Působení ministra kultury Vítězslava Jandáka přináší první bouře na moři památkové péče. Přístup ministra je razantní: s oblibou říká svým oponentům „to se na mě nezlobte“ a zatím sbírá ohlasy voličů a křiví obličeje těm, kterým leze do zelí. Po léta nevídaných hromadných čistkách v kulturním prostředí, kdy o svá místa přišli takřka všichni památkáři, kteří pod křídly ministerstva, případně Národního památkového ústavu působili, následovaly vzápětí pokusy o převedení hradů a zámků na kraje a chystají se i další změny. Zřejmě to byla právě osoba populárního ministra, která navedla do vod památkové péče i pražské politiky. A jejich ambice jsou přinejmenším srovnatelné, alespoň při pohledu na návrh novely zákona o památkové péči, který nedávno projednávala vláda. Náměstkové pražského primátora, Jan Bürgermeister a Rudolf Blažek, zřejmě zkoušejí, nakolik je veřejnost k této oblasti nevšímavá. Jak jinak si lze vysvětlit jednotlivé body návrhu, které se snaží ještě více posílit pozice investorů i stavebchtivé architektonické lobby a městské (magistrátní a obecní) památkáře vymanit z vlivu jediné kontrolní instituce, kterou je nyní právě Jandákem pročištěný památkový ústav? Město, údajně pro urychlení stavebních a územních řízení, zkouší v návrhu zavést povinnou dvacetidenní lhůtu pro vyjádření Národního památkového ústavu. Pokud by je, a to je dnes běžná praxe, noví Jandákovi odborníci nestihli, mohli by se městští památkáři řídit už jen vlastní hlavou a možná tak i tloušťkou obálky, kterou od investora obdrží. Podobně zločinný se zdá být i záměr pražských politiků prosadit prohlašování nemovitostí za kulturní památky do běžného správního řízení. Ke každému návrhu by se hned od počátku vyjadřoval vlastník nemovitosti, který je již z principu na druhé straně barikády.
Arnold Novák
Když na počátku devadesátých let vešlo ve známost, že nová poliklinika na pražském sídlišti Antala Staška má být prodána akciové společnosti Centromed, vyvolalo to jistou nevůli. Nový majitel bude samozřejmě hledět, aby se mu peníze, které za privatizovanou polikliniku zaplatí, vrátily. Nebude teď z našich daní znovu placeno, co bylo z našich daní čerstvě pořízeno? To nemohli vyvrátit ani nejvýmluvnější privatizační ekonomové, přesto byly protesty marné. Kdo chtěl ostatně vypadat jako stoupenec starých pořádků, oponovat názoru, že hospodárně může hospodařit jen soukromník?
Tuto epizodu, za kterou už slunce zapadlo, dnes připomínají letáky, které nechal Centromed vylepit v čekárnách. Jménem svým a několika zájmových organizací lékařů a lékárníků varuje pacienty před zásahy ministra, ptá se nás, zda dopustíme, aby nám lékaři nemohli předepisovat dražší, ale účinné léky, zda chceme čekat na operace, a konečně, zda si přejeme, aby se zdravotnictví vrátilo před rok 1989.
Vývoj, k němuž za minulých patnáct let ve zdravotnictví došlo, je nevratný, ale zároveň hrozivý růstem svých nákladů. Na pořadu dne je proto snaha učinit přítrž všemu, co se na miliardách, které procházejí zdravotnictvím, přiživuje. Bojují tedy zájmové organizace za pacienty, nebo za sebe? Je ohroženo naše zdraví, nebo jejich zájmy? Na sídlišti, kde bydlím, bývaly dvě lékárny. Teď jich je v okruhu sedmi set metrů pět. Nechť se jim daří – ale ať netvrdí, že protestují, manifestují a hodlají i stávkovat v našem zájmu.
Jiří Vančura
Na příští pondělí připadá Světový den divadla. Duchové božského Racina, Shakespeara a Lopeho oživnou a za velikého jásotu zatančí s námi, obyčejnými smrtelníky, gigantický chorovod. Nechť hoří plamen Tháliin! Světlo naděje, maják humanity, teplo pro chudé, útěcha v bolestech. Tak nějak vyznívá text Poselství, které pro tuto slavnostní chvíli sepsal mexický dramatik Victor Hugo Rascón Banda a jež se bude 27. března číst po celém světě. Proč ne. Když se světí právě něco takového, jako je divadlo, je patos na místě. Jenže pokud strážci ohně zaspí, jako se to stalo u nás, může se z vznešené řecké tragédie stát druhořadá truchlohra nebo spíš absurdní drama. Česká podoba Rascónova projevu, který je nyní vystaven na webových stránkách Divadelního ústavu divadlo.cz a pod nímž je podepsána Mirka Potůčková, totiž spíš než řeč Aischylových héroů připomíná ptydepe. Nehledě na pravopisné chyby a pozoruhodná vazebná vyšinutí celý text vzbuzuje podezření, že je dílem nějakého chytrého překládacího stroje. Nemluvě o tom, že publikum je do poslední chvíle ponecháno v nejistotě, zda se autor jmenuje Rascón Banda, nebo Tascón Banda. Tak tedy nezapomeňme, příští pondělí, opona letí vzhůru, ať žije divadlo!
Jiří Holub