Match Point

Děj Match Pointu, ač původně situovaný do New Yorku, byl přenesen do Londýna (Allen zde pracoval vůbec poprvé), natočen převážně s britskými herci a v koprodukci s BBC. Klasik světové kinematografie příběh zasadil do prostředí anglické vyšší vrstvy, a přestože věrně zachycuje její životní styl, zůstává zde anglická smetánka hlavně východiskem pro obecný pohled na lidské jednání a fungování mezilidských vztahů. Match Point je totiž především pozoruhodně konzistentním vyjádřením jedné životní filosofie. Její motto se objeví už v úvodu, kdy hlavní hrdina, tenisový instruktor Chris, vysvětluje, jak lidé často podceňují roli štěstí v životě. Stejně jako v tomto sportu, věci nezřídka záleží na jediném momentu, během něhož se pouze díky štěstí míček překulí na jednu stranu sítě. Právě na této chvíli závisí výhra hráče. A proto, jak podotýká dál, je lepší být šťastlivcem nežli dobrákem. Různé narážky na význam štěstěny, respektive náhody se prolínají celým příběhem, který postupně předkládá nelítostné a často i nemorální důsledky této teorie.

Příručka k Dostojevskému

Film sleduje společenský vzestup slušně vychovaného inteligentního mladíka a bývalého profesionálního hráče Chrise, který se nikdy v kariéře nedostal mezi špičku, a proto teď v Londýně trénuje anglické boháče v exkluzivním sportovním klubu. Brzy si získá přátelství Toma Hewetta, jenž ho seznámí se svou bohatou rodinou včetně své sestry Chloe, která se do Chrise zamiluje. Chloe se za něj přimluví u otce, aby dostal místo v některé z jeho firem, a Chris pak už bez problémů postupuje vzhůru pracovní hierarchií. Na počátku svého vzestupu ale pozná Tomovu americkou snoubenku Nolu, jež ho prudce přitahuje. Přesto se provdá za pragmatickou Chloe; neúspěchy stíhanou začínající herečku Nolu však později opět vyhledá. Následně musí nutně volit mezi komfortním životem, který mu poskytuje sňatek s Chloe, a svým vášnivým vztahem k Nole.

Syžet Match Pointu by se dal rozdělit do tří částí. Začátek popisuje Chrisovy společenské úspěchy, prostřední část vyjadřuje jeho dvojí život mezi Nolou a Chloe a konec je vyvrcholením těchto dvou částí, mistrně zpracovaným závěrem, jenž nečekaným způsobem odkazuje k úvodní úvaze o štěstí. Přes své černé sdělení ovšem film nepřestává hladce, zábavně a jemně ironicky plynout. Jak poznamenává A. O. Scott ve své recenzi v New York Times, Allen následuje Billyho Wildera a Ernesta Lubitsche v obratném zacházení s cynismem příběhu jako s mimořádnou zábavou. Režisér je navíc důsledně ironický v detailech: kupříkladu Chris v závěru zabíjí puškou svého tchána, který jej o něco dříve naučí střelbě v rámci zasvěcování do životního stylu vyšší společnosti. A zároveň ironizuje svůj vlastní přístup, když jedna z postav, nemajíc potuchy o skutečnosti, hodnotí naplánovanou vraždu a její oběť jako dílo náhody.

Snímek čerpá v motivech z filmu noir (osudová žena, přítomnost zločinu, ponurost, existenciální rozpolcenost hlavního hrdiny, nezvratitelnost osudu), z Dostojevského (Chris si čte v jeho knize a využívá u toho pomocnou příručku; obhajuje se větou „nevinní lidé mohou být obětováni pro velké činy“), nicméně všechny tyto inspirace osobitě vy­užívá k vyjádření výše zmíněné klíčové myšlenky. Allen přitom rozbíjí možnou tezovitost díla i jeho ilustrativnost živostí svých postav, jež samy dynamicky vedou příběh; to jejich emoce a pochyby rozvíjejí drama. Životnost většiny charakterů je dokonce taková, že do velké míry mohou být ony samy tématem filmu. Chrisova touha po Nole, jeho zaplétání se do lží manželce, od určitého momentu pak lhaní Nole, to vše je ve výsledném tvaru vynikající, nezvykle silnou studií nevěry. Snímek také v tomto smyslu důvtipně zdůrazňuje chvíle zvratu: Chris si uvědomí, že se mu naskýtá příležitost zalhat Nole, což pro něj sice oddálí řešení neúnosné situace, ale zároveň už vyjadřuje jeho rozhodnutí ji opustit.

Význam štěstí a negace smyslu

Chrise s Nolou nespojuje jen touha, ale rovněž jejich outsiderské postavení, zkušenost neúspěchu a závislost na rodině Hewettových. Zatímco Nola si ji připouští, nepodléhá jí, a také proto ji Hewettovi nemají rádi, Chris se nechá rodinou vést a osvojuje si její chování i životní standardy. Jestliže v případě Chrisova charakteru není zcela jisté, do jaké míry jej určuje vypočítavost a do jaké míry je pouze vláčen okolnostmi, Nola zůstává především odrazem jeho samého – únikem ze života splněných ambicí, sebereflexí, ale také a příznačně jeho obětí. Oba chápou život spíš v tragické rovině, neboť Nole se vytrvale nedaří prorazit a principiálně pesimistický Chris je z podstatné části úspěšný prostřednictvím jiných a díky své vlastní přizpůsobivosti.

Allen zostřuje vyznění příběhu jak kontrastem hladkého plynutí a vyjádření temného postoje ke světu, tak i tím, že velmi konkrétně ukazuje jednotlivé situace, které rozhodují o dalším životě postav. Poskytuje takovým chvílím čas, hodnotu trvání. Metoda, působící dojmem ironického vychutnávání, je ale zároveň neuhýbajícím dopovězením stavu věcí a zakládá jednu z hlavních kvalit filmu. Ukazuje například momenty, kdy je Chris pokaždé skoro odhalen při přípravě zločinu, či scény, v nichž ho Chloe dlouho volá a hledá, ale na poslední chvíli ji vždycky rozptýlí něco jiného a Chris tak může dál nerušeně pokračovat ve svém plánu. Podobně v závěru dva detektivové řešící případ vraždy rozebírají varianty jejího možného průběhu: jeden z nich náhle vydedukuje pravdivou verzi, jenže náhoda jej znovu vzdálí skutečnosti. Právě toto blížení a vzdalování se pravdě, které je jen důsledkem náhody, působí v Match Pointu tak nekompromisním a beznadějným dojmem. Snímek jako by dotahoval do konce teorii náhody, které tím bere její relativizující aspekt – zaměřuje se především na fakt, že náhoda má svůj jednoznačný tvrdý důsledek.

Woody Allen vyjadřuje jednoduchou životní filosofii – všechno záleží na štěstí, neexistuje možnost správného řádu věcí, pravda ani spravedlnost (v závěru Chris říká: „…kdyby mě potrestali, měl bych aspoň naději, že existuje nějaký řád, že věci jsou tak, jak mají být.“). Jenže činí to tak do krajnosti promyšleným budováním příběhu a natolik přitom vychází z charakterů svých protagonistů, že předestřenému názoru poskytuje veškerou hloubku a legitimitu. Důslednost pohledu nevyhnutelně obnažuje tragiku života, jejž nemáme ve vlastní moci, pootáčí cynismus příběhu, ale umožňuje například i ztělesnit hlasy Chrisova špatného svědomí, aniž by to působilo směšně.

Film Match point obepíná lidský život komplexně v jeho základních otázkách – touhy, ctižádosti, úspěchu – s bravurou, která spojuje tento snímek s dřívějšími, dnes již klasickými opusy svého autora. Staví na kontrastu bezdůvodnosti událostí v životě a zásadního významu, který přitom pro něho mají. Lehkost vyprávění a cynické sdělení jsou pro to paralelou. Význam štěstí a negace smyslu postrádá svou možnou hravost a ambivalenci, dílo jednoznačně akcentuje především svůj temný obsah. Allen pracuje se svými postavami jako v podobenství, divák se s nimi plně neztotožňuje, ale dokonale je chápe. Nečekanými zvraty a falešnou nadějí na konci snímek udržuje divákovu pozornost, šokuje ho a nutí k (sebe)reflexi. Film tak působí jako celistvý obraz, jako tíživá rekapitulace jednoho ze základních principů lidského života.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.