Přemysl Rut
Pan Když a slečna Kdyby
Petrov 2005, 385 s.
Název souboru esejů vypadá na první pohled záhadně, vše je ale v průběhu četby vysvětleno. Hlavní je totiž podtitul: kniha o příběhu. Ano, příběh je takříkajíc hlavním hrdinou vyprávění. Kniha vznikala, jak o tom v doslovu autor píše, ze starších i pozdních vrstev, tedy jakousi „sběrnou“ metodou. Esejistické texty jsou poučné, aniž poučují, a literárně-historický suchopár se jich netkne, leda bokem. Vzdělání nerozmnožují, ale rozhojňují naši kulturní zásobárnu. Rutův styl je přitom svěží, bohatý, obrazný, tím strhuje pozornost, nenechává čtenáře lhostejným. Rut má analytické schopnosti tak zřejmé, že se dostane pod kůži každému příběhu. V jeho esejích se pohybuje tolik postav, že by si zasloužily samostatný rejstřík. Svou inspiraci autor netají. „Za léta, jež věnoval vyprávění, všiml si,“ praví v předmluvě k části o Shakespearovi, „že se o povaze, nárocích a snad i tajemství příběhů nejvíc dozvídá od těch, kdo sami vyprávějí… od Kafky, Chestertona, Dürrenmatta…“ To je rodokmen bezkonkurenční, o který se může opřít v každé situaci. Dostal-li tedy příležitost, neopovrhl jí. Rut prokazuje málo vídaný přehled po světě kulturní tvorby, přičemž není omezen ani hranicemi Evropy. Jeho vědomostní zásoby jsou (nebo se zdají) neomezené, rozprostřené do hloubi i doširoka. V každém případě je Rutova kniha událostí, jakou česká kultura nezažívá každodenně, ba snad ani každoročně.
Milan Jungmann
Lukáš Vavrečka
Revolucionáři
Carpe diem 2005, 144 s.
Milý Lukáši, tak si myslím, že ti ten Zlatý oříšek dávat neměli. Víš, určitě je hezké takovou cenou potěšit děti, které se zabývají něčím výjimečným, ale tobě asi potvrdila, že máš literární talent, a neštěstí bylo hotovo. Literární talent nejsi, a pokud hodláš vydat i některá další ze svých děl, jež schováváš v šuplíku, budeš si muset zvyknout, že se ti v literárních kruzích smějí. Něco takového jako tvůj „román“ jsem snad ještě neviděl. Někde jsem četl, jak si domorodci v Tichomoří postavili po druhé světové válce model letadla, protože měli pocit, že tím přivolají zpět bílé muže, kteří jim rozdávali žvýkačky a kolu. Mám z tvé knihy podobný pocit – jako by ses pokoušel přivolat svou knihou literaturu, aniž bys ve skutečnosti tušil, jaký je její smysl. Chtěl jsi vyprávět příběh mladého studenta a jeho lásek, a zatím jsi vyprodukoval shluky vět, které mají s psaným vyprávěním společné asi jenom to, že se rovněž skládají ze slov. Slovní mlha – to je asi nejpřesnější označení tvé práce. V takové mlze je dost těžké rozlišovat jednotlivé postavy, ba dokonce zjistit, ve které části „příběhu“ se nacházíme. Také bych ti doporučoval, abys svou knihu nedával číst své učitelce češtiny, nebo to humpolecké gymnázium nikdy nedoděláš – slovo neponaučitelný naše mateřština nezná a oblaky v očích by se jí asi také nelíbily. Tak promiň, ale třeba máš talent na sbírání známek nebo tak něco.
Kazimír Turek
Ian Pears
Případ Raffael
Přeložila Eva Kondrysová
Academia 2005, 216 s.
Subžánr „napínavého kunsthistorického thrilleru“ je v současnosti žádaným zbožím. Zasloužil se o to především mezinárodní ultrabestseller Dana Browna Da Vinciho kód. Nakladatelství Academia se pokouší na tento úspěch navázat vydáním románu Iana Pearse Případ Raffael. Vzhledem k tomu, že jeho kniha vyšla ve Velké Británii poprvé již v roce 1990 a že některé scény (švýcarská banka, úkryt na WC) a literární vzorce (ústřední pátrající pár, detektiv v pozadí) nápadně připomínají Da Vinciho kód, je zřejmě nutné podezírat Dana Browna z kopírování. Kopírování, či přesněji padělání je ostatně hybnou silou svižně napsaného Pearsova příběhu. Dosud neznámý Raffaelův portrét krásné Elisabetty di Laguna je pak jeho středobodem. Zatímco u Browna fungují obrazy jako obtížně čitelné kódy, u Pearse je obraz pasivně putujícím předmětem doličným, který se stává objektem zločinné manipulace. Jedno výtvarné dílo je tak postupně přemalováno, paděláno, zničeno či vydraženo… Případ Raffael v nekomplikované formě nabídne čtenáři živý děj, plný zvratů a nečekaných odhalení, stejně jako množství zasvěcených kunsthistorických či restaurátorských pasáží. Originální obálka představuje knihu jako „art & crimi“. Pearsův román není „art“ ani pravověrná „krimi“. Je to spojení z obou těchto surovin – čtení na dovolenou pro znalce italské renesance, detektivka pro hlídače v muzeích či prostě jen dobře napsaný „napínák“.
Jan Jílek
Marie Hrušková
Kult stromů v zemích Koruny české
Abonent ND 2005, 155 s.
Autorka jako by reagovala na současný zájem o vše magické, rozumem neověřitelné, přesto však na člověka působící. Stromy vždy přesahovaly člověka výškou, mohutností i věkem a prospívaly mu. V pohanském světě tedy zosobňovaly ochranná božstva, nebo jim alespoň poskytovaly sídlo. Byla to víra tak silná, že ani dlouholeté křesťanství ji nepřemohlo. Pokusy o mýcení posvátných hájů a pálení zázračných stromů se ukázaly jako neúčinné a na tradičně uctívané duby byly později zavěšovány mariánské obrázky. Autorka si je vědoma, že její téma má celosvětovou platnost: zmiňuje tradice buddhistické, řecké, římské, ruské aj. Její hlavní zájem však platí kultuře naší, té nejdostupnější, která nás obklopuje a za niž jsme odpovědni. Hrušková našla v odborné literatuře a beletrii snad všechno, co s kultem stromů souvisí: stromy věštecké a poradní, hraniční, pašerácké, stromy „výjimečné služby“, stromy vysazované pro štěstí, ale i za trest, strom jako symbol, pomník, pověsti o starých stromech jako spojníky generací, dutiny starých stromů a jejich úlohu při ochraně životů a majetku, jistě i Strom poznání a Strom života. Knihu doplňuje přehledná historická tabulka od doby kamenné, která uvádí vývoj lidské kultury v souvislosti s druhem zalesnění našeho území. Snad jen úvodní slovo botanika bych tu mohla postrádat, signalizuje totiž cosi zdaleka ne tak působivého, jako je vlastní text.
Jana Červenková
František Dvořák
O umělcích, jak je neznáme
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 270 s.
František Dvořák (nar. 1920) jako neúnavný popularizátor výtvarného umění přichází s další knihou, jejímž účelem je přiblížení zdánlivě utajeného zázemí uměleckého světa a jeho skrytých obyvatel. Stejně jako předchozí tituly Po Karlově mostě, Po Královské cestě a Po Pražském hradě a okolí (rovněž vydané v NLN) je i tato kniha určena široké laické čtenářské veřejnosti, která touží nahlédnout do soukromí takových osobností českého výtvarného dění, jakými byli Filla, Zrzavý, Tichý, Šíma, Nechleba, Švabinský, Španiel, Karel Dvořák, Karel Pokorný, Bouda, Gross, Seydl, Janeček, Lhoták, Sklenář nebo Hoffmeister. Autor vedle stručných životopisů nabízí útržky vzpomínek, rozhovorů, kratší texty anebo ukázky z korespondence, jež mají vytvořit iluzi osobního dotyku. Některé z materiálů bohužel nesou stopy časů, ve kterých vznikaly, ale celkově lze říci, že pro uměním nedotknutého čtenáře mohou být zajímavé, k čemuž výraznou měrou pomáhají i četné ilustrační fotografie. Publikaci doplňuje medailon o autorovi od jeho přítele Jaroslava Hlaváčka a podrobný rejstřík. Odborná veřejnost však zůstane pravděpodobně vůči této knize imunní.
Magdalena Wagnerová
Libuše Paukertová-Leharová
V exilu s Olgou Masarykovou-Revilliodovou
Akropolis 2005, 296 s.
I republika má svou mytologii, anebo spíš kulty osobnosti: adorovaný T. G. Masaryk je toho příkladem. Zůstává dodnes „nedotknutelným“ – a přitom právě vyvlastnění majetků velkostatků, církve a šlechty znamenalo mravní oslabení individua a počátky národní demoralizace. Svým způsobem tím byly otevřeny brány národnímu socialismu a zvůli druhé světové války. Autorka knihy zachycuje Olgu M. Revilliodovou ve svém vzpomínání od roku 1948, kdy se s ní často setkávala ve švýcarském exilu. Vyvstává tak před námi obraz ženy, jejíž dva synové zahynuli v bojích o Anglii, stále putující z místa na místo a hledající poslední útočiště. Velkou část poválečné doby prožila ve Švýcarsku – ráji měšťanstva. Biografie Paukertové-Leharové se dotýká s jistým vkusem a zdrženlivostí jemných fines „ženské diplomacie“ občanského stavu. Byla reprezentantkou ženského národního hnutí a i odpůrci ateistického pragmatismu jejího otce přijímali její argumentaci a styl. Přesto zůstávají nejasnosti, především výmazy z matrik o jejím prvním sňatku s Vendelínem Halíkem (zachování „rodinné image“?). V biografii najdeme i odpovědi na otázky po skutečném vrahovi Anežky Hrůzové, i ohledně smrti Jana Masaryka. Na svém pohřbu si Olga Revilliodová nepřála žádné Čechy, že prý jsou komunisté. V jemně nastíněném portrétu lze zahlédnout tíži ženského údělu.
–vk–
Andrey Kafka de la Marianne
Cardinal Sin
Levý břeh 2005, 86 s.
Nakladatelství Levý břeh přišlo na knižní trh s trochu záhadným dílem Cardinal Sin, jehož autorem je prozaik píšící pod prazvláštním pseudonymem Kafka de la Marianne. Navíc se samotný děj záhadami přímo hemží. Ve stylu Ecova Jména růže tu máme dokonce i klášterní tajemství, spojené s tajnou chodbou do krypty. Avšak daleko více než Eca tato novela připomíná díla ve stylu snových obrazů, jakým je například Ďáblův elixír E. T. A. Hoffmanna. Příběh, načrtnutý na necelých sto stranách, balancuje na pomezí klasických gotických románů a absurdních až surrealistických podobenství s příchutí černého humoru. Hned po několika stranách jsem si nemohl nevzpomenout na Miloše Urbana a jeho Sedmikostelí, ale u Urbana nenaleznete tak výrazné potlačení děje na úkor absurdních situací, spojených s jistou formou parodie na křesťanskou morálku. V tomto ohledu pobaví především heretici, nazývaní zplozenci česneku. Autor nás zavede i na koncil, který je určen především k příjemnému spočinutí a k vzájemné výměně poznatků v oblasti před světem utajovaných neřestí kléru. Na druhé straně není čtenář ochuzen ani o pointu, která se nese v duchu šestákových románů. Takže pokud máte pár desítek minut času a chuť na zábavnou hříčku o kardinálovi bez varlete (pravého) a novici bez jater (téměř celých), tak je pro vás Andrey Kafka jako stvořený.
Robert Hladil
Jan Bouzek
Pravěk českých zemí v evropském kontextu
Triton 2005, 168 s.
Univerzitní profesor a odborník na klasickou archeologii podává v edici Dějiny do kapsy snadno čitelný přehled o pravěku našich zemí, určený širší veřejnosti. Rámec publikace ve zvolené edici vede k souhrnnosti. Tím autor nutně staví na obecně přijímaných poznatcích, uvedených i ve starší odborné literatuře. Nadstavbu tvoří propojení známých tezí nejen s kontextem pohybu evropských kultur, ale i vlivu nájezdníků ze vzdálené Asie. Četné kresby, mapky a fotografie text názorně doplňují. Za pár hodin četby získáte základní přehled o pravěkém světě našeho území. Kniha chronologicky provází čtenáře od prvních známých lidských kultur starého paleolitu až po dobu železnou. Dojde až k nálezům etruských importů období 5.– 6. stol. př. n. l. Autor se tedy pohybuje v prehistorickém období pravěku a nepojednává o protohistorickém období, kdy dějiny již osvětlují sporé nálezy psaných památek. Studenti archeologie by se měli s publikací seznámit už jen proto, že se v tomto oboru nedostává skript. Naleznou zde vhodné impulsy pro diskuse vedené na seminářích. Odkazy na další literaturu pomohou zájemce uvést do začátku hlubšího studia jednotlivých témat. Autor právě připravuje rozsáhlejší verzi tohoto přehledu, určenou odborné veřejnosti.
Iva Košatková
Michelle Paverová
Bratr vlk
Knižní klub 2005, 246 s.
Knihy, v nichž se objevuje magie a mladí hrdinové překonávající staré stereotypy, aby zachránili svět, jsou dnes v módě (respektive tato kombinace je téměř zárukou komerčního úspěchu). Britská spisovatelka, která se narodila ve středoafrickém státě Malawi belgické matce a britskému otci, jen příběh posunula do evropských reálií, šest tisíc let zpátky. Pohybuje se tak někde na pomezí historické rekonstrukce a fantasy, především jde ale o román (první díl série, jak jinak) určený dětem od 12 let (jak uvádí tiráž). Dvanáctiletému Torakovi hned na začátku zabije „tatínka“ medvěd posedlý démonem a jemu pak nezbývá než se s tímto medvědem, který roste jako Otesánek s každou další lapenou duší, vypořádat. V jednu chvíli je medvěd dokonce větší než stromy, ale vzhledem k tomu, že se příběh odehrává v době poledové, jedná se asi spíš o nějaké zakrslíky. K Torakovi se připojí ještě vlčí mládě, které ve stejnou chvíli shodou okolností přišlo o rodinu při záplavách, s nímž Torak telepaticky (občas i vytím) komunikuje a které se stane jeho průvodcem. A aby tu nechyběla sličná dívka, potenciální manželka, připojí se k nim Renn z klanu Havranů, zprvu vystupující jako Torakův nepřítel. Autorka se poté otevřenými konci kapitol, jaké známe z telenovel, snaží čtenáře strhnout a donutit ho dočíst knihu na jeden zátah. Přiznávám, že u mne se jí to nepodařilo, asi proto, že jsem se docela nudil. Možná se bude příběh dětem líbit, já bych dal ale přednost osvědčeným Lovcům mamutů.
Jiří G. Růžička
Timeri N. Murari
Tádžmahal – příběh z mughalské Indie
Přeložila Lucie Mikolášková
BB art 2005, 359 s.
Spisovatel Timeri N. Murari patří k velice plodným britským spisovatelům. Píše romány, divadelní hry, filmové a televizní scénáře. Jeho historický román Tádžmahal vypráví příběh lásky mezi králem Šáhdžahánem a jeho ženou Ardžumant Bánú, zvanou Mumtáz Mahal, po jejíž smrti dal král vystavět jeden ze skvostů světové architektury, růžový Tádžmahal. Děj se odehrává v době vlády Velkých Mughalů před téměř 400 roky, v letech 1607 až 1630; od mládí Mumtáz Mahal přes její život po boku milovaného chotě až do její smrti. Epilogem je kapitola-skica z roku 1738, kdy Tádžmahal vyplenili perští vojáci. T. Murarimu jako autorovi nelze upřít jistý sladkobol, který je zřejmě výrazem ryzího citu, a jeho kniha je pandánem k pomníku Mumtáz Mahal. Anebo se jedná o kýč – zpodobení současnosti? Jiná skutečnost nyní není na skladě, což je fakt. Jistě, Tádžmahal je zároveň rozkošný a monumentální pomník Lásce přemáhající čas. Co chtít víc? Není více. K Murariho románu možno dodat, že je duplikací skutečnosti Tádžmahalu sui generis – čímž se již ocitáme v Borgesově Knihovně –, a cosi naznačuje, že jde o román lepší, než by se zprvu mohlo zdát. Přiřazený slovníček jmen a speciálních termínů ukazuje, že autor má problematiku v malíčku. Milé počtení.
Vilém Kozelka
Igor Stravinskij
Hudební poetika
Přeložila Jitka Hamzová, doslov Ivan Vojtěch
Arbor vitae 2005, 118 s.
Kniha shrnuje přednášky Igora Stravinského pro studenty Harvardovy univerzity v Cambridgi z let 1939–1940. Jeho precizní uvažování nás nejprve uvede do fenoménu hudby, jejž vyvozuje ze „zvuku a času“. Poté se Stravinskij dostává k samotnému komponování hudby jako plodu „spekulativní vůle“. Osvětluje i lidmi tak zbožňovanou inspiraci: „Copak není jasné, že tato emoce je jen tvůrcovou reakcí na zápolení s tou neznámou, která je zatím jen cílem jeho tvorby?“ V přednášce k hudební typologii konfrontuje nově měšťáka se snobem a kritizuje „osobní rozmar a myšlenkovou anarchii“. Nepřiklání se ani k moderně, ani k akademismu, ale „vyzdvihuje lidský úděl a v umělci oceňuje dobrého řemeslníka“. Knihu uzavírají úvahy nad proměnami ruské hudby a rozbor některých problémů spojených s provedením skladeb. Stravinskij se netají odporem k hudbě Richarda Wagnera, který vkládá do hudby cizí prvky a nekonečnou melodií klouže po povrchu „změti a halasení hudebního dramatu“. Zároveň oceňuje osobnosti Druhé vídeňské školy, zvláště Arnolda Schőnberga a Antona Weberna. Podle skladatelova názoru, čím větší si uloží tvůrce omezení, tím hlubší svobody dojde. Neboť „to, co mě zbavuje stísněnosti, zbavuje mě i síly“. Tato myšlenka je v dnešní době improvizací a provizorií jistě kacířská. Ukazuje však cestu v úsilí o zásadní látku, která je nepoddajná, ale vede nás k přesnosti a čistotě vyjádření.
Roman Szpuk
Eduardo Mendoza
Mauricio o las elecciones primarias
Seix Barral 2006, 368 s.
Eduardo Mendoza (1943), jeden z nejuznávanějších a nejúspěšnějších katalánských spisovatelů, vydává nový román, v němž oživuje nedávnou minulost a znovu probouzí nepříjemné a stále aktuální otázky adresované především současné katalánské střední třídě, které však mohou oslovit čtenáře kdekoli. Hlavní děj románu je situován do poloviny osmdesátých let 20. století, do období těsně před volbami do katalánského parlamentu. Autor čtenáře nezdržuje zdlouhavým popisem situace a postav či filosofickými digresemi. Mendozovo vyprávění je strohé, přímé, založené především na dialozích postav. Hlavním hrdinou je mladý zubní lékař Mauricio, povahou pochybovačný a pasivní, který s další postavou, úspěšnou advokátkou Clotildou, ztělesňuje revoluční generaci přechodu od diktatury k demokracii. Generaci, jejíž iluze a ideály brzy vystřídá etická a politická odevzdanost, pragmatismus, politikaření, rozčarování a cynismus. Definitivní konec ideálů nastane v okamžiku, kdy se Mauricio rozhodne spolupracovat na předvolební kampani Katalánské socialistické strany. Konec jedné epochy rovněž symbolizuje smrt Mauriciovy milenky, která jediná zůstává věrná iluzím, a konečně nominace Barcelony na olympijské hry. Autor se svým románem pokouší odpovědět na otázku, jaké skutečně bylo období před dvaceti lety a co způsobilo všeobecnou deziluzi, aniž by však podléhal jednoduchým soudům či sentimentu.
Daniel Nemrava