Zdeněk Šmíd
Cejch
Olympia 2005, 224 s.
„A tak přenášel balvany dopoledne tam a odpoledne zpátky a připadal si jako stěhovák, co zešílel, jako stvořitel bez koncepce, jako dějiny.“ Román Cejch je šestisetletou historií německé krušnohorské obce Bach a jejich obyvatel. V plynoucím čase se zjevují stále nové a nové lidské generace, které ovlivňují tvář vesnice. Cyklický čas opakujících se lidských životů je ukotven do lineárního času přírody, krajiny či (velmi důležitého) kamene. Mikrohistorie obce začíná být postupně infikována velkými dějinami – k malým křivdám a neštěstím Bachu se připojují války a genocidy dvacátého století. Ve středu tohoto narativního systému pak stojí rod Schmelzerů. Jeho jednotlivé generace postupně podléhají odstředivým tendencím a ztrácejí vztah k rodné krajině i vědomí sounáležitosti se svou obcí… Román Cejch upomíná na Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze – nedotknutelné figury proslulých rodinných předků (Benátčan), postupný úpadek celého rodu či fixace příběhu na úzce vymezený prostor jedné vsi. Opačná „německá“ vyprávěcí perspektiva pak demytizuje některé černobíle vnímané události a obohacuje stále aktuální česko-německé téma. Úspěšný autor humoristických knih Zdeněk Šmíd napsal silný, tragický a uhrančivý román, který si zaslouží velkou pozornost. Nic na tom nemění fakt, že kniha vyšla poprvé již v roce 1992 a nyní máme v ruce její třetí vydání.
Jan Jílek
Dalibor Antalík
Jak srovnávat nesrovnatelné
Oikoymenh 2005, 321 s.
Trvalo dlouho, než si historiografie a politologie zrodila své velké komparatisty, které má i religionistika, a troufám si konstatovat, že k těm českým se knihou s podtitulem Strategie mezináboženské komparace zařadil i Dalibor Antalík. Považuji tuto knihu za velkolepé dílo české religionistiky. K největším kladům knihy počítám Antalíkovu úvahu nad přednostmi a úskalími komparativní metody obecně a osobitou genealogii a typologii komparativní religionistiky. Jistě jsou zde jména, které bychom jinak mezi komparatisty neřadili (Friedrich Max Müller nebo Edward Burnett Tylor), jiné – jako Mirceu Eliadeho – lze považovat za bytostné komparatisty, ale Antalík právě rozšířením badatelského pole mezináboženského srovnávání umožnil včlenit do rodokmenu této metody i její předchůdce. Autor v knize načrtává jakousi antropologii komparace jako potřeby hodnotit jevy mezi sebou a ze srovnávání pak poznávat jejich charakter. Ukazuje, jak dávno před zrodem komparatistiky jako vědecké metody fungovalo srovnávání starověkých náboženství, jež si právě na základě odlišnosti nárokovala svoji výlučnost, jako například judaismus, jehož Bůh žárlivě střežil svá výsostná práva. Autor nás provází i zrodem biblistiky a staré orientalistiky. Kniha bude jistě objevná nejen pro odborníky příslušných oborů, ale i pro širší kulturní veřejnost právě akcentováním potřeby stále srovnávat nesrovnatelné.
Michal Janata
Jacques Duquesne
Marie – pohledy na život matky Ježíše Krista
Přeložil Tomáš Kybal
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 160 s.
Novinář a religionista amatér předložil své pojetí Ježíšovy matky. Stále prý totiž „trvá vůle postavit Marii mimo lidský úděl“, „učení církve je složité a jasně kontrastuje s evangelijní prostotou této osobnosti“. Vzniklo tak esejistické povídání – odvážné hypotézy (např. Jakub jako rodný Ježíšův bratr) stojí vedle břitkých nařčení (hojně na začátku kapitol), striktní logika agnostika vedle dojímavých doušků či manipulací s citáty. Duquesne chce, abychom jeho snaze o Mariino polidštění („návrat k pramenům“, říká on) naivně uvěřili, je však velmi nekonzistentní. Jednou u týchž textů „není tak důležité sledovat přesnost faktů, ale vnitřní smysl”, podruhé se žádá doslovnost; jednou se Mariino neposkvrněné početí s Ježíšovým panenským početím zaměňuje, jinde se rozlišují. Jemnými nástroji historiků, filologů a biblistů autor pohrdá ale citáty autorit vytržené z kontextu se mu hodí (třetinu knihy tvoří poznámkový aparát!). Věřícímu se neprůkazně, ale o to horlivěji tvrdí, že jeho víra je nerozumná, nepřipouští-li Mariiny manželské styky a početnou rodinu. Čtenář ať naslouchá i druhé straně: přemýšlivým teologům (např. Laurentin, Pospíšil, Thurian). Nakladatel, který si u nás v oblasti pop-science drží jinak dobrou úroveň, vybral dosti nekvalitní titul; opakovaně navíc selhali překladatel a redaktorka.
Pavel Mareš
Rudolf Žáček
Slezsko
Libri 2005, 214 s.
Monografie Rudolfa Žáčka z edice Stručná historie států přináší celkový pohled na dějiny Slezska, neprávem opomíjeného regionu střední Evropy. Zajímavé je, jak se Slezsko již od třicetileté války stávalo lénem, bylo děleno a kupčeno mezi soupeřícími mocemi. Vrcholem všeho mocenského pokrytectví bylo minulé století, kdy se vlády národních republik zcela bezohledně zmocňovaly správy obecných věcí slezských. Přitom ale – kupříkladu – ve Vratislavi (Wroclawi) se po konci 2. světové války hlásilo ke slezanství 44 % obyvatel. Tuto bezručovskou notu lze dále rozvíjet: existuje Matice Slezská, v listopadu 1938 vznikla na Opavsku odbojová skupina Obrana Slezska, a de facto je taková identifikace potvrzením slezské autonomie vůči nynějším státním rámcům. Vlády jednotlivých států měly zájem o Slezsko pouze tehdy, když tam bylo dost uhlí k těžbě, neboť tím sloužilo k udržování mocenského monopolu. Děje se tak i nyní – viz případy TCT nebo Hyundai. Lze uvažovat, že historicky svébytné Slezsko má v jistých dobách postavení evropské kolonie vůči hegemonistickým státům v sousedství. Obecně je Žáčkova kniha faktickým potvrzením skutečnosti, že mezi Čechami, Německem a Polskem existuje území, o kterém se záměrně mlčí; je to země s rozmanitou historií a přítomností, kulturně svébytná a nazývá se Slezsko!
Vilém Kozelka
Martin Wihoda
Zlatá bula sicilská – podivuhodný příběh ve vrstvách paměti
Argo 2005, 316 s.
Snad největší zaklínadlo českých středověkých dějin si zvolil za téma své knihy brněnský historik. Wihoda nepřebírá tradované výklady a hodnocení, ale přikročil k vlastnímu studiu dobových pramenů, které ho přivedly k řadě objevných a hlavně provokujících hypotéz. Není to jen samotná „zlatá bula“, ale celý systém středověkého politického a státotvorného myšlení, který zde odkrývá. Dokazuje, že „bule“ se dlouho přisuzovala nicotná důležitost a až Karel IV. ji zařadil do souboru deseti listin, které nechal potvrdit a přepsat, a ani v následujícím období se česká státnost na tento dokument příliš nevázala. „Zlatá bula sicilská nepatří k nejcennějším klenotům naší národní minulosti odpradávna, ale byla do kolektivní paměti teprve vložena. Těžko rozhodnout kdy… možná až na sklonku první republiky.“ Stačí dodat, že heslo Zlatá bula sicilská neobsahuje ani Riegrův, ani Ottův slovník naučný. Wihodova kniha nabízí to, po čem volá česká historická obec již od devadesátých let, tedy po navázání na moderní historické směry. Autor zná celou škálu metodologických přístupů, které se za posledních čtyřicet let v západoevropské historiografii objevily, ale nepřejímá žádný metodologický secondhand. Zahraniční vlivy absorbuje a výsledkem je moderně pojatý, ale ničím nesvazovaný text. Přes menší výhrady k některým závěrům musím přiznat, že se podle mne jedná o knihu roku.
Ivan Malý
Clemens Joeckle, Christopher Kerstjens
Stavební slohy ve světové architektuře – přehled vývoje architektury od starověku do dneška
Mladá fronta 2005, 240 s.
Ilustrovaný přehled světové architektury s více než 800 obrázky nejspíše vznikl v akademické knihovně, odkud jeho autoři ani nevytáhli paty. Jak jinak vysvětlit, že z Evropy je zahrnuto pouze území Svaté říše římské a místa okupovaná Třetí říší – Norsko, Čechy a Slezsko? Zcela chybí Stonehenge, severský klasicismus (Thorvaldsenova Kodaň), Balkán (most z Mostaru a Vječnica), střední Evropa (vídeňský Schönbrunn, dílo F. Hundertwassera, dóm v Pešti), hansovní města, hrázděné Wernigerode, Staronová synagoga, arizonská pueblos, Lhasa – tolik, co zná každý lépe vzdělaný gymnazista. Jedná se o nepodarek, anebo výzvu? Reprodukce ilustrací z jedné či dvou německých encyklopedií z předminulého století, půdorysy a bokorysy malé, že se linie spíjejí, texty extrahovány z průvodců pro turisty. Goethe by hořce zaplakal. Ale nevadí, v uvedeném vymezení příručka poslouží jako informace ke studiu architektury i přes svou tendenčnost. Na publikaci Stavební slohy je nedokonalostí omezenost, heslovitost a nečitelnost zmenšených ilustrací. Nejsou zastoupeny stavební památky severu Eurasie, výklad z chronologického hlediska opomíjí skutečnost, že jevy existují v čase synchronně. Autorům zřejmě schází všeobecný kulturní a filosofický přehled – ovšem je záslužné, jak se s tímto svým nedostatkem odvážně utkali!
–vk–
Jakub Novák
Ex.periment GN
Jakub Novák 2006, 64 s.
Co že znamená tajemné GN v názvu? Budete se asi divit, ale gumová noha panenky. Ta se totiž stává výsledkem „střetu protiřečících si významů v urychlovači“, který postaví jakýsi profesor, když se pokouší „vysvobodit lidstvo z pojmových klecí“, a zároveň dekonstrukčním prvkem ve stereotypu. Naruší totiž existenční šeď dělníka továrny vyrábějící obytné buňky a jeho spolupracovníků. Způsobí dokonce, že „Eda očištěn od civilizačních myšlenkových konstrukcí, v nichž figuroval pouze jako mrtvá tržní hodnota, se náhle probouzí k vědomému bytí“ a odchází meditovat do hor. Filosofický „traktát“ je rozdělen do kapitol konstrukce, negace, destrukce, rekonstrukce, meditace, kontemplace a rekonstrukce – osvícení. Jakub Novák (podle záložky horolezec a tatér) vytvořil komiks, v němž se pokusil spojit filosofii, mystiku a lingvistiku, a vzniklo z toho docela zábavné počtení, na které ale nejspíš za chvíli zapomenete. Zajímavě se v něm vyvíjí jeho kresba, některé části komiksu jsou natolik rozdílné, že se skoro zdá, jako by je kreslilo hned několik lidí. Jednotlivé kapitoly jsou navíc od sebe odděleny kolážemi, odkazujícími na předěly v Sandmanovi od Dave McKeana. Ex.periment GN tak patří k tomu lepšímu z českého komiksu z poslední doby, přestože trpí stejnou vadou jako ty ostatní – příběh nahrazuje absurdními výjevy, které k sobě bizarně lepí.
Jiří G. Růžička
Karel Maier
Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938
Academia 2005, 374 s. + CD-ROM
Autor se v knize obrací k širší čtenářské obci, tedy nejen na všechny městské územní plánovače, architekty či manažery samospráv, ale také na ty, kteří rozhodují či disponují veřejnými prostředky, a ponaučení by zde měli hledat i ti, kdo tyto prostředky poskytují. Jádrem knihy je porovnání vývoje čtyř českých měst – Pardubic, Hradce Králové, Českých Budějovic a Plzně – v daném období. Základem sice mělo být jen porovnání územního rozvoje, ale k tomu je nutná úvodní část popisující, jakým způsobem se u nás a ve světě tato rozhodnutí dělají a proč. Ve třetí části knihy autor nepohrdl možností vyvodit obecnější shrnutí. Je to čtení naplňující smíšenými pocity. Když například v Hradci Králové člověk zjistí, že místní představitelé naplánovali rozvoj města na 100 let dopředu v době, kdy mělo málem dvacetinu obyvatel co nyní, nezbývá než smeknout. Také pohled do analýz hospodaření a do městských rozpočtů ukazuje, že deficity, předlužení a špatné hospodaření s veřejnými prostředky není vynálezem devadesátých let 20. století. Rozdíl je v tom, že dřívější samosprávy se státními spolupracovaly ne v horizontu jednoho rozpočtu nebo v nejlepším případě jednoho volebního období, ale tak, aby se jim (a jejich potomkům) v městě spokojeně žilo, přeloženo do ekonomických pojmů, aby rozpočet netvořily jen daně a poplatky, ale i výnosy z městského majetku.
Ladislav Čumba
Norman Mailer
Duch děvky I. + II.
Přeložil Rudolf Křesťan
Jota 2005, 692 + 574 s.
Předpokládat, že nebývale vysoké procento napětí, jež tvoří podstatnou část Mailerova románu, vychází ze samotného žánru takzvaného špionážního thrilleru, by bylo zavádějící. Bezesporu bychom tím toto dílo degradovali. Duch děvky je a není špionážní thriller, stejně jako studená válka je a není živnou půdou a inspirací ke vzniku této knihy. A autor jde ještě dál – hlavní hrdina Hugh Tremont Montague (s krycím jménem Děvka) je prudce inteligentní člověk s vyhraněným postojem nejen k moci, ale k celému světu, jeho existenci a významu. Je to agent CIA, který svou práci bere více než vážně, a právě proto je i není člověkem na svém místě. Vztahem ke krásné psycholožce Kittredge, jež se posléze stane jeho snoubenkou a manželkou, se Montague stává také velkou milostnou postavou, kterou však vzápětí musí popřít. Jazýčky vah se neustálí ani v závěru Mailerova románového opusu, kde čtenář marně hledá alespoň náznak nějaké katarze milosrdenství. Literární fikce obrací směr a vydává se k existenciálním hlubinám širokého společenského záběru. Výsostně americký občan Montague za vydatné pomoci vypravěče Herricka Hubbarda překročí hranice své země a stane se prototypem – podobně jako kupříkladu Krležův doktor Niels Nielsen v Banketu v Blitánii anebo Musilův tajemník paralelní akce Ulrich, Muž bez vlastností. Jistě, Duch děvky je výsostně americká záležitost – a není.
Magdalena Wagnerová
Ipse ipsa Ibsen – sborník ibsenovských studií
Editorka Karolína Stehlíková
Nakladatelství Elg 2006, 246 s.
Sté výročí úmrtí norského dramatika Henrika Ibsena patří k nejvýznamnějším letošním výročím. Jedním z domácích projektů k tomuto výročí je vydání sborníku ibsenovských studií. Najdeme jich zde dvanáct a jsou rozděleny do tří oddílů: teatrologického, literárněvědného a translatologického a divadelně praktického. Mezi autory jednotlivých studií najdeme např. teatrology Františka Černého a Zdeňka Hořínka, překladatelku Helenu Kadečkovou, režiséra Ľubomíra Vajdičku nebo scénografa Luboše Hrůzu, který se podílel na mnoha ibsenovských inscenacích v norském Národním divadle i na jiných scénách. Objevná je například studie o Ibsenovi v Brně a o zapomenuté inscenaci Císaře a Galilejského (P. Klein), pohled na Ibsenovo dílo z hlediska feminismu (L. Jungmannová), studie o vlivu Kierkegaardovy filosofie na drama Brand (M. Humpál) nebo studie o vzájemné inspiraci malíře Edvarda Muncha a Ibsena (Barbara Vrbová), která je doplněna Munchovými ilustracemi a úryvkem z malířových rukopisných deníků. Ve sborníku dále najdeme také soupis ibsenovských inscenací na scénách Národního divadla v Brně, soupis prvních českých nastudování Ibsenových her za jeho života a konečně soupis veškerých českých inscenací Ibsena v letech 1945–2005. Nechybí ani přehled všech dramat s původními názvy a s variantami českých názvů.
Milan Valden
Souvislosti 4/2005
Stejně jako může být Revolver Revue synonymem snahy po estetické dokonalosti, jsou Souvislosti synonymem posedlosti po dokonalosti intelektuální. Časopisu vlastně nelze nic moc vytknout; až na to, že někdy máte pocit, že čtete encyklopedii. Ukázkovým příkladem takového přístupu je hlavní téma čísla, kterým je strom. Což o to, příspěvky o chápání stromu v indické, gaelské či severské tradici jsou poučné, celému tématu však chybí úvod, který by čtenáře do něj vtáhl a uvedl vše do širších souvislostí. Jenže to by bylo třeba napsat text literárnější, možná ne tak přesně vědecky přesný, čemuž se Souvislosti vyhýbají jako čert kříži. Snaha po dokonalosti vede také k tomu, že témata se roztahují na pokračování, což není ke čtenáři zrovna ohleduplné a vede to i k otiskování zbytných příspěvků (k dílu Wallace Stevense se Souvislosti vrátily po půl roce, přičemž ten o překládání jeho básní zajímá opravdu jen pár lidí). Nicméně lze tu najít i živější texty. V tomto čísle to jsou například ukázky z knihy Eduarda Limonova Kniha mrtvých či tvorba a korespondence zmíněného Stevense. Dále v nich najdete povídku americké básnířky Elizabeth Bishopové či ukázku z knihy Hrana na ohradu a rozhovor s jejím autorem Stanislavem Dvorským (s jeho tezí, že Vratislav Effenberger je téměř neznámý proto, že na rozdíl od jiných děl jeho knihy v šedesátých letech nevyšly, lze myslím dosti úspěšně polemizovat).
Kazimír Turek
Pecore nere – racconti
Laterza 2006, 142 s.
Itálie patří v Evropě k nejčastějším cílům běženců a ekonomických emigrantů z Afriky a Asie, přesto tato exotická diaspora, na rozdíl od Francie nebo Německa, ještě nezapustila kořeny na kulturním a literárním poli. Několik textů se sice již objevilo u malých nezávislých vydavatelů, ale teprve nyní velké a renomované nakladatelství Laterza vydává sbírku povídek čtyř autorek narozených v šedesátých letech, jejichž rodiče do Itálie přišli z Indie, Egypta, Zairu a Somálska. Jsou jimi Gabriella Kuruvilla, Ingy Mubiayi, Igiaba Scego a Laila Wadia. Jejich povídky nejsou čistou fikcí. Jsou prostým, převážně autobiografickým vyprávěním o každodenním životě rodin imigrantů, o práci, boji s úřady a nejčastěji o krizi identity, nesnadné koexistenci dvou mentalit a životních stylů. A také o propastném rozdílu mezi generací imigrantů a jejich dětmi, kterým kultura rodičů připadá cizí a nepochopitelná: mladí, kteří dospívají v italském kolektivu, chtějí ukazovat pupík, nechat se propíchat piercingem, chodit na diskotéku a jíst špagety místo kari. Přestože povídky nemají větší literární ambice a jsou až příliš programově zaměřené na sociálně-kulturologickou tematiku, působí jednoznačně sympaticky a přinášejí řadu půvabných postřehů.
Jiří Špička