V argentinském Clarínu se 20. března generál Martín Balza v bezprecedentním článku věnoval 30. výročí vojenského převratu, který nastolil nejkrvavější režim, jaký kdy země zažila. V letech 1976–1983 přinesl až 30 tisíc obětí. Zatímco donedávna se vojáci, dlouho chránění zákony o amnestii, snažili puč buď přímo hájit, nebo alespoň omlouvat levicovým terorismem, Balza zvolil naprosto jiný tón. Převrat byl podle něj „metodickým a chladným plánem vyvražďování“ a přinesl nejen případy „zatčených-zmizelých“, ale i „únosy dětí, krádeže a nucené převody majetku jako ,válečné kořisti‘“, na nichž se obohacovali „uniformovaní darebáci“. Různé omluvy a vytáčky, jimiž se později vůdci režimu snažili své zločiny zamlžit, jsou dle Balzy „nehoráznou lží“. Amnestijní dekrety, ospravedlňované nutností „vytvořit podmínky a situaci pro usmíření, všeobecný pardon a národní jednotu“, vedly nakonec ke vzniku „kolektivního pocitu soudní, politické, morální a historické imunity“. Ta byla jenom prodloužením situace trvající v zemi od svržení Peróna v roce 1955, kdy armáda začala „vystupovat proti vnitřnímu nepříteli, zosobněnému v těch, kteří byli označováni za levičáky či peronisty“. Dle Balzy: „Bez ohledu na to, kdo rozpoutal spirálu násilí, je reakce státu neakceptovatelná (…). V naší zemi nebyla válka, nýbrž opravdový hon na lidi.“ V Argentině, kde vojáci občas hrozili svržením vlády, pokud by se opovážila stíhat zločince z jejího středu, je podobný článek velmi důležitý a i z toho důvodu se mu dostalo velké pozornosti.
Nikaragujský El Nuevo Diario, vázaný na sandinisty, informoval 17. března o pokračujícím vyhánění nikaragujských imigrantů z kostarického San José i jiných měst. Výrazně chudší Nikaragujci odcházejí do relativně bohaté a politicky stabilní Kostariky, k nevelké radosti tamního obyvatelstva, zvyklého na svou formu welfare state. Nikaragujci z čtvrti San José, zvané Malá Managua, jsou terči takzvaného čištění, při němž jsou chudí pod hrozbou policejního zásahu vyháněni ze svých prostých domovů. Poslední akce zasáhla 40 rodin nejen z Nikaraguy. Navzdory kritice řady nevládních organizací jsou tito lidé nuceni odstranit své lepenkové „domy“ a využít pomoci nikaragujského konzulátu pro návrat do vlasti. Důvody emigrace z Nikaraguy osvětluje článek ve stejném deníku z 21. března, který hovoří o pokračující „vlně smrti“v nikaragujském departementu Matagalpa, kde „ti, kteří nezemřou rozsekáni mačetou, umírají v důsledku střelby“. Policie tímto způsobem informuje o smrti jednoho rolníka, jemuž kdosi mačetou usekl hlavu. Jiný muž byl zastřelen dvěma vrahy, když se ráno procházel po ulici. Jelikož jsou podobné tragédie stále častější, deník se ani nepokouší informovat o motivech těchto zločinů. O pár dnů dříve se však jeho čtenáři dověděli, že se ostřelovač americké námořní pěchoty, původem z nikaragujské Granady, po návratu z bojové mise v Iráku bavil v jedné tamní restauraci. Jistý „asociál“ mu rozbitou lahví vyloupl oko, rozpáral žaludek a pořezal hlavu. Podobně jako v Iráku, i v rodné zemi měl voják štěstí: přežil.
V kolumbijském El Espectadoru 8. března v článku nazvaném Zatímco Bílý dům spí komentoval známý argentinský publicista Tomás Eloy Marínez, působící na Rutgers University, politiku Bushovy vlády v Latinské Americe. Až Bush z Bílého domu v lednu 2009 odejde („pokud ho nevyženou dříve“), bude mu prý Latinská Amerika za mnohé vděčná. USA, plné finančních skandálů, špiclování občanů, mučení protivníků, diskreditací nepohodlných, podivnými volbami prý „nemohou rozumět Latinské Americe“, neboť se jí příliš podobají. Avšak „nikoli té dnešní, nýbrž té bývalé“ a nikoli „bohatstvím, nýbrž šílenstvím“. V této situaci se USA přestávají v latinskoamerické realitě orientovat. Zatímco Bush tráví na prázdninách nejvíce času ze všech prezidentů od dob G. Washingtona, „noví latinskoameričtí vůdci se Spojených států již nebojí“. Sami si začínají řešit své problémy, bez nutnosti ohlížet se po severním sousedovi. Evo Morales oživuje historické bolivijské územní požadavky vůči Chile a chce zvýšit cenu prodávaného plynu do Argentiny. „Jde o jiný způsob zdůraznění národních zájmů, již ne proti Spojeným státům, ale ve vztazích se sousedními státy.“ Hugo Chávez zase plánuje vybudovat gigantický plynovod z ústí Orinoka přes Amazonii až do Buenos Aires. Ačkoli spusta z těchto kroků může situaci v regionu jenom komplikovat, jižní část kontinentu z toho vychází lépe, než se obvykle tvrdí. „Ekonomický růst je vysoký, demokracie se konsoliduje a nejen to, co v USA nazývají levicí, mění atmosféru v oblasti. Také se objevují konzervativní lídři, jako ti v Chile a Mexiku, kteří budou tlačit na nové promýšlení národních projektů. Nakonec tak dlouhá Bushova siesta, plná babylonských snů (…), umožňuje Latinské Americe, aby objevila sebe samu.“
Španělský pravicový deník La Razón psal 21. března o další snaze autonomní katalánské vlády (Generalitat) rozšířit u žívání katalánského jazyka. V kontextu jednání o změně autonomního statutu, které má závažné vnitropolitické dopady, rozjede tamní vláda kampaň Katalánština s tebou, v jejímž rámci má být podpořena katalánština „mezi mládeží, a proto jejím cílem budou diskotéky a noční zábavní podniky“. Mezi lidmi ve věku 15–29 let užívá katalánštinu běžně jenom 44 procent obyvatel (o 6 % méně než ve zbytku populace), ačkoli 88 % je v ní schopno komunikovat. Vládní zdroje jsou znepokojeny tím, že katalánština je příliš spojena s „institucionálním a akademickým prostředím“.
Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.