Sedím po obědě pohodlně natažen v lenošce, v ruce tužku a kus papíru. Čelo mám úplně hladké, protože můj duch si nepřipouští nejmenší úsilí. Moje myšlenky jako by se ode mě oddělily. Vidím je. Stoupají, klesají... ale to je tak všechno. Abych jim připomněl, že jsou myšlenkami a že by se měly nějak projevit, popadnu tužku. A najednou se mé čelo zkrabatí, protože každé slovo se skládá z kupy písmen a neodbytná přítomnost znovu procitá a zastiňuje to, co bylo.
Včera jsem se snažil o co největší uvolněnost. Pokus skončil tím, že jsem neobyčejně hluboce usnul, a jeho jediným výsledkem bylo velké osvěžení a zvláštní pocit, že se mi zdálo něco důležitého. Ale co, to jsem zapomněl, to je nenávratně pryč.
Dík tužce, kterou mám v ruce, jsem dnes vzhůru. Vidím, mám pocit, že vidím roztodivné obrazy, které nemohou mít s mou minulostí žádnou spojitost, jako třeba ta lokomotiva supící do kopce a táhnoucí nekonečnou řadu vagonů. Ví bůh, odkud a kam jede a proč se teď octla tady!
V polospánku si vzpomínám, že se v tom pojednání tvrdí, že na základě tohoto systému si člověk může vzpomenout dokonce i na nejútlejší dětství, když byl ještě v peřince. Okamžitě se mi před očima vybaví děcko v peřince, ale proč bych to měl být já? Vůbec se mi nepodobá, naopak, mám dojem, že je to dítě, které se narodilo před několika týdny švagrové a které nám ukazovali jako nějaký zázrak, protože prý má takové malinkaté ručičky a takové velikánské oči! Chudáčku malý! Vzpomínat na dětství, to se rozumí! Ale kdybych já tě aspoň mohl nějak upozornit, tebe, který teď prožíváš svá dětská léta, jak je důležité, aby sis je zapamatoval a prospěl tím jak své inteligenci, tak svému zdraví. Kdypak dospěješ k poznání, že by bylo dobré, kdyby sis uměl zapsat za uši celý svůj život i s tím, co je ti na něm protivné? Ale ty zatím, aniž to víš, zkoumáš v honbě za rozkoší svůj drobounký organismus a tvé slastné objevy tě nakonec dovedou k bolesti a k nemoci, do které tě budou hnát i ti, co by ti nechtěli ublížit. Co dělat? Uchránit tvou kolébku nelze. V tvém nitru, děťátko, probíhá tajemný proces. Každá minuta, která míjí, tam vhazuje nějakou přísadu. Znamená to pro tebe příliš velkou pravděpodobnost nemoci, protože ne všechny tvé minuty mohou být čisté. A pak, děťátko, jsi z krve lidí, které já znám. Minuty, které míjejí teď, mohou být čisté, určitě však nebyla čistá všechna ta staletí, co tě připravovala.
A už zase jsem daleko a daleko od představ, které přicházejí před spánkem. Zkusím to znovu zítra.
Italo Svevo: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho.
Přeložil Jan Vladislav.
Vypisoval Petr Glombíček, překladatel a badatel z Filozofického ústavu AV ČR.