Čevengur

Román Čevengur, napsaný na konci dvacátých let minulého století ruským spisovatelem Andrejem Platonovem (1899–1951), se ještě před několika málo lety povaloval v Levných knihách vedle nejrůznějšího laciného čtiva. Ačkoli se takový osud knihy může zdát nepatřičný, je v něm přece jen jakýsi smysl. Možná by skutečně nebylo od věci prodávat Platonovův román v jednom balení s romány z červené knihovny či detektivkami – nikoli kvůli většímu odbytu knihy, ale protože sentimentálnější povahy (a nejen ty) by měly její četbu prokládat něčím méně sžíravým. Román o budování komunistické osady daleko od centra, kdesi v rozlehlých ruských stepích, bývá nejčastěji spojován s pojmy utopie, anitiutopie či apokalypsa. Po jeho stránkách stejně jako po nedozírných prostranstvích Ruska vyhlížejícího revoluci bloudí doslova cervantesovské typy, hledající štěstí a očekávající příchod pozemského ráje. Plíživě se blížící změnu s rozechvěním očekávají nejen hrdinové, ale i veškeré rostliny a věci. Ty jsou v Platonovových prózách mnohdy živější než lidé, neboť jejich existence na rozdíl od té lidské, jež často připomíná boj s větrnými mlýny, má jednoznačný smysl a účel. Postavy románu, jež svou funkci teprve hledají, se po dlouhé cestě znovu vracejí na počátek, zpět do teplých útrob země, lůna matčina. Celý román provází bezvýchodnost, již hrdi­nové narušují doteky s bezbrannou přírodou, doteky s neméně zranitelnými těly soudruhů, tj. skutečně druhů, kteří putují bok po boku s nimi za zdánlivě blízkým rájem. Na první pohled beznadějné bloumání nepřátelským prostorem je tak až paradoxně poklidné a smířlivé, neboť v něm vždy existuje cesta zpět do tepla čísi náruče, jíž může být i zdánlivě chladná hladina jezera. V dnešní době, kdy musí člověk chtě nechtě navazovat vřelé vztahy s všudy­přítomnou technikou, stojí Platonovův román za připomenutí.

Alena Machoninová

Rubriku připravujeme ve spolupráci s časopisem iliteratura.cz. Další texty ke knize tamtéž.