U příležitosti třetího výročí pádu Bagdádu přinesl New York Review of Books ve svém šestém letošním čísle obsáhlou reportáž z Iráku, ve které hodnotí nejen tamní bezpečnostní situaci, ale především popisuje podmínky, za jakých působí zahraniční novináři. Z reportáže Orville Schella vyplývá, že před třemi lety v březnu (v období po porážce Saddáma Husajna) byli novináři, včetně zástupců významných světových médií, schopni se pohybovat po podstatné části iráckého území a provádět svoji práci jen za mírně zvýšených bezpečnostních opatření. Tyto časy už ale dávno minuly. „Kanceláře redakcí po celém městě (Bagdádu) se proměnily v opevněná místa, jež mají své vlastní miniaturní armády soukromých ochránců, kteří pracují čtyřiadvacet hodin denně u brány, v hlídkových věžích a v okolí opevnění. Abyste se do těchto kanceláří dostali, musíte překonat horu checkpointů, ozbrojených strážců, ochranných zdí a ostnatým drátem obehnaných území nikoho, kde jsou všichni návštěvníci a jejich auta opakovaně prohledáváni.“ Novináři z řady médií, včetně například agentury AP, mají zakázáno opouštět město, a pokud vyjedou mimo opevněné kanceláře, jsou zařazeni do bezpečnostních kolon obrněných vozů plných strážců. Při zjišťování toho, co se opravdu v zemi děje, jsou odkázáni na irácké spolupracovníky redakcí. Ironií podle autora zůstává, že mnozí západní novináři v Iráku dnes vidí jako jediný způsob, jak se dostat do terénu, připojit se jako schválený novinář k některé z amerických jednotek. „Američané stojí bezmocně ve svých obrněných budovách, v Zelené zóně, vojenských základnách a sledují Iráčany, jak zabíjejí jiné Iráčany a země se rozpadá. Bylo by příliš velkou ironií, kdyby byly právě tohle výsledky invaze z března 2003, jež měla být tím rozhodujícím krokem, který měl přinést mír na Blízký východ,“ uzavírá článek v NY Review of Books.
Iráku se věnuje i článek Steva Colla v New Yorkeru. Rozebírá především tajnou zprávu amerického vrchního velení, která byla vytvořena na základě dokumentů ukořistěných z úřadů Saddáma Husajna a rozhovorů s představiteli jeho režimu. Většina zprávy, která byla loni předána Georgi Bushovi, zůstává utajována, některé její části však byly publikovány v knize Michaela Gordona a Bernarda Trainora nazvané Cobra II. Studie vykresluje iráckého vůdce jako learovskou postavu, zcela zmateného despotu, který nevěřil ničemu a nikomu a spoléhal se jen na své nekompetentní syny. „V noci nemohl spát a rozkazy vydával na základě snů, které se mu zdály, když se mu konečně podařilo usnout. Když se blížila invaze, bál se převratu natolik, že nechtěl dovolit svým generálům, aby se na válku pořádně připravili.“ Ze studie vyplývá, že povstání, které si po pádu režimu vyžádalo na 2300 životů Američanů, nebylo diktátorem připravováno. Ohledně zbraní hromadného ničení ze studie vyplývá, že se Saddám neodvažoval přiznat jejich neexistenci ani nejvyšším generálům své armády až do posledního okamžiku před invazí. Kniha však neukazuje jen chyby iráckého vedení či iluze a nedůvěru v jeho řadách. Gordon a Trainor pořídili také mnoho rozhovorů s vysokými důstojníky americké armády a z nich vyplynula podobná nedůvěra v řadách armády i vůči americkému velení. Důstojníci sváděli své chyby na CIA za špatné zpravodajské informace o bojišti a odsuzovali „Rumsfelda a jeho nejbližší podřízené za to, že je poslali okupovat Irák s neadekvátní vojenskou silou“. I přes všechny známé chyby a současný tristní stav v Iráku však podle autora komentáře „Prezident stále opakuje svá vyhlášení o „strategii vítězství“ a zní, jako kdyby četl texty z roku 2004, které mu jeho zaměstnanci zapomněli odnést ze stolu.“
Anglickojazyčné deníky a týdeníky se samozřejmě aktuálně věnovaly i výsledkům voleb v Izraeli. V Guardianu okomentoval vítězství Olmertovy strany Kadima spisovatel a zakladatel hnutí Peace Now Amos Oz. Podle něj rozhodli voliči o tom, že jsou připraveni vzdát se 90 procent okupovaných území. Izraelci podle něj postupně mění své priority: „z chuti po zabírání území se stávají materialisticko-hedonistické chutě, militantnost se mění v pragmatismus, sobecký nacionalismus ve vědomí vzájemné závislosti“. Volby byly však podle něj smutné, protože k nim přišlo málo lidí a nikdo z politiků nenabídl jednoduché odpovědi na to, co dělat, aby byl dosažen mír a odstraněna chudoba. Mírové hnutí je podle Oze v krizi, mimo jiné proto, že může jen těžko reagovat na vzestup Hamasu, který stále odmítá existenci Izraele. Řešením by podle něj mohlo být obrátit se s vyjednáváním na arabské vlády, které musejí mít z nárůstu Hamasu také obavy. Izolace a samotné stažení podle Oze nic neřeší.
Britský tisk se ve velké míře věnoval hlasování ve sněmovně lordů, která 29. března po velkých diskusích rozhodla o tom, že budou ve Spojeném království od roku 2010 povinně zavedeny občanské průkazy. Každý, kdo do tohoto data požádá o nový „biometrický“ pas, bude zanesen do národního registračního systému, bude si však moci vybrat, zda občanku chce, či ne. Po tomto datu již nebude mít na výběr. Horní sněmovna vrátila návrh schválený sněmovnou dolní pětkrát, než bylo dosaženo přijatelného kompromisu. Schválený zákon odsoudili podle zprávy Guardianu jak ochránci soukromí například z organizace Privacy International, tak i konzervativní členové parlamentu. Například Richard Shepherd prohlásil: „dokonce ani za časů první a druhé světové války nebyly občanské průkazy. Vláda chce zcela změnit povahu našeho vztahu ke státu. Kdo je teď služebník? Kdo pán? Vláda si myslí, že nám stát musí být pánem.“
Vydání listu The Economist z 23. března si vybralo za hlavní téma čísla Čínu. Redakční komentář čínským komunistickým vůdcům doporučuje „Jak udělat Čínu ještě bohatší“. Navrhuje nový „opravdový skok vpřed“. Má jí být pozemková reforma na venkově, při níž budou rolníkům předána práva na disponování s pozemky, které obdělávají. „A když budou moci zemědělci prodávat svou půdu, budou moci získat i dostatečný kapitál, aby ve městě mohli začít nový život. To jen podpoří spotřebu ve městech a povzbudí stěhování neproduktivní pracovní síly v zemědělství do měst.“ Rizikem samozřejmě je příliš prudký nárůst počtu obyvatel ve městech a také fakt, který si zřejmě čínští vládci dobře uvědomují – ve městech byla již po provedených reformách jejich schopnost ekonomické kontroly společnosti značně omezena. Baštou režimu zůstává venkov, ale i ta je otřesená tak, že by navrhované změny zřejmě nepřestála.
Z anglickojazyčného tisku vybíral Filip Pospíšil.