Igor Malijevský
Družba
Protis 2005, 200 s.
Někdy je recenzentovi autor svými postoji či přístupem k životu sympatický, a rád by proto o jeho díle napsal něco pěkného. Leč povinnost vůči čtenáři mu nedovoluje zastírat, že dílo není úplně zdařilé, ba dokonce že není k učtení. Igor Malijevský ve své prozaické prvotině nezapře, že je fotograf. V nejlepších částech svých textů (zdráhám se říci povídek) umí zastavit čas a působivě evokovat atmosféru nějaké situace či místa (třeba hospodu za komunismu i dnes, starého souseda z vesnice, který se za povzbuzování své rodiny nestačí došourat přes dvůr do kadibudky, či směšnou honičku dvou mužů uprostřed mlh). Mnohem méně často, ale přesto dokáže Malijevský zaujmout i svými úvahami („Pomníček padlým v různých světových válkách. Co s takovými pomníky, až bude světových válek deset, padesát? Nechat je všechny, anebo některé zbořit a jiné nechat?“). Pokud by Malijevský nabídl knihu podobných momentek a postřehů (a že jich není málo), stálo by za to mít jeho knihu doma. Bohužel však podlehl pokušení a pokusil se z fotografií udělat film. Jenže když slepíte okénka z fotografického filmu a strčíte je do promítačky, nebudou z toho mít nic ani milovníci fotografií, ani filmu. Malijevský své silné postřehy pospojoval do „povídek“, obalil četnými hluchými místy a jejich působivost tak úplně pohřbil. Nejlepší by bylo jeho knihu rozstříhat zpět na fotografie, což však po čtenáři chtít nemůže.
Kazimír Turek
Albert Camus
Šťastná smrt
Přeložil Ladislav Šerý
Garamond 2006, 144 s.
Nejen pro ctitele Alberta Camuse, ale zejména pro ně je určeno (první) vydání českého překladu autorova (ne)debutu. Za autorova života tato kniha zůstala čtenářům utajena, na veřejnost se Camus odvážil až s následným Cizincem – ostatně mnohé společné indicie napovídají, že výchozím bodem k němu byla právě Šťastná smrt. Hlavní hrdina Mersault zabíjí, aby konečně ve svém životě dosáhl štěstí. Pocit viny je však „zmírněn“ skutečností, že oběť je člověkem bez nohou – tedy jen jaksi poloviční bytostí – a ke svým penězům přišla ne vždycky čestně. Druhá část knihy se otevírá v prostředí, které bude pro mnoho zdejších čtenářů patrně lákavé. Mersault, šokován odlišností, zatuchlostí a celkově nevlídnou atmosférou města (pravděpodobně stejně jako Camus), proniká do temných spletí křivolakých pražských uliček, pronásledován mastnými ústy podivných obyvatel, nasládlým pachem českého piva a tesknými zvuky tahací harmoniky. Camus svůj první román čtenářské veřejnosti zatajil. Věděl lépe než kdo jiný, že pro něj není víc než odrazovým můstkem k textům zásadnějším. Dnes však Šťastná smrt nabývá na významu z hlediska literárněhistorického, k čemuž vydatnou měrou přispívá i zasvěcený doslov Evy Beránkové, nahlížející na postavy a děje v širších souvislostech.
Magdalena Wagnerová
Valtr Komárek
Kronika zoufalství a naděje II
Academia 2005, 556 s.
Paměti revolucionářů bývají buď zajímavým počtením, přiznávajícím chyby revoluce a důvody nezdaru revolucionářova snažení, nebo sentimentální sebeobhajobou, bůhvíproč předstírající literaturu. Ukažme si, proč je Komárek špatným spisovatelem se zajímavými zkušenostmi. Druhý díl jeho pamětí (nedejme se odradit „literární” stylizací knihy a jejího hrdiny Valtra „Bergra”) začíná v Československu upadajícího stalinismu, pokračuje ve společnosti Che Guevary na Kubě a vrcholí událostmi kolem stranických prověrek po bratrské pomoci na začátku 70. let. Je celkem jedno, které příhody se staly samotnému Komárkovi a které jeho nejbližším soukmenovcům. Třeba záchrana doktora Štrougala před sebevraždou slovy „Tak vidíš... svědomí máš čisté” proložená scénickou poznámkou „Valtr zvedl sugestivně hlas” neukazuje jen humánní hrdinský sentiment autora, ale i meze Komárkova „literárního“ jazyka: jedno klišé střídá druhé, mravní rozklad jde ruku v ruce s leskem poloprázdné láhve tuzexové whisky a už se po hladké ploše stolu sune láhev plná a upíjí se mlčky. Přesto ale kniha za přečtení stojí – Komárek vědecky řídil hospodářství v 50. letech, pak v 60. letech na Kubě, humanizovaně reformoval v roce 1968, před rokem 1989 i po něm. Že to na pět pokusů nevyšlo, v podání autora neznamená, že teď nebude premiérovi radit užitečněji. A nějaká ta literární chybka se u skutečně velkého snu jaksi lidsky odpustí.
Ladislav Čumba
Rudolf Bernet, Iso Kern, Eduard Marbach
Úvod do myšlení Edmunda Husserla
Přeložil Petr Urban
Oikoymenh 2004, 290 s.
Na rozdíl od Patočkova Úvodu do fenomenologického díla, jež se snaží být především vstupním zasvěcením, se trojice významných fenomenologů věnuje fenomenologii v několika tematických blocích, pomocí nichž předvádějí Husserlovo myšlení v procesu tvorby i ve výsledcích. Tento úvod čerpá nejen z vydaných husserlian, ale opírá se i o archivní, ještě nevydaný stenografický materiál. Autoři poukazují i na úskalí a meze Husserlova myšlení. Výklad sleduje nejen chronologickou linii jeho díla, tedy od Filosofie aritmetiky (včetně Fregeho reakce) až po pozdní Krizi evropských věd, ale v deseti oddílech mapuje vývoj Husserlova zápasu emancipace od psychologismu k pozdním analýzám Lebensweltu. Cennou součástí knihy je i přehled Husserlovy pedagogické činnosti a bibliografie včetně rozvržení husserlian do jednotlivých svazků i důležitá sekundární literatura (zde snad mělo být zmíněno, že jde o selekci, i na základě jakého klíče byla vybrána). V diskusi o tom, zda je možná fenomenologie po Husserlovi, respektive které stránky jeho díla ztratily v současném myšlenkovém světě svou relevanci, kniha ukazuje, nakolik je možná fenomenologie v Husserlově původním rozvržení. Kromě metodického zasvěcení do fenomenologie se tudíž čtenáři může zjevit i étos Husserlova tázání, který vrací vážnost otázkám, z jejichž kladení se naše doba lehkomyslně vyvléká.
Michal Janata
Jaroslav Krejčí, Olga Vodáková
Křesťanská Levanta – blízkovýchodní cesty křesťanské zvěsti
SLON 2006, 140 s.
Levantské křesťanství je podstatně méně frekventovaným tématem než křesťanství západní (katolické i všechny protestantské denominace) i východní (ortodoxie byzantská i následnicky ruské pravoslaví), respektive je málokdy chápáno jako samostatný fenomén. Syropalestinská oblast, jež zahrnuje v nejsevernějším výběžku Arménii a v nejjižnější části Etiopii, popřípadě dokonce Núbii, je tematizována spíše jako zárodečná oblast křesťanství vůbec. Ještě méně obvyklé je metodické uchopení Jaroslava Krejčího (podíl Olgy Vodákové je pro mne nedešifrovatelný). Krejčí se totiž hlásí k Arnoldu Toynbeemu a používá i jeho syntetizující metodu. Proto z knihy zřetelně zaznívá mohutné echo heroických dob evropského historismu. Velkolepé syntézy Toynbeeho nebo Charlese Edwarda Trevelyana jsou (bohužel) minulostí, nicméně právě syntetizující heroismus Křesťanské Levanty ukazuje postupy, které v současné historiografii scházejí. Nepochybně jde o dílo poučené historicky i teologicky. Autor umí vnikat v přejemné předivo věroučných nuancí, jež však na sebe braly leckdy brutální podobu dobových zápasů o konečnou podobu dogmatu. A nebyl by ani žákem Toynbeeho, kdyby nenačrtl siločáry šíření různých věroučně i kulturně odlišných větví raného levantského křesťanství až po jeho střet s islámem a jeho následnou přeměnou v náboženství vědomé si zcela odlišného monoteismu.
–mj–
Břetislav Horyna
Dějiny rané romantiky – Fichte, Schlegel, Novalis
Vyšehrad 2005, 453 s.
Z knihy českého filosofa se dozvíme, co znamenala potřeba romantizovat svět, který dlouho podléhal novověkému racionalistickému odkouzlení skutečnosti. Aby se skutečnost znovu zakouzlila, hledali romantikové nový typ myšlení, mytologie, básnění i náboženství. To vše se autorovi daří v postupných krocích odhalovat. Znovu tak plasticky ožívá poetický svět tajemna a zázračného dobývání původní krásy. S patřičným vhledem jsou probrány základy Fichtovy, Schellingovy a Schlegelovy filosofie, aby se snáze uchopilo snažení básníků a myslitelů Novalise a Hölderlina. Po vládě apollinského principu s jeho pevně stanoveným logickými, technickými a vědeckými pravidly přichází Hölderlin se znovuoživováním principu dionýského. Dionýsos a dionýská obrazotvornost má probudit člověka a vlít do jeho žil nový život. S proměnou jednotlivců pak může přijít i přerod světa, může dojít k jeho obnově a k znovuzrození člověka, který je opět s to přibližovat se jednomu, nekonečnu a čirému zdroji bytí. Jedinec může zase dosahovat plné jednoty existence a naplňovat se původním tvůrčím vzmachem. Individuálnost jedince se v aktu transcendence spojuje se světlem bytí. Život se začíná vnímat jako dar – a tvář „otce“ se k nám v naší opuštěnosti přivrací. Vyzdviženo je Novalisovo pojetí tvůrčího génia a makroantropa, člověka z hvězd. Hezky a poučně napsaná kniha obsahuje i autentické myšlenky romantických myslitelů.
Jiří Olšovský
Miroslav Štochl
Teorie literární komunikace
Akropolis 2005, 220 s.
Dekonstrukce postihuje slabiny jazyka a textu – taková věta charakterizuje úroveň a styl knihy Miroslava Štochla. Ve své práci usiluje o eklektickou syntézu strukturalismu, kulturní antropologie a filosofické analýzy. Vnitřně je Štochlova kniha zamýšlena jako úvod do estetiky literatury a má ambici stát se vhodnou příručkou k přípravě na přijímací zkoušky na humanitně zaměřenou vysokou školu nebo pomůckou pro orientaci v rozmanitých proudech literární vědy. Podstatnou část Štochlových úvah tvoří definování vztahu mezi literaturou a filosofickými kategoriemi, například teorií, lingvistikou, hermeneutikou, kulturou a ideologií. Ke Štochlovým reflexím univerzalistických teorií lze podotknout: marxistická teorie svými ideologickými proklamacemi a redukcí díla na hmotný statek přes jeho duchovní podstatu – vnitřní uměleckou ideu – degraduje na tupou hmotu a tímto omezením činí z umění posluhu moci. Feministická teorie akcentem na sebepotvrzení žen vůči mužům dává sympatickým způsobem v potaz způsob, jak se tvůrce vyslovuje k obecné problematice. Etnická teorie vysvětluje dílo z etnické příslušnosti jeho tvůrce. Příručka uvádí do problematiky současné literární vědy a popisu textu, je krokem za prosté čtenářovo „líbí – nelíbí“ a poskytuje mu intelektuální výbavu na zvídavé „proč?“.
Vilém Kozelka
Oldřich Fejfar, Pavel Major
Zaniklá sláva savců
Academia 2005, 278 s.
Dnes již sotva koho mohou oslovit vyhynulí třetihorní savci. Ty tam jsou doby, kdy se zasmušilými pláněmi starodávné Země šinula mohutná Deinotheria či obludná Coryphodontoidea s prakočkami Nimravidy v patách. Čtenář si povzdychne nad knihou zabývající se faunou dávno zmizelou; její kosmaté kožichy neoblékne a šťavnaté flaksy neokusí. Anebo snad ano? Sibiřští Jakuti činili sošky z nalezené mamutoviny a masem zmrzlých mamutů krmili své psy a v čase hladu i sebe. První obyvatelé Ameriky zase lovili pralvy – ostatně lvi žili ještě v historické době na Peloponésu, kde se do jejich kůží odíval hrdina Héraklés. Filosoficky zajímavý je fakt, že dle autorů neprošli vývojem pouze zaniklí třetihorní savcové, ale i jejich rekonstrukce! Snad je to konjunkturální záležitost, že Zaniklá sláva savců vychází po retrospektivní výstavě malíře Zdeňka Buriana – trampa, průkopníka „americké retuše“, mistra olejomaleb a ilustrací k dávným i současným věkům. Žel, o ilustrátorovi – akademickém malíři Pavlu Majorovi takový kompliment stěží zazní. Jeho akvarely a kresby se soustředí pouze na figury (a to jen zčásti), pozadí je odflinknuté, že o něj divák zrakem sotva zavadí, a zcela chybí vedlejší detail. Figury působí, jako by visely ve vzduchu. Nestíhal termín? Anebo to měla být akademická omalovánka? Vyhynulí savci mlčí.
–vk–
François Bluche
Za časů Ludvíka XIV.
Přeložil Josef Kšír
Argo 2006, 294 s.
Kniha francouzského odborníka na „starý režim“ má podtitul Král Slunce a jeho století. Nezabývá se výhradně osobou slavného panovníka, ale především životem ve Francii za jeho dlouhé vlády (1643–1715). Jeden z nejmocnějších francouzských králů je dodnes ideálním ztělesněním absolutistického panovníka, který ovlivňoval doslova vše ve Francii i v celé Evropě. Doba Ludvíka XIV. nebyla však jen dobou rozkvětu umění, architektury, hudby a literatury, ale i dobou nepřetržitých válek a pronásledování protestantů. Autor se nevyhýbá ani těmto temným stránkám a obraz doby v jeho knize plasticky vyvstává. Seznámí čtenáře se všemi vrstvami tehdejší společnosti: od krále a jeho rodiny přes dvorskou a ostatní šlechtu až po život ve městě a na venkově; ukáže životy umělců, duchovenstva, vojáků, měšťanů, řemeslníků i rolníků, nechá nahlédnout do světa ponížených, odpadlíků a vyděděnců; ve zkratce načrtne tehdejší život „od kolébky do hrobu“, poměry v provinciích, úroveň vzdělávání i úsvit osvícenství. Jak autor v závěru říká, měl dvě možnosti: „pokusit se říci všechno (…), nebo dát přednost určitému počtu příkladů a nabídnout publiku svůj náčrtník“; vybral si druhou cestu a jeho „náčrtník“ je informačně bohatý a čtenářsky přitažlivý.
Milan Valden
Host 3/2006
Rozhovor s básníkem Vítem Slívou v březnovém čísle Hosta provětral mou, k zimnímu spánku uloženou fantazii. Jak asi probíhá takový hovor šéfredaktora s klasikem, který kolem sebe shromáždil básnickou družinu, jak stojí v úvodu textu? (Šéfredaktor by mu rád říkal Mistře, ale básník mu blahosklonně nabídl tykání, a tak může šéfredaktor do úvodu napsat jen cosi o pozoruhodném procesu básnického zrání a svérázném navazování na holanovsko-halasovskou tradici.) Představuji si to tak, že Miroslav Balaštík s mírnou, avšak stálou úklonou pokládá bardovi uctivé otázky a po každé jeho sentenci mu dolévá víno. Básník se pak přizná třeba i k narcismu, ale tak nějak sympaticky, že se na něj ani nelze zlobit. „V obecném smyslu je každý básník romantik. A pro racionalistu pošetilec, blázen nebo přímo hlupák,“ říká Slíva, což mi evokovalo jiného obyvatele stejného domu na Kampě, který také rád pronášel podobná moudra. Březnové číslo se dále zabývá vztahem literatury a rozhlasu. Při čtení bloku textů jsem si připadal jako mezi pozůstalými, kteří se usilovně snaží předstírat, že jejich příbuzný není klinicky mrtvý. O veřejnoprávním rozhlasu mluví redaktorka brněnské redakce Alena Blažejovská a přirovnává ho k Českým dráhám („Má úžasnou atmosféru […] je to věc fandovství…“). Host také otiskuje česky dosud nepublikovaný esej Milana Kundery Improvizace na počest Stravinského, který je opravdu výtečný.
–kt–
Český atheismus – příčiny, klady, zápory
Eman 2006, 88 s.
V útlém sborníku příspěvků z kursu pro kazatele Českobratrské církve evangelické se čtrnáct odborníků pokouší přispět svými názory do diskuse k otázce, jak se to má s českým ateismem – s příčinami jeho širokého rozšíření u nás. Referáty mají různou podobu, od kázání, vyjadřujících spíše lakonicky pevnou víru a nepřistupujících na jakoukoli diskusi (farářka Rut Brodská), po vědečtější pojednání, plná tabulek (publicista Petr Pabian). Většina příspěvků vychází z rozdílných východisek, a tak je zajímavé sledovat směřování myšlenek. Co, a zda, mají společné, jestli se na něčem shodují, zda přijímají ateismus jako samostatnou kategorii či ne, nebo jaký je podle nich jeho vztah k pohanství a křesťanství. Jeden z článků například dochází k tomu, že v české společnosti nedošlo k úspěšné, plné christianizaci, takže zde žijí povětšinou pohané s jakousi představou nadpřirozena, kteří přejali pouze povrchní, zdětinštělou verzi křesťanství, odmítají náboženský systém a organizované náboženství obecně, a tudíž se zde také ani ateismus neměl šanci rozvinout. Pabian to dokládá grafem, kde ukazuje, že ke křesťanství se hlásí devět procent lidí, k ateismu jedno a pak zůstává nejasných a nezařazených devadesát procent. Nejoptimističtější je kněz Tomáš Halík, který přichází s myšlenkou, že se může jednat jen o existenciální druh ateismu, který má ve víře nezastupitelné místo, o temnotu, která předchází druhé konverzi.
Markéta Hofmeisterová
Cormac McCarthy
No Country for Old Men
Alfred K. Knopf 2005, 320 s.
Tématem McCarthyho knih je onen těžko definovatelný prostor planin, které se rozkládají ve středu amerického kontinentu, v němž spíše než duch zákonů a demokracie panuje vyhrocený individualismus a právo silnějšího. Hrdinou románu je texaský šerif Bell, spíše pasivní pozorovatel okolního dění než aktivní ochránce práva. Stát Texas hraničí na jihu s Mexikem a málo obydlené planiny poskytují ideální útočiště pašerákům a překupníkům drog. Po jedné nevydařené nelegální transakci zůstanou na místě ležet mrtvoly, balík heroinu a kufřík s několika miliony dolarů. Vábení peněz neodolá jistý Llewelyn Moss, lovec antilop a veterán války ve Vietnamu. Moss si uvědomuje, že když peníze vezme, udělá největší chybu svého života, ale zároveň doufá, že se mu povede uniknout pronásledovatelům. V patách je mu nejen šerif Bell, ale hlavně bývalý agent ze speciální jednotky Wells a vyšinutý vrah Chigurh. Příběh postupně dospěje do strhujícího finále, v němž si šerif musí ujasnit, co všechno by měl na tomhle světě stihnout, než jej jeho osud dožene. McCarthyho styl vyprávění je založený na dialozích, v popisech krajiny i akce je střídmý, čímž si od kritiky vysloužil přirovnání k mistru úspornosti Ernestu Hemingwayovi. Jeho romány jsou zároveň až filmově akční; o tom nakonec nejlépe svědčí fakt, že právě tento román si vybrali bratři Coenové za námět ke svému dalšímu filmu.
Richard Olehla