Supersilný experimentální koktejl z Norska

Supersilent vznikli ústrojným průnikem dvou zdánlivě neslučitelných hudebních přístupů. První z nich reprezentuje na konci osmdesátých let vzniknuvší trondheimská freejazzová skupina Veslefrekk, již tvoří tři klasicky vzdělaní hudebníci – trumpetista Arve Henriksen, klávesista Ståle Storløkken a bubeník Jarle Ves­pestadt. V klíčovém roce 1997 toto trio během jazzového festivalu Nattjazz v norském Bergenu sehrálo improvizační set s abstraktně elektronickým experimentátorem Helge Stenem, který své sólové nahrávky podepisuje pseudonymem Deathprod. Ukázalo se, že původně jednorázově zamýšlená spolupráce je inspirativním přínosem pro obě strany a hudebníci s lokálním renomé tak udělali zásadní krok k tomu, aby se stali celosvětově uznávanými ikonami improvizační scény. Pod názvem Supersilent se zrodil kvartet, v jehož komplikované hudbě se stýká otevřená pluralita původních inspiračních zdrojů a stylových přístupů s nezaměnitelným zvukem a dokonalou hráčskou technikou, což skupině dovoluje překračovat omezenost schémat avantgardního jazzu i celkem obvyklou jednotvárnost čisté elektroniky.

Jejich mnohostranný (a často nevypočitatelný) zvuk bývá charakterizován jako „elektronický death-free-jazz“, což rámcově vystihuje různorodost jejich hudby. Tvůrčí metoda Supersilent plně spočívá v improvizaci – ze zásady nikdy společně nezkoušejí a podobu svých nahrávek i koncertů nechávají na náhodě a momentální náladě. Jejich skladby mají často podobu dlouhých gradujících dia­logických ploch, oscilujících mezi extrémními formami hluku a temného ambientu s výraznou rytmikou. Spojení komplikovaných hudebních struktur s vyváženou „instantně“ improvizační metodou, která se ale nikdy nezvrhne do chaotické zaumnosti, vyžaduje schopnost interakce a rozsáhlou technickou vybavenost. Ačkoliv na žádném z jejich alb nejsou uvedena jména hudebníků, všichni muzikanti jsou zkušenými členy paralelních norských projektů: například Arve Henriksen kromě svých sólových desek spolupracuje s pianistou Christianem Wallumrødem, saxo­fonistou Trygve Seimem, skupinami Food nebo In The Country a Helge Sten se skupinami Motorpsycho nebo Jaga Jazzist.

Supersilent po číslech

Za několik měsíců po založení Supersilent vyšel pod titulem 1–3 trojdiskový debut, jenž byl zároveň jejich první (a poněkud riskantní) položkou v katalogu vydavatelství Rune Grammofon. Album 1–3 je záznamem studiové improvizace bez výraznějších zpětných zásahů, který je z pěti vydaných desek asi nejdynamičtějším a nejagresivnějším počinem. Konvulzivní energie, plynoucí spíše v hlukovém duchu s výraznými bicími strukturami, pokračuje zčásti i na albu 4 (RG 1998). K výraznější změně dochází až u desky 5 (RG 2001), na níž je zachycen materiál vybraný z několika koncertů. Paradoxně jde asi o nejjemnější počin Supersilent vůbec – temným noise-ambientem s jazzovými kořeny, ukrytými k desi hluboko, se skupina přihlásila k odkazu norského skladatele Arne Nordheima, jehož minimalistické elektroakustické kompozice stály u zrodu současné podoby norské elektronické hudby. V podobném duchu s občasnými hlukovými erupcemi se nese i album 6 (RG 2003). Pro prezentaci jejich alb i kapely samotné je typický strohý styl – nenápadné jednobarevné obaly v odstínech modré, šedé a černé, minimální informace o kapele, alba i skladby pojmenované čísly, téměř žádné fotografie, a nepočítáme-li neoficiální stránku kapely, i absence internetové prezentace. Jako by tyto typické znaky, související s potlačením vnější vizuální propagace skupiny, sdělovaly posluchači, že má zaměřit svou pozornost jen a jen na zvuk.

Částečná změna nastala na sklonku minulého roku – Supersilent totiž vydali DVD s logickým názvem 7. Nahrávka na dvouvrstvém DVD-9 je záznamem koncertu konaného 16. srpna 2004 v klubu Parkteatret v Oslu. Na první pohled zaujme absence tradičních atributů DVD formátu, jako je menu nebo bonusy. Celý koncert, jehož délka dosahuje sto šesti minut, je natočen třemi šestnáctimilimetrovými kamerami na černobílý materiál pod režijním vedením dvorního výtvarníka Rune Grammofon Kima Hiorthøye. Záznam rozhodně nelze chápat pouze jako dokumentaci koncertu, ale spíše jako abstraktní vizuální variaci na hudbu kvarteta. Nasvětlení scény zezadu dodává obrazu na výtvarné účinnosti a zahaluje ji do jakési přízračné mlhy. Úsporné filmové výrazivo je podřízeno hrám s odstíny černé a bílé, pohybující se černé silu­ety, kontrastující se záměrně přesvětleným pozadím, střídají detailní záběry zpocených, koncentrovaných obličejů a hrajících rukou. V hektických pasážích střihy záběrů kopírují rychlost hudby a dokreslují tak jedinečnou atmosféru skupinového transu.

Krystal improvizace

Supersilent se zde oproti dvěma předchozím, spíše klidnějším nahrávkám částečně vracejí k ranému, dynamičtějšímu výrazivu, ale zároveň tyto pasáže mísí s tichými plochami svého koncentrovaného, temného elektronického hluku. To je zapříčiněno přede­vším tím, že se na nosiči vlastně poprvé setkáváme s nemanipulovanou nahrávkou, vznikající tady a teď bez zpětných úprav. I přes improvizovaný charakter celé, téměř dvouhodinové nahrávky se zde vůbec nevyskytují hluchá místa ani okamžiky „hledání“, jež bývají poměrně častými nedostatky volně impro­vizujících kapel.

Výhoda obrazového záznamu je nejen v zachycení silné interakce, která během koncertu probíhá mezi členy skupiny, ale také v možnosti detailně sledovat vznik jejich hudby. Počáteční Henriksenova tichá dechová pasáž připomíná flétnové sólo, střídané nezvyklými šumy, znějícími spíše jako Death­prodovy elektronické fluktuace. Henriksen trubku preparuje přidáním saxofonového nátrubku, zkresluje její zvuk elektronickými efekty a také ji používá jako megafon k modifikaci svého hlasu. Jeho charakteristická fistule, kterou můžeme znát z předchozích alb, se zde mění na poměrně energický křik s etnickými či soulovými konotacemi. Helge Sten, nakloněný nad svými elektronickými přístroji, užívá dlouhé hlukové tóny, živě sampluje hru svých spoluhráčů a chvílemi používá kontaktní mikrofon, jímž vytváří modulovatelnou zpětnou vazbu. Též Deathprod zde plně dostál svému jménu – jeho smrtící impulsy, přetvářející a zároveň penetrující hudbu kapely, představují v rámci jejího zvuku princip chaosu a zmaru. Storløkken využívá lo-fi syntezátor, jejž doplňují přerývavé hypnotické rytmy bicích. Jeho klávesy někdy melodikou i zabarvením suplují hru kytary a jindy zase tvoří analogový tón, upomínající na sound typický pro sedmdesátá léta.

Nové album skupiny Supersilent je jakýmsi krystalickým průřezem všech jejích možných poloh. I když jde o živý záznam, má deska 7 pevnější strukturu nežli předchozí nahrávky a ve spojení s obrazovým materiálem jde navíc o potvrzení statutu jedné z nejpřínosnějších kapel pohybujících se na poli postjazzové avantgardy.

Autor je šéfredaktor časopisu UNI.