Letos se A2 kulturní týdeník poprvé zúčastnil soutěže o státní dotace kulturním periodikům. Při sestavování žádosti jsme se zvídavě rozhlíželi, jak se taková věc dělá. Na ministerském odboru umění a knihoven s námi zacházeli šetrně jako s prvňáčkem a vycházeli nám vstříc. Jediná nepříjemnost přišla v období čekání na výsledek. Do redakce přišel hlavičkový dopis z MK s žádostí o zaslání seznamu našich předplatitelů. Rychle a v excelu.
Katedra teorie kultury (kulturologie) FF UK provádí pro Ministerstvo kultury průzkum čtenářů vybraných časopisů. Používá k tomu metodu centralizace informací u odpovědného odborníka a informace pak přetečou i do počítače státního úředníka. V dopise mě MK zpravuje: „Vaše spolupráce bude spočívat v odeslání některých základních informací o Vašich předplatitelích, a sice: název/jméno předplatitele; jméno a příjmení kontaktní osoby; město, ve kterém sídlí; telefon; e-mailová adresa… Ze získaných databází bude proveden náhodný výběr respondentů výzkumu, kteří budou osloveni e-mailem a telefonem s prosbou o vyplnění stručného elektronického dotazníku přístupného pouze na speciálně zřízené webové adrese. Závěrečná studie bude k dispozici na MK.“ Dopis podepsaný panem Hazukou neudává, kdo přesně a na co se našich čtenářů chce ptát, kolik si jich vybere, připravený dotazník je pro adresáty utajen v hloubi sítě. Jedno je však jasné, v „ideálním“ případě by někdo na MK na Maltézském náměstí (a čert ví, kdo to po volbách bude) nebo na FF v Celetné v Praze mohl mít komerčně i politicky využitelný seznam. „To jsme samozřejmě vůbec neměli v úmyslu, chtěli jsem pomoct dobré věci,“ říká Anna Chorvátová u odboru umění a knihoven. Nepochybuji, jen zkouším zjistit, co je účelem celé akce.
Nejdřív se ptám zkušenějších kolegů šéfredaktorů. Na žádost zareagovali záhy a korektně. Lubor Kasal se řečnicky ptá, komu se nakonec seznam čtenářů Tvaru dostane do rukou, a seznam nedá. „Myslím, že jde o velmi ,kreativní‘, tj. poněkud pitomý a hlavně nedomyšlený nápad katedry kulturologie, která průzkum připravuje a která si tím chtěla ulehčit práci. Docela by mě zajímalo, zda by se podobným způsobem obrátili například na Lidové noviny či Mladou frontu Dnes, aby jim poskytly seznam předplatitelů, jichž by se chtěli na něco zeptat. Případně zda by nám ministerstvo kultury neposkytlo seznam soukromých e-mailů a telefonů svých zaměstnanců, že bychom některé z nich vylosovali a položili jim několik investigativně-kulturních otázek,“ komentuje dopis Martin Valášek ze Souvislostí. Miroslav Balaštík (Host) je chápavější. „Takové průzkumy čtenářstva jsou velmi důležité. Jde o chvályhodný úmysl. Údaje jsme ale neposkytli. To bychom neudělali, ani kdybychom požadované detaily, jako jsou telefonní čísla, měli.“ František Dryje z Analogonu napsal na MK a žádost zdvořile odmítl: „Upozornil jsem, že tím porušují zákon o osobních údajích.“ Igor Němec, ředitel Úřadu pro ochranu osobních údajů, obavy potvrzuje: „Pokud shromažďujete údaje k určitému účelu, tak podle zákona 101 nesmíte tento účel změnit.“ Ve stejném smyslu se energičtěji vyjádřil Jiří Exner v Neviditelném psu, uveřejnil celé znění dopisu, jehož „obsah se poněkud vymyká právnímu rámci, ke kterému jsme se, zřejmě k nelibosti pana ministra a jeho servismanů, klopotně dopracovali po deseti letech od vypuštění vedoucí úlohy Strany z Ústavy… Publikované právní názory se shodují, že účastnické adresy, tj. telefonní čísla a e-mailové adresy, jsou chráněnými osobními údaji ve smyslu zákona 101/2000 Sb. Ostatně pan premiér, kterému pan ministr se svým pravicově křesťansky sociálním cítěním tak oddaně slouží v předvolební turbulenci, osvíceně sdílí tento právní výklad – jinak by asi nepodával trestní oznámení na Standu Pence, když na CzechTeku zveřejnil jeho telefon. Ochrana se ale, zdá se, netýká těch občanů, kteří tyjí z kulturních grantů a kupují si dotované časopisy za přijatelnou cenu.“
Obracím se na spoluřešitele výzkumu Pavla Klůse, „nezávislého odborníka, který kromě jiného učí na katedře kulturologie“ (její internetové stránky nefungují, takže se není co dozvědět, ale pro tentokrát mi tato informace stačí), a záležitost začíná nabývat groteskních rysů. Pan Klůs mě ubezpečuje, že i když původní nápad vzešel z „jeho“ katedry, zadavatelem je ministerstvo. Na otázku, zda ho nenapadlo, že tímto způsobem bádání porušuje zákon, mi odpovídá: „Hele, určitě znáte metodiku sociálního výzkumu…, jsou různé metody, a vlastně pro ty časopisy je to zdarma marketingový výzkum, co si budeme povídat.“ Dokonce prý se literární časopisy sdružily a s výzkumem souhlasí, jen má být prý proveden jinou metodou. Třeba vkládáním dotazníků do listu. Tento zájem mi sice žádný z redaktorů periodik nepotvrdil, ale pravda, neptala jsem se všech. Dopis pana Hazuky (respektive pana Klůse – „To jsem psal já“) zákon neporušuje, myslí si pan Klůs, i když vyžaduje jména, telefonní čísla a e-maily. „Jméno mě nezajímá jako jméno, ale jako identifikační údaj. Nás údaje nezajímají. Můžete napsat Filip F. nebo tak.“ Proč je tedy požadovali? „Kvůli stručnosti. To je vaše volba, jaké údaje nám dáte.“ Co je v onom dotazníku našim čtenářům, jsem se nedozvěděla („Není ještě hotový.“), a nezodpovězená zůstala i otázka, kdo mají být další řešitelé výzkumu. „Kdo to je, to já vám neřeknu. Necítím se oprávněn vám to říkat,“ brání P. Klůs osobní údaje svých spolupracovníků a zve mě na příští týden na setkání s nimi přímo na katedře (jandákovským „pojďte se na to sejít“), což polichoceně přijímám.
Které jsou vlastně ty vybrané zkoumané časopisy? Ředitel odboru umění a knihoven Pavel Hazuka upřesňuje, že jde o ty, na jejichž financování MK přispívá (viz A2 č. 14/2006). Jeho odbor dostal za úkol provést (zadat) analýzu časopisů, na jejichž financování se „určitým procentem“ stát podílí. Zjišťovat se bude počet předplatitelů a další, zatím blíže neurčené informace. „Jde nám o efektivitu vydávaných peněz,“ říká P. Hazuka a informuje mě, že průzkum zaštiťují prof. Hubáček a doc. Matějů. Po negativní reakci šéfredaktorů na zvolenou metodu se odbor zamyslel a rozhodl se jednat s řešiteli o novém, legálním postupu. Jednat budou tento týden. Výsledky průzkumu by pak měly být k dispozici asi za měsíc. Doufejme, že v nich budou uvedena i procenta podílu státu na financování jednotlivých časopisů.
Otázka „efektivity“ kulturních časopisů se však počtu předplatitelů týká jen částečně. Bude ministerstvo také hodnotit kvalitu textů vnesených do českého kulturního kontextu? Význam témat, otázek, problémů, vyvolaných diskusí? Estetickou a jazykovou úroveň textů, význam představených českých i zahraničních autorů, míru kultivace veřejného prostoru? Udržování nároků na umění, na občanskou společnost a referování o nich? Uvidíme. To víte, slečno, jsou různé metody a různí odborníci, jak říká pan Klůs.