První reakcí na všeobecné volby v Izraeli mohlo být jisté překvapení. Při bližším pohledu však nelze než konstatovat, že i když některá čísla byla nečekaná, nic mimořádného se vlastně nestalo. Většina výsledků jen v podstatě dovršuje a potvrzuje trendy, které jsou již delší dobu zřejmé či přinejmenším tušené.
Jedním z hlavních témat pro hlubší analýzy bude určitě nízká volební účast. V zemi, kde politika rozhoduje doslova o fyzickém přežití každého jednotlivce, bylo vždy přirozené, že volby vyvolávaly nejen velké vzepětí emocí, ale přiváděly voliče k urnám v počtech pro zavedené demokracie nezvyklých. Proč tedy tak málo? Odpovědí je řada, ale žádná uspokojující – pravděpodobně se na tom podepsalo často uváděné znechucení z chování politiků, možná únava z posledních hektických let či předem dané vítězství strany Kadima (Vpřed).
O posledně uvedeném by mohl svědčit relativní neúspěch této strany, kterou před necelým rokem vytvořil premiér Ariel Šaron jako svůj politický „nástroj“ pro jednostranné stažení z pásma Gazy. Bez charismatického Šarona, který leží již několik měsíců v nemocnici v bezvědomí, strana sice postupně ztrácela preference, ale i tak ukazovaly poslední předvolební průzkumy na výraznější úspěch.
Zatímco tedy někteří potenciální voliči Kadimy zřejmě zůstali doma, příznivci některých ostřeji profilovaných stran k volbám přišli. Svědčí o tom mimo jiné čtvrtá příčka a deset procent křesel pro stranu Jisrael Beiteinu (Izrael náš domov) Avigdora Liebermana – jejím hlavním tématem je anexe části palestinských území výměnou za některé regiony Izraele obydlené převážně Araby. Tento úspěch mimo jiné poukazuje i na nervozitu, kterou v mnoha Izraelcích vyvolává postupná radikalizace a islamizace části izraelských Arabů.
Jako úspěch v neúspěchu lze charakterizovat druhé místo Avody (Strany práce). I když je jejích dvacet mandátů daleko za tím, na co je tato historicky nejúspěšnější strana zvyklá, je to mnohem lepší než se očekávalo, a lze mluvit o – přinejmenším dočasném – zastavení propadu. Nebude se proto také asi konat „politická poprava“ předsedy Amira Perece, o které se široce spekulovalo v souvislosti s předpovídaným debaklem. Podobné štěstí však nemusejí mít Benjamin Netanjahu a Josi Beilin, jejichž strany Likud a Merec víceméně propadly a v nichž si prý jejich političtí soupeři již brousí nože.
Merec byl podle všeho voliči potrestán za to, že se stále ještě nevzdal snů o mírových dohodách s Palestinci – stačí jen dost chtít. Likud zase neměl v zásadě co nabídnout. Odmítl Šaronovu ideu jednostranných kroků a na rétoriku tvrdého přístupu k palestinskému teroru jsou lepší jiné strany napravo od něj. Netanjahuovi se tak nepodařilo zúročit několikaleté úspěšné působení ve funkci ministra financí, během něhož dokázal opět oživit „Arafatovou válkou“ postižené hospodářství.
Sociální problémy země vytáhly divokou kartu letošních voleb – Stranu důchodců, která zcela nečekaně získala sedm křesel a podle průzkumů ji volili lidé všech generací. Vzhledem k tomu, že strana kromě péče o důchodce prakticky nic nenabízela, šlo asi mnohdy o únikové hlasování – nevím koho, tak proč ne ty, kteří mi ničím nevadí a mají alespoň jeden nezpochybnitelně pozitivní cíl. Bude zajímavé sledovat její další osud, zda nedopadne jako Šinui, která v minulých volbách udělala na jednom tématu (omezení moci náboženské struktury) více než dvojnásobek a letos ani nepřekročila dvouapůlprocentní hranici.
Pro úplnost ještě dodejme relativně dobrý výsledek sefardské ortodoxní stany Šas, která se vzpamatovala ze série korupčních skandálů a očekává se, že se stane součástí příští vládní koalice. Sestavovat ji bude designovaný premiér, předseda Kadimy Ehud Olmert, a podle všeho do ní kromě Šasu přizve i Stranu práce a „důchodce“, případně Jisrael Beiteinu. Nosnou ideou vlády bude zvyšování bezpečnosti jednostrannými kroky vůči Palestincům – tj. dalším stahováním z obsazených území. Ostatní dlouhodobě neřešené problémy země zůstanou asi na okraji, právě tak jako se neprosadily ve volbách.
Autor pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí ČR.