V pasti císařského řezu

Ve svých dvaatřiceti letech si zahrál snad s každým, kdo ve světě hlukové elektroniky něco znamená. Je členem uskupení Sissy Spacek, LHD nebo Bastard Noise, příležitostným členem drone metalových Sunn O))), vydává svépomocí desky spřízněných hudebníků na vlastní značce Helicopter a mluví se o něm jako o všeho schopném experimentátorovi s duší pankáče. První noiseovou kazetu nahrál ve čtrnácti a jeho první slovo prý bylo „Batman“.

Sundat latex a odejít z patologie

Losangeleský grafik, typograf a hudebník John Wiese (nar. 1977) je nepřehlédnutelným zástupcem nové generace tvůrců hlukové elektroniky. Tito umělci (mezi jinými třeba Lasse Marhaug, Anthony Pateras nebo Kevin Drumm), kteří začali tvořit zhruba kolem přelomu tisíciletí, posunuli hlukovou hudbu do poněkud odlišných sfér, než tomu bylo do konce devadesátých let: intelektualizovali ji, aniž by z ní však chtěli oddělit její střemhlavost a nekompromisní jinakost.

K žánru mladí hudebníci přistoupili s vkusem a lehkostí a zbavili ho zejména ortodoxnosti, patosu a nezbytných klišé, které byly mnohdy formálně spojeny mimo jiné s estetikou pornografického kýče (obzvláště s bondáží), respektive s násilím, kusy lidských těl a explicitním zobrazováním smrti. Síla a intenzita stylu samozřejmě zůstala zachována a do značné míry přetrvalo i umístění scény na okraji zájmu většinového i alternativního publika. Zároveň se však tato umocněná hudba začala otevírat novým vlivům, technologiím a také ostatním stylům, které začala plíživě kontaminovat.

Fyzický rituál hluku

Tento posun na subkulturní scéně je ukázkově čitelný na Wiesově přístupu. Z analogové elektroniky v současnosti používá jen pár kontaktních mikrofonů, jinak veškeré zvuky generuje ve svém počítači prostřednictvím na zakázku vytvořeného programu. I přes své digitální zázemí však bývá označován jako novodobý pankáč. Vydává nepočítaně alb, spolupracuje s každým, o kom si myslí, že ho dokáže inspirovat a posunout jeho tvorbu někam dál. Díky své hyperaktivitě a rostoucímu renomé už stihl spolupracovat s téměř všemi zakladateli i významnými mladými hudebníky své generace. Kromě vydávání desek na vlastní značce Helicopter je napojený na nedávno resuscitovanou kazetovou scénu, která je stále populárnější nejen v hlukových kruzích (a to nejen proto, že s každým přehráním vykazuje magnetofonová páska větší procento šumu).

Vzhledem k tomu, že při poslechu hlukové elektroniky velice záleží na fyzickém aktu odevzdání se, považuje Wiese za nejdůležitější součást své tvorby živá vystoupení, která mívají až rituální přesah. Klíčová je interakce s publikem a společné prožití zvuku, který rozechvívá lidské tělo i okolní prostředí a často hraničí s neúnosností: „Na mnoha mých vystoupeních ze stěn sálu padaly obrazy a výzdoba, kvůli silným vibracím selhala technika anebo policie pozatýkala zvukaře.“

Soft punk není soft porno

Wiese svou kariéru experimentálního hudebníka započal ještě předtím, než vůbec nějakou experimentální hudbu znal. Od mládí nahrával na kazety zvukové koláže, které zněly jako zkreslený a značně rozostřený grindcore. O jeho pubertálních začátcích si ostatně můžeme udělat celkem reprezentativní představu z alba Teenage Hallucination: 1992––1999 (Troniks 2005), které zachycuje jeho první noiseové pokusy. Album pochopitelně není jen pouhým dokumentem vytaženým z archivu – je to skutečně strhující a doslova halucinatorní svědectví o fascinaci zvukem. Hledání je doprovázeno zuřivými výboji, v pozdějších letech inspirovanými tím nejtvrdším hlukem – mezi jasnými zdroji je zde extrémní japonský hluk, konkrétně Merzbow. Vtipné (a také poněkud překvapivé) je, že dvě úplně nejtvrdší skladby alba pocházejí z roku 1992, tedy z doby, kdy ve čtrnácti letech nahrával své úplně první pokusy.

Klíčovou roli v pozdější Wiesově diskografii má album Soft Punk (Troubleman Unlimited 2007), na jehož obalu se tyčí povědomá stěna složená ze zesilovačů, které ovšem nejsou černé ani oranžové, ale růžové. Tato exploatace žánru je typickou ukázkou Wieseho metody, spočívající v neustálém pohybu vpřed. Jeho hlukové struktury totiž spíše než ke konstantní mase jednolitého hluku definuje rychlý řez a neustálý pohyb vpřed. Obligátní bílý šum, zpětné vazby i silová elektronika se zde v rychlém proudu prolíná s podivnými kolážemi ze zahulených lokálů, v nichž lze na moment zaslechnout jásající publikum a především trosky něčeho, co kdysi asi bývalo punkem. Tyto zvukové hologramy působí jako neplánované psychedelické výlety do neovladatelného, ale zábavného světa mánie.

Laptop versus saxofon

Poslední sólové album Circle Snare oproti předchozím albům poskytuje zatím největší prostor pro zámlky a strohost, což ale rozhodně neznamená, že by album bylo tiché. Zčásti je založené na mikrosmyčkách, digitálních lupancích a chybách, které k sobě po pozvolném rozjezdu začínají být lepeny s čím dál tím větší hustotou a kadencí. Kolážovitost autorova rukopisu je zde stále nepřehlédnutelná, ale nad suverénní improvizační zbrklostí začíná převažovat technické zvládnutí materiálu. Deska tak srší jiskřivým napětím a jistá přímočarost titulního trojdílného cyklu vrcholí v přebuzené skladbě Mystic Finland.

Další letošní novinka, která Wiese ukazuje v dosti odlišné roli, se vztahuje ke zmiňované lehkosti a ochotě ohledávat možnosti žánru až k samotným jeho okrajům. V rámci své doposud asi nejheterogennější spolupráce se spojil se zasloužilým britským veteránem volné improvizace Evanem Parkerem a společně natočili album C-Section. Název, znamenající v překladu „císařský řez“, je poměrně trefný. Z křečemi pulsujícího organismu tryská přerývavý proud jemných tónů Parkerova saxofonu, které jsou citlivě dobarvovány ostrými elektrickými výboji laptopu i zmutovaným rytmem. Rodí se generační i stylový střet, který je výjimečný svou čistotou a překvapí pohotovostí, s níž na sebe oba hudebníci reagují.

Jakkoliv se může zdát, že různé formy noisu se v poslední době stávají módním artiklem, není nutné se bát, protože díky své nepřizpůsobivosti se těžko někdy stane součástí popkultury. Vždy bude spíše extrémní osobní volbou, kterou se nejen obracíme sami do sebe, ale zároveň se jejím prostřednictvím stavíme proti okolí drobným gestem s podvratným potenciálem.