„Dobře, a co si myslíš o tom svém přání uvidět kus světa? Chceš jet kolem mysu Hornu, abys ho uviděl větší kus, že? Což nevidíš svět z místa, kde stojíš?“
Herman Melville: Bílá velryba
Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný.
Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Combray)
Hned ráno, s hlavou ještě ke zdi, a než jsem nad velkými závěsy kryjícími okno spatřil, jaký odstín má proužek denního světla, jsem už věděl, jaké je počasí. Prozradily mi to první zvuky ulice, podle toho, jestli ke mně doléhaly přitlumené a zkreslené vlhkostí, nebo vibrující jako šípy v ozvučném a prázdném prostoru rozlehlého, ledového a čistého jitra. Jakmile jen zarachotila první tramvaj, slyšel jsem už, jestli je zkřehlá v dešti, nebo jestli letí vstříc azuru.
Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Uvězněná)
Nějakou chvilku jsem zůstával napřed o samotě s onou osůbkou, o níž jsem už hovořil, s tím vítajícím oslavovatelem slunce, neboť jsem věděl, že s ním budu prožívat víc štěstí než s Albertinou. Z osob, které utvářejí naši individualitu, nejsou nejpodstatnější ty, které jsou nejzjevnější. Až je ve mně jednou nemoc jednu po druhé srazí k zemi, zůstanou ještě dvě nebo tři, které budou mít život tužší (…) A někdy jsem si kladl otázku, jestli poslední ze všech nebude nakonec jistý človíček velice podobný mužíčkovi, kterého combrayský optik postavil do výkladu, aby ukazoval, jaké je počasí, a který si sundaval čepičku, když svítilo slunce, a když mělo pršet, zase si ji nasazoval. Co se tohoto človíčka týče, znám jeho egoismus: mohu trpět záchvatem dušnosti, který by utišil jedině příchod deště, ale o to on se nijak nestará, a při prvních kapkách, tak netrpělivě očekávaných, pozbude své veselosti a mrzutě si stáhne čepici do čela. Naproti tomu si dovedu dobře představit, že až budu umírat a až všechna moje ostatní „já“ už budou mrtva, pak jestliže jen ve chvíli, kdy budu naposledy vydechovat, zazáří paprsek slunce, tenhle barometrický človíček se bude cítit náramně dobře a sundá si čepičku, aby zajásal: No konečně se udělalo krásně.
Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Uvězněná)
Ale proč ve mně ty představy Combray a Benátek vyvolaly v tom i onom okamžiku radost podobnou jistotě a postačující bez jakýchkoli jiných důkazů k tomu, aby se pro mne smrt stala něčím lhostejným?
Zatímco jsem si kladl tuto otázku, rozhodnut, že dnes na ni najdu odpověď, vešel jsem do domu Guermantových, protože před vnitřní prací, kterou máme vykonat, dáváme vždycky přednost vnější roli, kterou hrajeme a jíž tento den byla role hosta.
Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Čas znovu nalezený)
Bez hrůzy, jak slepec rozevírám oči.
Jiří Tomášek: Banalita
Vypisoval Pavel Kolmačka, básník a prozaik.