„Naše republika je opět sama ze sebe zděšena. Na zdejších školách je to podstatně horší, než jsme byli ochotni připustit.” Takto se vyjadřuje k nejnovějším událostem v německém školství jeden z vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler. Podobné výroky zaznívaly v poslední době z mnohých úst. Příčinou byl zveřejněný dopis učitelů z jedné berlínské „Hauptschule” (srovnatelné s druhým stupněm české základní školy), kteří se odvážili bez skrupulí říct: „Nevíme, jak dál, jsme bezradní, nemáme žádnou autoritu, jsme fyzicky napadáni našimi žáky, výuka je v podstatě nemožná. Vzdáváme to, pomozte nám.” Tento dopis vyvolal lavinu reakcí. V prvé řadě se znovu začalo mluvit o integrační politice, tentokrát ovšem velmi otevřeně. Na oné škole jsou totiž žáci z 80 procent potomky přistěhovaleckých rodin. Z velké části nemluví pořádně německy a i během výuky se mezi sebou dorozumívají svou mateřštinou (převládá turečtina a arabština). Kohler k tomu poznamenává: „Pod rouškou slova ,tolerance’ se v některých městech odehrával pravý protiklad integrace. Vznikaly tam exteritoriální zóny, ve kterých se například průměrný Turek musel zvyklostem veřejného života v Německu přizpůsobit asi tolik jako v Istanbulu.” Politici reagovali velmi rychle, až instinktivně. Bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber se okamžitě nechal slyšet, že pokud rodiče problematických žáků nebudou dostatečně podporovat jejich výuku německého jazyka, budou jim hrozit finanční sankce nebo v případě nepolepšitelnosti vyhoštění ze Spolkové republiky Německo. Nic z toho zatím nebylo realizováno, na věcnější diskusi se čeká. Zajímavé ovšem je, jak Berthold Kohler události interpretuje a jak podle něj vznikly. Za neduhy v německém školství prý může levice, která vzešla ze studentských revolucí konce šedesátých let. Tedy takzvaná generace osmašedesátníků. Tito lidé se v osmdesátých a devadesátých letech dostali na důležitá místa ve státní správě a do svých funkcí si s sebou vzali některé zásady z mládí. Jednou z nich je, jak podotýká Kohler, „import cizích kultur, který se stal jejich programem k ,denacionalizaci‘. V jejím rámci se mělo ,němectví Němců‘ redukovat na minimum.” Každý, kdo se proti těmto zásadám postavil, byl údajně stigmatizován jako v lepším případě „nepřítel cizinců”, v horším jako rasista národněsocialistického ražení, což právě v Německu jakoukoliv věcnou debatu znemožnilo. Produktem této politiky je naprostá negace autority, která se začala projevovat v německém školství právě tehdy, když tam „osmašedesátníci” začali vyučovat. „Tito lidé označili autoritu za německý ,arciproblém‘. Zaseli ve vzdělávacím systému onen antiautoritativní duch, který velmi výrazně přispěl k oslabení škol. (...) Ztráta autority, na niž mnozí dnešní učitelé naříkají, patřila k programu ,boje o osvobození‘, který se snažili vybojovat jejich předchůdci.” Paradoxní na celé situaci ovšem podle Kohlera je, že autorita samotná a respekt k ní hraje v životě přistěhovalců a v jejich kulturách velkou roli. Problém nespočívá tedy v tom, že by imigranti nebyli schopni podrobit se autoritě učitele za žádných okolností, nýbrž to, že „školy a jejich reprezentanti ztělesňují fakt, že o sobě sami pochybují a že už v podstatě vše vzdali”.
Kohler vidí následující řešení: Těm, kteří se integrovat mají, se integrace musí představit tak pozitivně, aby se o ni sami snažili. Což v prvé řadě znamená: „Umožnit dětem cizinců vést plný a plnohodnotný občanský život.”
Týdeník Der Spiegel zaznamenal v poslední době zajímavou tendenci – ve Spolkové republice Německo podle týdeníku v posledních pěti letech rapidně vzrostl počet žáků, kteří se jako cizí jazyk učí latinu či řečtinu. Podle autorů článku Nikolause von Festenberga a Julie Kochové je nastupující trend natolik silný, že se latina stala po angličtině a francouzštině třetím nejčastěji vyučovaným jazykem na německých školách. Co se týče ročních přírůstků žáků, kteří se rozhodli pro latinu, vykazuje větší čísla pouze v současné době velmi módní španělština. S výukou těchto jazyků je pochopitelně spojen také zájem o období antiky všeobecně. „Když se pustíme do Ovidiových Metamorfóz,” říká učitelka Kanz-Uhrmeisterová, „mohli byste slyšet spadnout špendlík. Tak jsou žáci starými příběhy a mýty zaujati.” Aktuální je opět otázka, proč se žáci a studenti rozhodují právě pro latinu a řečtinu. Autoři článku na ni odpovídají tvrzením, že jsou žáci zvědaví na svůj „původ a kulturní kořeny, uložené v mytických vyprávěních”. Současně je důvodem fakt, že v německých rodinách vzrůstá zájem o vzdělání, které je vnímáno jako „majetek, jenž vydrží celý život”. Rodiče také doufají, že „žáci díky ,biflování’ gramatiky získají vybroušenější cit pro vlastní jazyk, což jim současně ulehčí učení dalších cizích řečí”. Znalcům latiny a řečtiny je v Německu také přiznávána větší schopnost „analytického myšlení a logické argumentace”.
Reforma federálního uspořádání Spolkové republiky Německo je již dlouho důležitým politickým i mediálním tématem. V podstatě jde o to, jaké kompetence budou mít jednotlivé spolkové země a jaké zůstanou v Berlíně a budou spravovány spolkovou vládou. Jedním z kamenů úrazu v rámci této reformy je oblast kultury. Redaktor týdeníku Die Zeit Michael Naumann kriticky analyzuje důsledky zamýšlené reformy, která by v oblasti kultury dávala výrazně větší pravomoc spolkovým zemím. A to i v zastupování jejich zájmů v zahraničí.
Naumann vnímá bezmála jako katastrofu, že by celoněmecké zájmy na poli evropské kultury měly být zastupovány jednotlivými „zemskými” ministry kultury nebo dokonce jen jedním, který by byl zastupováním pověřen. Německo by tedy nemluvilo jednotným hlasem, a tím pádem by ztratilo velkou část svého vlivu. S jistou dávkou despektu podotýká: „Litevci a Slováci by v našem zástupci pak viděli sobě rovného: politického trpaslíka bez jakéhokoliv vlivu a navíc bez peněz.” Konkrétní příklad si bere Naumann z oblasti filmové tvorby. Tvrdí, že by Německo muselo pouze pasivně přihlížet, jak do Francie proudí celých 30 procent z částky, která je určena na podporu evropské filmové produkce. „Náš zástupce by měl v celoevropském ,vyjednávacím koncertu’ v ruce maximálně triangl a stal by se pouhým protokolantem v procesu, který by pro Německo v Evropě znamenal zbavení moci a vlivu v oblasti kulturně-politické.” Což, jak Naumann podotýká, je pro Němce jakožto „kulturní národ” zcela nepřijatelné.
Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.