zápasech

mistrovství evropy

co je mi po walesu? cožpak tam někdy hráli

dobrý fotbal? ale rusko to je něco jiného

a třebaže také nepředvedli žádný pěkný fotbal

přesto pro mě rusko hodně znamená

dokonce více než bych si mohl myslet

tak či onak rusko ve mně vzbuzuje různé představy

které teď nemá smysl vypočítávat

a wales pouze představu prince charlese cardiffu

a rugby

bez welsu bych mohl klidně žít

ale bez ruska si prostě svůj život nedokážu představit

dobře že existuje že je to rusko na světě – říkám si někdy

na rusko myslíš pořád

s ruskem si nikdy nemůžeš být jistý

to není německo kdy si můžeš být jistý vždycky

ale s ruskem nikdy nevíš

protože kdybys věděl už by to nebylo rusko

kdysi dávno ještě v dětství

jsem rád hrával s bratrem na státy a města

a hru jsme omezili pouze na jednu libovolnou zemi

kdy vykopneš například syktyvkar a on odpoví

třeba rjazaň a ty najednou nevíš co na to říci

prostě nevíš co říci

ale jsou tam také výjimečná města na y a na j

joškar-ola ynykčanskij ytyk kjuel

není jich mnoho ale jsou a v případě takových čeboksarů

nebo naberežnych čelnů můžeš zabodovat dvakrát

ale pouze dvakrát protože rusko má také své hranice

i když se někdy zdá že je bez hranic

ty hry často končily slzami

když se Pavlo (tak se můj bratr jmenuje)

uchyloval k ranám pod pás

a dvakrát na můj vyborg nebo taganrog

odpovídal gus chrastalnyj nebo gus železnyj

a já se rozplakal nebo jsem ho prosil (byl jsem mladší)

abych mohl použít johanesburg ale

sami pochopíte jak ten johanesburg mohl skončit

že by po johanesburgu byl opět nějaký ten

gus chrastalnyj či železnyj

naprostá katastrofa stud a slzy

nerad jsem prohrával se starším bratrem

přestože jsem ho měl moc rád (a mám ho rád dodnes)

a možná jsem nebyl rád protože vůbec nerad prohrávám

dnes můj bratr žije v rusku

někdy mu strašně závidím

protože má pořád toho ruska dost

a já ho nemám nikdy dost

ačkoli nikdo neví

co je lepší

Stalin měl pravdu

po těch všech hrůzách co se děly v polsku

ve druhé půli dvacátého století

si někteří lidé myslí že teď je ještě hůře

takových revolucionářů není pravda mnoho

je jich dokonce velmi málo

malá skupinka mladých nonkonformistů

patrně ne nepatrně ale určitě z bohatých rodin

protože v chudých nemají peníze na rudý sprej

to je skutečně drahý koníček

chudým stačí rozbít někomu držku

v temné ulici

zatahat studenty za dlouhé vlasy v univerzitním parku

a nachlastat se silného a sladkého šampusu vitoša vyrobeno v bulharsku

jejich rodiče vypili toho „vyrobeno v bulharsku“ tolik

že by mohli v bulharsku klidně požádat o politický azyl

což by byla na stará kolena jejich jediná radost

jeden přítel mi vyprávěl historku

o skupině bulharů na nádraží v berlíně

hned na počátku devadesátých let tisíce bulharů vyjíždělo načerno na západ

nevím co dělali v takovém množství právě v berlíně

ale všem se zachtělo na toaletu

která stála několik feniků

jenomže šetrní jižané se rozhodli ušetřit

a vstupovali dovnitř nejprve po dvou

potom po třech a brzy do jedné mísy čůralo deset bulharů

když vtom se najednou dveře zasekly

a velká skupina bulharů zůstala oddělena od světa

a celí zděšení neznajíce německy ani anglicky začali křičet

na celé nádraží jediné německé slovo které znali: achtung! achtung! achtung!

nevím jak ta historka s bulhary skončila

opravdu mě nezajímá kdo je z té toalety vysvobodil

a jaké to mělo pokračování

takové historky není třeba brát moc vážně

není dokonce třeba hledat nějaký hlubší smysl

prostě to bylo směšné a dost

dnes jsem si přečetl na zdi šedivého varšavského domu

že stalin měl pravdu

proč se u nás na ukrajině takové věci nepíšou

u nás se vůbec málokdy píše po zdech

a jestli někdo píše tak něco celkem abstraktního

například smrt buržujům nebo sláva hrdinům

nebo dnes už popové viva che

přestože u nás stalina milují víc než v polsku

nepíše se o něm u nás po zdech

já vím že stalin měl v čemsi pravdu a nikdy jsem o tom nepochyboval

mě ale zajímá co si myslel ten který napsal stalin měl pravdu

i když ze všeho nejvíce bych chtěl vědět

zda ten kdo to psal skutečně stalina miluje

nebo z toho má srandu dnes dá za pravdu stalinovi

a zítra třeba napíše že pravdu měl mikuláš koperník nebo zikmund III vasa

nebo šel prostě s děvčetem po ulici a řekl si že ji něčím ohromí

a možná nebyl sám a udělala to malá skupina

jeden psal druhý dával bacha a třetí prostě celou akci řídil

a vůbec – co cítí člověk který píše na zeď stalin měl pravdu

a jaká je to pravda? globální tedy stalin měl pravdu ve všem

nebo nějaká menší a jaksi konkrétnější

například stalin měl pravdu protože měl krásný knír

nebo stalin měl pravdu protože hitler ji neměl

nebo stalin měl pravdu protože držel poláky pod krkem

no a teď jde o to co si skutečně myslel ten hoch

silně pochybuji že to byl starší člověk

jsem si jistý že to nebyl nějaký stalinův pohrobek

nebo nějaký naštvaný kazachstánec jemuž zamítli žádost o azyl

dokonce si nejsem jistý zda ten kdo to psal

měl vůbec nějaké politické názory

možná je to jen jakási forma vyššího konformismu

protože se opravdu už nic nezmění

protože nikdy není možné něco změnit

takže tvrdit že stalin měl pravdu mohl pouze

skutečně věřící člověk

Učitelka chemie

ve vyšších třídách střední školy

jsme měli velice zvláštní učitelku chemie

byla tak vášnivá že jí slzely oči a měla – to vím jistě –

ráda mladé chlapce

měla ráda nás mladé lidi

jimž chemie nebyla v životě k ničemu

i když třeba někomu byla

ale mně vůbec ne

mně nic nebo skoro nic nebylo k ničemu

ani fyzika a tělocvik ale zvláště ta první

proto nemusím být učiteli fyziky za nic vděčný

přestože on jediný z celé školy nám normálně lidsky

rozuměl

nade mnou nakonec mávnul rukou a ani se nedivil

když jsem na konci 11 třídy

nedokázal vypočítat energii a přitom jsem znal hmotu a jakousi konstantu

na druhou (možná součinitel zrychlení volného pádu

nebo mocnina planckovy konstanty)

on nás měl určitě rád

ale měl nás rád úplně jinak

než nás měla ráda učitelka chemie

sexuální žádostivost se v ní jakýmsi podivným způsobem pojila

s nepochopitelnou nenávistí k těm nedospělým tupcům

kteří kašlali na tu její strašně zajímavou vědu

na ty její reaktivní benzoly a polypropyleny a ubohé

pokusy jimiž se nás pokoušela

zaujmout

když rozdávala sešity s laboratorními pracemi

zdálo se mi že až dojde ke mně

plivne mi přímo do očí kyselinou solnou

a do vypálených jamek strčí své pečlivě udržované prsty

ale ona na mě pohlédla přes silná skla a řekla:

troječka bondar zase troječka

a já jí odpověděl nemlčel jsem vzal jsem svůj sešit

a buď jsem myslel na něco úplně jiného

nebo jsem jí přál rychlou smrt ó jak jsem nenáviděl

tu hnusnou babu v brýlích i když jsem jí asi zbytečně přál to nejhorší

protože ona ve svém životě kromě nás – pubertálních blbečků

odvděčujících se jí naprostým nevděkem – nic jiného neměla

až později když jsem skončil školu jsem se náhodou dozvěděl

že zemřel její muž

on hodně pil – ten její muž –

a náhle zmizel beze stopy

hledali ho přes půl roku a potom ho našli

na městské skládce a pouze

díky několika zvláštním znamením zjistili že to byl muž

učitelky chemie

čím asi měřila svou nenávist

když ho trávila nějakou složitou chemikálií?

v džaulech? kilokaloriích? voltech? a byla vůbec

objevena veličina jíž je možné měřit nenávist?

kdo jí asi pomáhal odtáhnout ho na skládku?

možná nějaký její žák – vítěz okresní olympiády v chemii

protože pouze jemu pouze jemu jedinému

dokázala svěřit svoje tajemství

a potom se dlouze milovali

hladoví svatí ničemní

hladoví prokletí hanební

přímo na skládce vedle mrtvoly v polyetylénovém pytli

přímo pod holým neonovým nebem

pod holým krátkozrakým nebem

toho nejkrásnějšího ze všech světů

Svatý Mikuláš č 250

dal mi to nejhorší místo

to úžasné boční dolní lůžko v posledním kupé

u záchodu

což znamenalo přinejmenším nebanální cestu

místo určuje průvodčí – s tím nic nenaděláš

(vlast si nevybíráš syn neodpovídá za otce

místo určuje průvodčí

tři nezvratné pravdy jimž u nás každý rozumí)

dal mi špinavé lůžko ale nedal mi čaj ani deku

na co ve společném vagoně deku?

ti kteří tady pravidelně jezdí deku většinou nepotřebují

a čaj také ne

čaj dávají v lůžkovém voze

a káva je jen pro buržuje v lůžkovém voze první třídy

záchod zamykal deset minut před

každou zastávkou

a zpíval si při tom rudou routu

dobře jsem to slyšel protože jsem měl k němu nejblíže

neměl vousy i když by se k němu docela hodily

k té jeho vybledlé bleděmodré košili s jakýmisi

naprosto nepochopitelnými symboly –

extaticky propletná kladiva? francouzské klíče?

dvě kladiva v nekonečném čekání na srp?

mohl být generálem železničního vojska

rozkazovacím tónem mne poprosil aby ho nebudili

mezi chmelnickým a kozjatynem

já jsem také člověk také se musím vyspat

řekl mi tento syn bukovinské země

kdo však by se ho opovážil budit

mezi chmelnickým a kozjatynem?

cítil se být stoprocentním pánem situace

mistrovsky manipuloval osudy čtyřiapadesáti cestujících

napadlo mě že by nemuselo být špatné

kdyby byl prezidentem Ukrajiny železničář

skýtalo by to alespoň záruku přemístění

z bodu A do bodu B

aspoň patnáct hodin vládnout

aspoň patnáct hodin být lídrem neurčité společenské skupiny

skládající se z nelegálních dělníků studentů na praxi

cikánů huculů rumunů (jež z neznámých důvodů stále nazývají

moldavany) těhotných dívek a věčně cestujících babiček

v květovaných šátcích (kam pořád jezdí?

kdo na ně čeká? komu vezou ty dárky

v kostkovaných čínských taškách?)

vzbudil nás všechny čtyřicet minut před sanitární zónou

aby čtyřiapadesát členů neurčité společenské skupiny

mohlo vykonat své základní lidské potřeby

před příjezdem do Kyjeva

každý na to měl čtyřicet sekund

a on pak mohl v uniformě sanitáře

měřit cestujícím před záchodem vymezený čas

což se jaksi nehodí před štědrým dnem

na mě si vymyslel zvláštní fintu

chlapče řekl šeptem vstávej

svatý mikuláš už ti dal pod polštář dárky

takhle si zažertoval

aniž by ho napadlo že si ta slova

zapamatuji na celý život

Robbie Williams

„proč se na mě všichni tak dívají?

copak mohou vědět že jsem ukrajinec“ myslím si pokaždé

když vcházím do dalšího baru

„že by to bylo tak vidět že by tak moc že by

to bylo tak vidět že jsem ukrajinec“

sundavám si bundu (z dovozu nejspíš německou ale v takových tady nikdo nechodí)

mám na sobě džíny které jsem tady koupil loni

mám na sobě svetr vyrobený ve státě peru

svetr z dobré vlny z alpaky

pohodlný svetr výborné kvality tady však nikdo takový nenosí

mám americké brýle

a co ještě?

boty takzvaně sportovní – takové byly módní před čtyřmi lety

vypadám beznadějně

nebo se mi to jenom zdá?

moje nálada kolísá mezi vřelým vlastenectvím a chutí dát někomu přes držku

ale to by mě určitě prozradilo

„jenom ukrajinci si to dokážou tak brát a dát někomu přes držku“ myslí si a nemýlí se

„jenom ukrajinci dovedou tak pěkně zpívat“

myslí si a nemýlí se

(„tak zpívat dnes nebudu“ – umiňuji si)

„jenom ukrajinci se dovedou tak dívat když se trápí“

myslí si a nemýlí se

„jenom ukrajinci mohli pobít tolik našich lidí

za tak krátkou dobu“

myslí si a nemýlí se

za tak krátkou dobu by to dokázali jenom ukrajinci

mám půl hodiny

na vykonání své historické mise

ale co já dokážu udělat za půl hodiny nad jedním půllitrem piva?

udělat si rekapitulaci dnešního dne

ještě jednoho dne ukrajince v polsku

a dojít k pro mě potěšujícímu závěru:

„já se jim líbím prostě jako člověk jako osobnost“

a oplácím jim stejnou sympatií a objednávám si další pivo

a robbie williams mi již podesáté sděluje co očekává od života:

„i just wonna feel real love“ zpívá robbie williams

on i já potřebujeme totéž

dnes nikomu nerozbiju držku –

činím krok vstříc ukrajinsko-polskému usmíření

a usmívám se jak to tady nikdo nedokáže

a oni dobře vidí moje zuby vyrovnanou řadu zdravých bílých ukrajinských zubů

jaké tady nikdo nemá

Přeložil Jiří Červenka.

Galerie

Začalo to inspirací nalezenou v přírodě. Nápadem, jak se stát chameleonem či noční můrou na kůře stromu. Ale je to opravdu návrat k přírodě? Tady asi tak úplně nejde o mimikry! Člověk je najednou sám výtvarným dílem. Tělo jako plátno. Hyperrealistická malba na kůži. Dávná lidská touha stvořit něco z něčeho. Jako Bůh. Napodobit Boha. Tohle je však hra na vytvoření dokonalé iluze. Splynout s dokonalostí a splynout s okolím. Nahradit jeden materiál jiným, jednu realitu jinou realitou. Nahradit skutečný svět světem umělým. Nakonec umění je vždy umělým světem představ a nikdy ne realitou! Proto nelze žít umění, ale jedině žít reálný život. Potvrzují to zmařené životy umělců, gamblerů či internetových surfařů, kteří se s tím nemohli smířit! Ostatně člověk je jen umělého světa tvůrcem a nikoliv vládcem. Virtuál­ní svět si žije vlastním životem. Stejně jako ten skutečný svět i on má své podsvětí a také odborníky na boj s virtuálním podsvětím. (Na rozdíl od umělého světa odborníci jsou skuteční – z masa a kostí.) Fotografie, televize, počítačové hry, internet. Všude jen iluze, ničemu se nedá věřit tak docela. Následujte Bílého králíka anebo vítejte v Matrixu!

Ľuba Portelová