Bědnou intelektuální úroveň ideologie války proti terorismu demonstrovala diskuse pořádaná ve středu 29. 3. na ministerstvu zahraničních věcí Asociací pro mezinárodní otázky a Českou euroatlantickou radou. Z tématu „lidská práva a svoboda slova v éře boje proti terorismu“ se stal odrazový můstek pro exhibici západního narcismu, pro sebeprezentaci nabubřelého „my“ západních bílých mužů. Mezi deseti panelisty neseděla jediná žena. Za „ně“ – islámský svět – mluvil jen velvyslanec Iráku, představitel země, která byla dobombardována a dookupována až k tomu, že „buduje demokracii“. To slovní spojení použil v diskusi A. Vondra, hovořící propagandistickým způsobem upomínajícím na doby, kdy ona budovaná demokracie byla ještě „lidová“. Vrcholem dne byl ovšem esej K. Hvížďaly, který se snažil podepřít islamofobní stanoviska a předsudky poznatky o tom, že my jsme přeci jiní než oni, neboť z našich posvátných knih plyne možnost oddělení náboženství a politična, zatímco z těch jejich ne. Další diskutující, člen Strany zelených O. Liška, upozornil, že tak všeobsáhlými a zároveň elastickými termíny, jako je „Západ“ či „islám“, lze šermovat bez valného užitku k podepření lecčehos. Když přišel s konkrétnější analýzou a upozornil mj. na pravicově populistickou orientaci dánského listu, který uveřejnil karikatury Mohameda a předtím odmítl karikatury, které by mohly urážet křesťany, dostalo se mu odpovědi, že prý neříká pravdu. Další diskutující, V. Buchert z MFD, si totiž vyměnil s vedoucím příslušné rubriky několik e-mailů a na jejich základě věděl, že motivace byla ve skutečnosti taková, že šéf kulturní rubriky pracoval v 80. letech jako dopisovatel v SSSR a viděl, jak hrozná je nesvoboda slova. Snad jediná zajímavá otázka padla v závěru, kdy jeden z posluchačů zpochybnil pojem války proti terorismu s tím, že neexistuje terorismus v jednotném čísle, ale jen různé terorismy, přičemž některé z nich jsou oprávněné (z příkladů, které uvedl, byl asi nejilustrativnější antifašistický terorismus proti nacismu).
Ondřej Slačálek
Po celý týden v ČR stoupala voda. Bylo to ale jiné než minule. Povodeň sice postihla mnoho obyvatel a přivodila u nich opět pocit bezmocnosti před přírodním živlem, úřady však tentokrát nebyly tolik zaskočeny. Ústřední protipovodňová komise zasedala, ministři přelétali nad hladinou stoupajících vod a kontrolovali ji, města uplatňovala své protipovodňové plány, hejtmani vyhlašovali stav nebezpečí tam, kde se zdálo, že je třeba mimořádných pravomocí. V Praze Vltavou protékalo až 1450 metrů krychlových za vteřinu (tedy zhruba čtyřikrát méně než při povodni před čtyřmi lety) a začaly se stavět protipovodňové zábrany. Pocit ohrožení se mísil s pocitem určitého bezpečí plynoucího z neustále se valících zpráv o připravovaných a realizovaných opatřeních, z nichž mnohá byla dopředu nacvičována. Naštěstí však tentokrát oprávněnost pocitu bezpečí alespoň v Praze příroda moc nepokoušela. Nebyla tak znovu zmařena důvěra ve vodotěsné metro a za mírně stoupající hladiny se vlastně ani nehodilo mluvit o nedůvěře spojené s bariérami, na které se v Praze vynaložily více než dvě miliardy. Když jsem ale v úterý v noci poprvé potkal hasiče, kteří připravovali jejich vztyčení, nedalo mi to. „Co se stane, když postavíte zátarasy na obou březích s tímhle uprostřed?“ zeptal jsem se a ukázal na osvětlený Karlův most. V hlavě mi totiž strašil obraz mobilní hliníkovou zdí o několik metrů zvýšeného koryta, v němž voda strhává pražskou dominantu. „Musíme doufat, že to nebudeme muset dělat nebo že to předkové stavěli mimořádně poctivě,“ odpověděl hasič. Naštěstí to nakonec bylo s vodou jiné než minule.
Filip Pospíšil
Dílo je vše. K tomu se nedá nic říct. Dá se to ale koupit. Respektive dá se koupit tak nazvaná a sličně graficky vyvedená knížka z nakladatelství Arbor Vitae od Gustava Flauberta (155 Kč). Tedy na první pohled se zdá, že jde o Flaubertovu knihu. Pokud se do ní ponoříme, zjistíme, že jde o drakonický výběr z autorovy korespondence. Na každé stránce vybraných pár vět. A aposiopesis. Editor S. Kolíbal vybíral z dvoudílného výboru korespondence, jenž vyšel v překladu O. Šimka v r. 1930. To je skutečně služba čtenáři, udělat digest ze starší knihy bez uvedení klíče a důvodu. K asi osmdesáti úryvkům už je připojen jen zběžný a vtipný přehled života mistra stylu a ironie. „1871 – V Paříži dochází k povstání a vládě komuny, což Flauberta utvrzuje v jeho protidemokratickém a protisocialistickém smýšlení.“ Louhování prvorepublikových svazků proslavilo pirátské nakladatelství Votobia, jejich svazečky však neměly tak solidní výtvarnou podobu. V tom je celý rozdíl. Vlastně ne. Přítomné Dílo (je vše) dostalo finanční podporu MK ČR. Flaubert, „dělník přepychu“ (umění), by se asi divil. Nebo by se ještě utvrdil ve svém antidemokratickém smýšlení.
Libuše Bělunková