Erlend Loe
Naivní. Super.
Přeložila Kateřina Krištůfková
Doplněk 2005, 224 s.
Nový sentimentalismus, nová citovost, nový naivismus jsou pokusy o označení a vymezení jistého druhu prózy i poezie, která vznikala hlavně v evropských literaturách po pustošivém nájezdu (a dojezdu) radikálního postmodernismu. Novela norského filmaře, scenáristy, překladatele a spisovatele jde ve snaze o jednoduchost a vypravěčskou naivitu daleko. Krátké, zpomalené a především nevyčerpávající hrdinovy promluvy nutí ke změně čtenářských návyků. Děj je téměř nulový, pětadvacetiletý člověk se v životě zastaví, neví co a proč dál a nehledá řešení. Dny tráví záviděníhodným způsobem: házením červeným míčem o zeď, vytvářením různých seznamů a tlučením do zatloukačky (zřejmě skvělá hračka pro nejmenší). Konstatuje to nekomplikovaně. „Teď zase hážu.“ „Tluču.“ Nehrozí mu žádné finanční nebezpečí, je to člen prosperující rodiny a společnosti, což je iritující, ale i díky tomu zřetelně nejde o „generační výpověď“, nýbrž o obecnou situaci člověka západní civilizace. Text a svět, do něhož je zasazen, jsou nastaveny na minumum – námahy, ambicí, literárního řemesla. Není lehké na to přistoupit. Když hrdina pije, řekne, že si naplnil pusu vodou a polkl. Kniha začíná takto: „Mám dva kamarády. Jednoho dobrého a jednoho špatného. A taky mám bratra.“ Je v podstatě infantilní, chvílemi nudná, frackovitá, sebestředná, ale ne falešná. Zbavuje čtenáře balastu; pročišťuje vzduch a slovník. Na chvíli.
Libuše Bělunková
Eva Kantůrková
Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná
Host 2005, 177 s.
Komentář skutečnosti od precizně formulující spisovatelky Evy Kantůrkové zabírá převážně témata z uplynulého desetiletí. Výjimkou je několik „návratů“ do let komunistické totality, zahrnující elévské novinářské roky Kantůrkové v Mladé frontě v letech padesátých a meditace nad jejím vězněním v 80. letech. Čtenářovi se autorka přibližuje v autobiografickém rozhovoru s Antonínem Sůvou, kde naznačuje své myšlenkové a umělecké úběžníky tvorby. Eva Kantůrková, jakkoli se vyjadřuje prostě a srozumitelně – v čemž je vzorná – udržuje „lajnu“ důrazem na životní etiku. Podobně čtivé jsou její rozvahy nad vztahem osobnosti v dějinách, obzvlášť Jana z Husi, který pro ni má zřejmě význam až symbolický. Několik fejetonů je jako historický pandán věnováno událostem na Balkánu v čase „humanitárního bombardování“, kdy se potkávala s představiteli intelektuálů a spisovatelů a zanechala svědectví o jejich občanských postojích. Z turistických cest po jihovýchodní Asii, Číně, USA a západní Evropě jsou zajímavé postřehy o ženskosti (jež může být v krajních podobách jak ideologií, tak zbožím) a o míře svobodomyslnosti v občanské demokracii. Evě Kantůrkové se podařil pěkný kousek – od fejetonu dosáhla k reportážnímu eseji čapkovského typu, kdy v minimální ploše vyjádřila extrakt zvolené výseče reality.
Vilém Kozelka
Miloslav Moulis, Roman Cílek
Zapomeňte, že jste byli lidmi… – nacistické koncentrační tábory, symbol barbarství
Epocha 2005, 304 s.
Systematická práce podává celkový pohled na vyvražďovací mašinérii v nacistickém Německu v rozmezí let 1933–45, od zakládání prvních koncentračních táborů pro politické odpůrce nacismu – KL Fuhlsbuetel, Dachau, Sachsenhausen, Lichtenburg a dalších – k začátku války 1. září 1939, kdy nastal boom: jenom na území okupovaného Polska vzniklo přes pět tisíc táborů, jejich poboček a odloučených pracovních donucoven. Krom toho vznikaly další koncentrační tábory v Německu, Rakousku a na území Protektorátu. Do nich byli sváženi Židé, Romové, Slované, ale i příslušníci ostatních národností a političtí odpůrci z Německem okupovaných území Evropy. Odhaduje se, že během války v nich zahynulo násilnou smrtí a následkem nelidského zacházení přes šest milionů lidí. Autoři publikovali záznamy ze soudních procesů s některými nacistickými zločinci společně s rozsáhlým exposé podmínek v některých koncentračních táborech a rámcovým historickým výkladem. V podstatě se jednalo o masovou, státně organizovanou loupežnou vraždu. Autoři užili ve výkladu i jistou dramatičnost, která činí text čtivějším a přibližuje čtenáři děj. Kniha je doplněna obrazovou přílohou – mapkami a fotografiemi.
–vk–
Aldo Rossi
Vědecká autobiografie
Přeložil Jiří Špaček
Arbor vitae 2005, 120 s.
Teoretické texty architektů jsou často podmínkou interpretace stavebně-konstrukčních, estetických, etických a sociálních stránek jejich architektonické tvorby. Řada klasiků moderny vytvořila textový pandán ke svému dílu a zanechala nám tak vodítko nejen k pochopení jejich principů utváření prostoru, ale i k porozumění toho, jak chápali svou tvorbu a společnost. Nikoli náhodou se Aldo Rossi při volbě titulu své knihy nechal inspirovat fyzikem Maxem Planckem, protože Rossi ještě patří ke generaci, která chápala architekturu jako vědu, nikoli jen ve smyslu technickém, ale i v požadavku dosažení důstojnosti bydlení pro vrstvy, jimž bylo lepší bydlení odepřeno. Více než autobiografií je ovšem Rossiho kniha konfesí umělce, který umí poeticky silným způsobem nazřít povahu uměleckých děl i krajin. Bylo by užitečné porovnat kulturní zázemí Rossiho se zázemím našich současných architektonických špiček. Obávám se, že nikdo z mnohonásobných laureátů Grand Prix Obce architektů by nedovedl s takovou znalostí věci pojednat o Baudelairově korespondenci, vzpomínám jen na dojemně diletantský pokus nejmenovaného českého architekta o výklad díla Otokara Březiny, zveřejněný v časopisu Architekt. Vědeckou autobiografii Alda Rossiho by architekti měli číst prizmatem otázky, nakolik jsou mu svou kulturní výbavou vzdáleni a nakolik Rossiho zběhlost v evropské kultuře založila jeho velikost jako architekta.
Michal Janata
Praha a Lužičtí Srbové
Společnost přátel Lužice, Maćica Serbska, Masarykův ústav AV ČR 2005, 274 s.
Kromě Slováků byli po tisíc let našimi nejbližšími jazykovými příbuznými Lužičtí Srbové. Dnes si nikdo kromě úzké skupiny odborníků neláme hlavu s tím, že tato národnostní skupina si udržuje svůj jazyk i zvyky uprostřed Evropy a rozhodně o sobě nemluví v minulém čase. Vzhledem k absenci lužickosrbské univerzity probíhala do nástupu komunistů v roce 1948 výuka tamějších elit v Praze, jak ostatně připomíná název ulice U lužického semináře. Předkládaný sborník je věnovaný zakladateli české sorabistiky, královehradeckému rodákovi Adolfu Černému. Dotýká se rozmanitých otázek ve vztazích Lužických Srbů k okolí a především k Čechům. Tak se můžeme dočíst o tom, jak se československá vláda postavila ke Slovanům utlačovaným nacisty v roce 1945 nebo třeba proč se nedaří obnovit činnost Společnosti přátel Lužice v prostorách Lužického domu. Většina příspěvků si všímá například toho, že slavistiku pro lužické bohoslovce nepřednášel nikdo jiný než Josef Dobrovský. Malé národy to nemívají v interpretacích dějin snadné. Ale ani těch 10 milionů se v globalizované době nepovažuje za velký počet, takže je s podivem, že navazování přátelských česko-lužických vztahů v rámci Unie administrativně zadrhává. A tak asi nezbude než se smířit se slovy básníka K. Lorence: „Pravnuci lidu Miliduchova/ s pravnučkami lidu Jindřicha Ptáčníka/ společně před jedny váhy zapřáhli verš/ do žebřiňáku s úrodou krásy.“
Ladislav Čumba
Raymond Chandler
Opona / The Curtain
Přeložil Tomáš Korbař
Garamond 2006, 128 s.
Na počátku tohoto případu není jen slovo, ale hned celá vražda. Larry Batzel toho věděl příliš mnoho, než aby mohl zůstat naživu. Souhrou náhod však těsně před smrtí zavítal do míst, kde se zdržoval jeden zdánlivě zanedbatelný muž, leč povoláním soukromý detektiv, tzv. očko, a žádal po něm určitou službu… Po detektivních povídkách Vrah v dešti, Najděte to děvče (obě 2004) a Muž, který měl rád psy (2005) přichází nakladatelství Garamond s dalším textem krále americké drsné školy Raymonda Chandlera, opět v dvojjazyčné verzi. Řekne-li se Chandler, každému pravděpodobně naskočí „detektiv Marlowe“. Avšak nebyl to Phil Marlowe, kdo Chandlera provázel od počátku jeho literární kariéry. Jakýmsi předobrazem byl patrně jistý soukromý detektiv Ted Carmady, který měl s Marlowem mnoho společného, ale rozhodně nelze tvrdit, že by šlo o postavy totožné. Carmady rovná se brandy, luger ráže 7,65, věčný déšť a zapeklitý případ, který spíše než mravenčí kancelářskou práci vyžaduje intuici a bystrý úsudek – jako v případě podivného zmizení Duda O´Mary. Protože málokdo by dokázal číst z očí nevinného dítěte nenávist, málokdo by dokázal vycítit z chování opilé zbohatlické dcerky chladnou rozvahu. Má-li tento příběh přispět k snadnější výuce anglického jazyka, pak je jisté, že půjde o výuku veskrze příjemnou.
Magdalena Wagnerová
František Pon.
Želva Marie – básničky ze ZOO
Nakladatelství Lidové noviny 2005, 80 s.
Knihu o želvě Marii a dalších zvířatech, které lze najít v pražské zoologické zahradě, nelze chápat jako běžnou knihu pro děti (a klást na ni stejné nároky), ale spíš jako doplňkový materiál k návštěvě jedné konkrétní zoologické zahrady, tedy jako jakýsi bonus či milý přívažek, který si dítě může odnést domů, a uchovat si tak vzpomínku na rozličná zvířata nejen v mysli, ale také na papíře. Co stránka, to barevná fotografie, kterou doplňuje aktuální říkadlo, jehož rytmika není vždy přesná, ale sdělení je jasné a dětskému čtenáři srozumitelné. Prohlídka začíná u tygrů, chameleonů a exotického vodního ptactva a končí u hrdinky knihy – želvy Marie. U každé fotografie zájemce nalezne přesné míry a váhy, respektive jméno zvířete chovaného v pražské zoo, druhové označení, datum anebo přibližné datum narození a oblast přirozeného výskytu. Knihu doplňují barevné předsádky, které jsou současně plánkem zoologické zahrady. Grafické pojetí vychází z konkrétní stávající situace v zoo a doplňující informace uvádějí všechna podstatná fakta, otevírací dobou počínaje a možnostmi MHD, jak se do zoologické zahrady dostat, konče. Kniha o želvě Marii je víc nápad nežli kniha, ale jako další varianta propagace pražské zoologické zahrady je přijatelná.
–mw–
Jiří Opelík
Holanovské nápovědy
Thyrsus 2005, 206 s.
Oproti nechápavému přístupu Václava Černého přichází prožitý výklad Opelíkův a Holan vystupuje v celé své kráse i hrůze „prokletého básníka“. Z chronologicky řazených kapitol vyvstává postava básníka s jeho tragickým osudem a tomu odpovídající tvorba člověka, který byl spjat se svým psaním. Autor ukazuje, jak lyrický subjekt prožívá svou situaci, a místy se až ztotožňuje s životním osudem básníka. Bolest a opuštěnost jako základní naladění se přetavují ve verše, které se mohou dotýkat obecného postavení člověka na světě a v kosmu. Básník podává o svém vyšším poslání svědectví, dospívá až na dřeň bytí a nicoty, a odtud, navzdory všemu, ve znovudobyté naději přináší (či chrlí) verše, z nichž „mrazí“. Holan jako tragický a existenciální básník nakonec vždy, jak autor ukazuje, dospívá k lásce jako hodnotě pro člověka nejdůležitější. Zkoumá její různé polohy a na příkladu Toskány ukazuje, že to je i láska k nedostižné či osudové ženě, která může inspirovat. Miloval ji a stále ji miluje – a nakonec se typicky holanovsky setkává se smrtí samou. Holan je zpodoben jako básník usilující přes jistotu smrti o nedotknutelnost krásy v lásce. Tyto pohyby pak jako by se spojovaly v pohybu základním, v pohybu k sobě. V rozmluvě se sebou samým a v otevřenosti bytí pak můžeme, jak píše básník, promlouvat „za jiné“. Opelík tyto zákruty a komplikovanosti Holanova psaní dokáže jedinečně vystihnout.
Jiří Olšovský
Jiří Šubrt
Římská literatura
Oikoymenh 2005, 502 s.
Kniha Jiřího Šubrta je po dlouhé době novým a původním českým příspěvkem k dějinám antické kultury. Šubrt dělí práci do čtyř kapitol: Období republiky, Augustova doba, Rané císařství a Pozdní císařství. Text plyne srozumitelně, v logických návaznostech a není přerušován četnými odkazy a vysvětlujícími poznámkami. Potřeba doplňků a odboček je vyřešena nápaditě formou sloupků podél stránek. Čtenář si tak může kdykoli doplnit své znalosti nebo se dozvědět další podrobnosti. V doplňujícím sloupku se vyskytují i obrazové přílohy a ilustrace. Nedostatek původní literatury Šubrt překonává citacemi z římských děl. Chvályhodná je jeho koncepce římské literatury jako kompletního pojetí psaného slova bez zúžení tohoto pojmu jen na beletrii a drama. Odborná literatura, historiografie a spřízněné obory si také zaslouží pozornost. Ke kladům knihy patří její přehlednost a srozumitelnost; výběrová bibliografie, pečlivě sestavené rejstříky a úhlednost, s jakou je kniha vypravena, potěší. Ve srovnání s Přehledem dějin literatury římské Gabriela Šurana, který vyšel před sto lety, je však vidět, že se přístup ke starověké literatuře u nás příliš nezměnil.
Ivan Malý
Jean Echenoz
Ravel
Minuit 2006, 124 s.
Francouzský spisovatel střední generace Jean Echenoz je známý svou zálibou ve zlehčování jak žánru, tak stylu literárního díla. Jeho první knihy kritika charakterizovala jako parodie na dobrodružný, špionážní, detektivní román či čtivo pro ženy. Titul Au piano z roku 2002 (letos vyšel v nakladatelství Jitro v českém překladu pod názvem U piána) zas představuje zvláštní pojetí posmrtného života, moderní verzi pekla a ráje. V lednu vyšel ve Francii autorův nový román, Ravel – jde o echenozovskou biografii skladatele Maurice Ravela (1875–1937), přesněji záznam o posledních deseti letech jeho života. Co je pro slavného muže důležité, když má padesátku na krku? Mládí je pryč, dílo takřka završeno: budou ho zajímat ženy, muži, rodina, láska, práce, úspěch anebo peníze? Jistěže, ačkoli – vlastně ne. Možná spíš nuda a nespavost budou tím, co najednou člověka zaměstnává nejvíc. Ať je skladatelem anebo spisovatelem. Ravel byl dandy, prakticky neschopný navázat blízký vztah, zůstal celý život svobodný. Co neuměl projevit v životě, vkládal do své hudby. Pro Echenozův styl, libující si v zaměření na detail, se tak Ravel stal vděčným objektem. Román popisuje skladatelovy životní stereotypy, mánii pro oblékání, potřebu být stále na cestě. A také krušných pár let před smrtí, kdy umělec ztratil paměť, schopnost mluvit i hrát, nikoli ovšem myslet a chápat, co se děje.
Jovanka Šotolová