Je Francie skutečně „nemocným mužem dekadentní Evropy“? Autor úvodníku dubnového čísla Ignacio Ramonet rozebírá argumentaci „úpadkologů“ blízkých Nicolasi Sarkozymu. Ten stále zůstává pravděpodobným kandidátem pravicové UMP pro příští prezidentské volby a zároveň nejpopu lárnějším politikem země. Projevy chřadnutí vidí „úpadkologové“ v celé řadě událostí: v kolektivní zdravotní nejistotě, vyprovokované hysterií okolo ptačí chřipky, v katastrofální úloze médií a krachu právního systému v procesu s „pedofily“ z Outreau, v zákonu o pozitivní úloze kolonialismu, ve zmatku týkajícím se neúspěšného pokusu o prodej letadlové lodi Clemenceau, v předměstských nepokojích loňského podzimu, v utvrzení komunitarismu, způsobeného aférou s karikaturami Mohammeda anebo nedávnou antisemitskou vraždou Ilana Halimiho.
Ve výčtu nezdarů současné Francie lze samozřejmě pokračovat téměř donekonečna. Podle jednoho z předních „úpadkologů“ Nicolase Bavereze, citovaného v Ramonetově textu, se „země uzavřela do bubliny demagogie a lží, kdy politici odmítají přiznat pravdu“. Sarkozyho „teoretici konce“ nabízejí podle Ramoneta jedinou alternativu, která může předejít výbuchu revoluce, a tou jsou hluboko jdoucí reformy. V první řadě se jedná o reformy sociálního a právního charakteru, často jdoucí proti zájmům obyvatel země, pociťujících nostalgii po mitterrandovské „sociální monarchii“.
Francouzština nemá pády. Pokud by je měla, stala by se nejskloňovanějším slovním spojením ve francouzském mediálním prostoru uplynulých dvou měsíců smlouva o prvním zaměstnání, contrat de première embauche (CPE). V zásadě jde o jednu z neoliberálních reforem, která ve snaze o zvýšení flexibility pracovního trhu a v návaznosti na předměstské nepokoje loňského podzimu dává zaměstnavateli právo na zvýšení zkušební doby, během níž může bez udání důvodu zaměstnance propustit. Premiérův argument o boji s předměstskou nezaměstanaností se však neukázal jako přesvědčivý. Pod vlivem dlouhotrvajících manifestací a stávek, vedených zejména studenty, kteří se odmítali stát „mladými na jedno použití“, byl nakonec sporný zákon odvolán (viz níže). To je podle Ramoneta argument proti „úpadkologům“. Francie podle něj krizí okolo CPE ukázala, že je stále životaschopnou zemí. Solidaritu, již mladí Francouzi, kteří odmítli vzdát se sociálních výhod svých rodičů, vzbudili, chápe autor úvodníku jako jeden z hlavních aspektů identity francouzské společnosti.
Neúspěch francouzské asimilační politiky nabývá v posledních několika letech řady projevů. Závažný je i antagonismus mezi různými komunitami přistěhovalců, jmenovitě mezi Maghrebany a Židy. Mezi nimi je izraelsko-palestinský konflikt často využíván jako argument pro antisemitismus nebo islámofobii. Článek Catherine Corollerové ve vydání z 10. dubna analyzuje předvolební preference těchto dvou entit francouzské společnosti. Obdobně jako v Belgii, kde se část židovské komunity přiklonila k podpoře ultrapravicového Vlaamse Blok, dochází ve Francii k bizarní situaci, kdy se část Francouzů maghrebského původu hlásí k Le Penovu antisemitskému Front National (FN, Národní fronta) a naopak další strana extrémní pravice, Mouvement pour la France (MPF, Hnutí za Francii), hledá a nachází podporu mezi Francouzi židovského vyznání. Autorka článku píše o kalkulu obou fašizoidních stran, posilujících vzájemné antipatie těchto dvou komunit pro své politické cíle. Demagogie populistických stran francouzské ultrapravice však naštěstí nachází popularitu jen mezi „nejzuřivějšími“, obě komunity jsou podle Corollerové jako celky spíše stále ještě nakloněny smířlivějším politickým směrům.
Dlouho očekávanou zprávu přinesl jako první v pondělí 10. dubna internetový portál deníku Le Monde. De Villepinova vláda se rozhodla zastavit platnost kontroverzního zákona o rovných šancích. Jeho část týkající se smlouvy o prvním zaměstnání (CPE) vzbudila dvouměsíční stávku na většině vysokoškolských a středoškolských zařízení země, podporovanou v sérii několika národních a jedné generální stávky většinou odborových sdružení. Le Monde, který vychází v tištěné podobě jen v neděli ve vydání pro oba následující dny, si tak mohl s odvoláním na tiskové agentury Reuters a AFP zapsat v pondělí v 10.22 prvenství na svých internetových stránkách.
Francouzsky psaný deník El Watan, který vychází v Alžíru, přináší ve svém vydání z 11. dubna analýzu vzestupu politického islamismu. Autor Saïd Doumane přináší v úvodu svého článku Mezi byrokraty a imámy je zajatcem stát hypotézu, podle níž stojí za vzestupem politického islámu neúspěch při vytváření dostatečně silné národní identity v období dekolonializace. K dalším faktorům, které hrají podstatnou roli ve vzestupu fundamentalismu mezi muslimskou populací, podle něj patří neúspěchy ekonomického rozvoje řady zemí islámské tradice a jejich nesnadná demokratizace. Proč však u podstatné části populace těchto zemí dochází k upřednostnění náboženské identifikace před identifikací na základě etnicity nebo třídní příslušnosti?
Elity těchto zemí, které autor analýzy nazývá v tradici frankfurtské školy technobyrokraty, nejsou podle něj schopny se vyrovnat se svým ideovým protipólem. Ten pojmenovává jako náboženský konzervatismus, který se prezentuje jako sociální alternativa vůči zkorumpovaným režimům, v nichž technobyrokratická nomenklatura hájí své zájmy. Konkrétně v Alžírsku pozoruje autor komentáře příklon k politickému islámu po vyprchání symbolického kapitálu mýtu války za osvobození a „socialistické revoluce“. Byrokraté a imámové stojí ve formálním protikladu. Nakonec je ale spojuje snaha o získání co největšího podílu na moci.
Článek Saïda Doumana v jednom z největších alžírských deníků, vlivném i mezi alžírskou diasporou v zahraničí, je poměrně otevřenou obžalobou současných politických elit země, která je často charakterizována jako jeden z nejbohatších států s nejchudším obyvatelstvem. Existují zde však relativně nezávislá média, která se v porovnání se sousedními zeměmi odvažují kritizovat současnou vládní garnituru.
Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.