Bořivoj Čelovský
Slova do větru
Tilia 2006, 495 s.
Komunismus bohužel nenašel svého Karla Jasperse, jenž svou Schuldfrage určil pravidla debat o německé vině na druhé světové válce. Hlasů, které učinily z dosud ještě příliš živé minulosti otázku svědomí, je u nás poskrovnu. Překvapující by byl opak, protože míra srozumění širokých vrstev obyvatel u nás s režimem, který byl nejen gangsterský, ale i nebetyčně hloupý, který pěstoval průměrnost jako program a průměrnost byla podmínkou přístupu ke žlabům, byla vysoká. Bořivoj Čelovský, známý nejen svými základními a dosud v mnohém nepřekonanými historiografickými díly o Mnichovu i nacistické (on sám by asi volil slovo německé) perzekuci, přišel s knihou na první pohled publicistickou. Jenže publicistické žánry rozhodně nedoprovází tak bohatý faktografický materiál a faksimile dokumentů, jež jsou doplňkem k četbě o našem nevyrovnání se s vlastní minulostí. Faktografická pečlivost a invenčnost je pro autora Mnichovského syndromu nebo výběru dokumentů ke „konečnému řešení české otázky“ So oder so příznačná. Kádrový profil důstojníka StB či úřední záznam verbovky jsou poutavým čtením pro toho, kdo dobu komunismu buď neprožil nebo se jí prolhal, ovšem mučivou pro toho, komu dal režim skutečně zabrat. Ostatně celá kniha je torturou pro ty, kdo si za komunismu uhájili osobní i profesní integritu a nyní vidí, že „morálními vítězi“ se cítí ti, kdo by měli chodit stokami.
Michal Janata
Paulo Coelho
Rukověť bojovníka světla
Přeložila Pavla Lidmilová
Argo 2006, 160 s.
Jsou knihy, jejichž mudrlantství se nedá vydržet. Místo aby nutily k zamyšlení, jejich přímočaré poučky dohánějí k zuřivosti. A právě takovým dílem je kniha Paula Coelha, oblíbeného brazilského spisovatele (nebo spíše beletrizujícího ideologa?). Rukověť je souborem krátkých ponaučení, původně publikovaných v novinách. Coelho se jimi stylizuje do polohy mistra, který svými podobenstvími může ostatní vést k tomu, aby se stali „bojovníky světla“ (člověk žijící v souladu se svým posláním). Jenže ve skutečnosti nenabízí žádná podobenství, ale říká pravdy natolik banální, že nad nimi nelze ani přemýšlet, ani s nimi polemizovat: „Víra zadrží všechny rány. Víra promění jed v křišťálově čistou vodu.“ Asi nejtristněji se to projevuje v pasážích, v nichž cituje opravdová duchovní díla, na druhé straně možná jde o jediný moment, kdy lze mluvit o nějakém prožitku z této knihy. Číst, jak se Coelho snaží něco doříci, a místo toho jen zplošťuje výroky řečené opravdovými mistry, je totiž skutečným utrpením. Ze všeho nejvíce se ovšem Rukověť zdá být textem autoterapeutickým. Coelho jako by neustále sám sebe přesvědčoval, že kráčí správnou cestou (možná tím chce zapůsobit na dívku, která mu v jedenácti letech dala košem – v jednom z textů tak popisuje, kde bojovník bere svou energii). Chce-li ovšem kázat ostatním, může zapůsobit snad jen na lidi odkojené písněmi Jana Nedvěda.
Kazimír Turek
Fons Montevirgenes
Nerudova 34
Přeložila Elvíra Lopéz
Epocha 2005, 168 s.
Strukturovaný prostor Prahy, plný historie a mýtů, lákal spisovatele odnepaměti. Do dlouhé řady autorů, kterým je Praha inspirací, přibyl bohužel i Belgičan Fons Montevirgenes. Na záložce jeho knihy se můžeme dočíst: „Pohlédněte zcela jinak na město Franze Kafky, očima cizince ze země surrealistického malíře Reného Magritty.“ Nad chybnou deklinací malířova jména lze ještě mávnout rukou, pražské kafkovské klišé je už ale „zu viel“. Jako by nestačily zástupy kafkychtivých turistů v pražských ulicích: nyní se jeden z nich dokonce chopil pera a napsal šestákovou slátaninu o „svojí Praze“. Samozřejmě nejde o to, že Montevirgenes je cizinec (viz například strhující pasáže o staré Praze v Proceduře Harryho Mulische). Důležitý je fakt, že jeho kniha je opravdu špatná. Chabé pokusy o vytvoření pražské mysticko-erotické femme fatale, omezení bohatého prostoru Prahy na turisticky nejvděčnější lokace, neschopnost vytvořit konzistentní dramatický děj, výstavba syžetů povídek dle jednoho opakujícího se modelu, mizerný český překlad – to je jen malý výčet základních nedostatků knihy. Nerudova 34 neobsahuje vůbec nic nového. Všechno již bylo napsáno jinde, všechno již bylo napsáno lépe. Praha za svou tisíciletou historii přestála mnohé a jistě přežije i Montevirgenesův opus. Doufám, že se to povede i potenciálnímu čtenáři recenzované knihy…
Jan Jílek
So/ren Kierkegaard
Opakování
Přeložil Zdeněk Zecpel
Vyšehrad 2006, 165 s.
Pro existenciálního filosofa je pojem opakování důležitý: jedině skrze něj lze dospět v kontemplativním pohybu k sobě samému, nalézt se se svými možnostmi, a to i ve svých nedostatečnostech a selháních, a uskutečňovat tak autentickou existenci. Kierkegaard se ptá, zda je opakování vůbec možné, a k tomu provádí prostřednictvím jedné své pseudonymní postavy psychologický experiment. Je zřejmé, že si zde řeší svůj vlastní vztah k dívce Regině, s níž se zasnoubil, a po krátké době se s ní zas rozešel. Je tedy opakování možné? Lze se vrátit k dívce, již opustil a k níž se stále intenzivně v duchovním modu vztahuje? Takové otázky si kladou postavy vystupující v této filosofické próze. Zkušenější mladíkův přítel či důvěrník hledá řešení a přitom prozkoumává centrální filosofickou otázku opakování. Pravé opakování souvisí s nalézáním sebe sama, kdy se zároveň můžeme dotknout transcendentna (absurdna). Kierkegaardův mladík však nedosahuje žádného opakování, není toho schopen, nedostalo se mu jako Jóbovi dvojnásobně všeho živoucího, co je důležité pro existenci. Dílo tak koneckonců naznačuje, že v pozemském usilování je možné určité pozitivní opakování, a to jedině při započetí pohybu nekonečnosti (absurdna) a za přispění jeho přízně. Ve vcelku dobrém překladu Zacpalově se tak máme možnost seznámit s dalším významným dílem dánského spisovatele.
Jiří Olšovský
Ladislav Fikar
Pod čarou
BB art 2005, 116 s.
Velejemný a velepoučený doslov k básním Ladislava Fikara ve výboru Pod čarou má jednu závažnou vadu: ač zmiňuje první Fikarovu sbírku Samotín a skloňuje ji snad ve všech pádech, není zmíněno datum jejího prvního vydání – tak to chodí: nic není dokonalé. Protože však je na záložce zmiňován Jan Zábrana, považující Samotín za „jednu z nejkrásnějších knih české poezie“, už jenom zbývá vydat se po stopách Zábranových. Ten psal ve svých Denících na konci roku 1948, že Fikarův Samotín četl již po několikáté, že se mu líbil stále víc a víc a čich že mu řekl, že jde o velikého básníka. Alespoň přibližné vročení může tedy čtenář hledat zcela jinde (vodítko na záložce však má). Umělecky zapadá Fikarova poezie zčásti do vitalismu důrazem na smysly, zemi a pomíjení přírodních cyklů. Lyrickým popisem kosmických dějů připomíná poetický výraz Josefa Hory, litanickou expresivitou Františka Halase. Do knihy jsou zařazeny juvenilie a jinde nepublikované básně, případně básně příležitostné z časopisů a katalogů k výstavám. Sofisticky opisuje ideový oblouk od katolické lyriky v letech třicátých k senzualistickému panteismu v padesátých letech a existencialistické skepsi začátkem let sedmdesátých. V pozoruhodné básni Vladař světla se v etickém gestu obrací ke K. Havlíčku Borovskému jako svému ideovému vzoru.
Vilém Kozelka
Marina Lewycká
Vilný stařec a hamižné ženy
Přeložil Josef Moník
Abonent ND 2006, 312 s.
Debut šedesátileté Mariny Lewycké se stal vloni ve Velké Británii bestsellerem a dostal se i do širší nominace na Bookerovu cenu. Román se v originále jmenuje A short history of tractors in Ukrainian (Stručné dějiny traktorů v ukrajinštině); pro české vydání byl zvolen název odlišný, ale přesto výstižný. Původní titul se váže k postavě hlavního hrdiny, jímž je čtyřiaosmdesátiletý konstruktér a inženýr Nikolaj Majevskij, žijící v Anglii, který sepisuje práci o úloze traktorů v dějinách. Vypravěčkou svižně napsané knihy, plné inteligentního humoru, je Nikolajova dcera Naďa. Ta se nepohodla se svou sestrou Věrou kvůli dědictví po matce, nyní se však obě sestry spojí, neboť starý otec se chce oženit s šestatřicetiletou atraktivní Ukrajinkou Valentinou; údajně proto, aby ji uchránil před hrozbou vyhoštění, ale ve skutečnosti se těší, jak mu bude sedávat na klíně, a uvažuje dokonce o zplození potomka… Vyprávění se také vrací do minulosti rodičů a obou sester. S humorným nadhledem a ironií jsou charakterizovány i další postavy, nechybějí ani narážky na veřejný a politický život v Británii. Kniha přináší pobavení, zároveň však pod povrchem prosvítají i vážnější stránky života: stáří a jeho problémy (autorka vydala několik příruček o tom, jak pečovat o staré a nemocné lidi), složité příbuzenské vztahy, život emigrantů apod.
Milan Valden
Herman Melville
Písař Bartleby
Přeložil Radoslav Nenadál
Garamond 2006, 135 s.
Poprvé jsem se s ním setkal, když mi bylo asi patnáct, a bylo to setkání, na které se nezapomíná. Písař, který se usídlí v kanceláři jistého právníka, je tichý, jako pokrm mu stačí zázvorové koláčky a pracuje od rána do večera. Co víc si přát. Jakmile je však požádán o pomoc při práci, kterou by musel dělat společně s někým, vysloví větu, na kterou se těžko odpovídá – „Já bych prosím raděj ne.“ Bartleby je tak postavou veskrze kafkovskou, Melville však svou povídku napsal už koncem 19. století, v době, kdy měl v literatuře slovo realismus. Co ale s postavou, o které se čtenář během knihy příliš nedozví? Bartleby je podivný stroj, který ke svému životu potřebuje vlastně jen jedno – žádnou změnu. Je opakem „dnešního“ ambiciózního člověka a něco jako „team work“ je mu naprosto cizí až odporné, přesto čtenář zůstává na pochybách, zda mu je Bartlebyho radikální chování sympatické. Melville touto povídkou předběhl svou dobu a podařilo se mu vytvořit nadčasovou postavu. Nakladatelství Garamond teď vydalo Bartlebyho v českém překladu Radoslava Nenadála na jedné straně a původním textem na druhé. Písař Bartleby je inteligentní a zároveň zábavnou formou výuky anglického jazyka, která má navíc ambice doplnit čtenáři i jeho literární mezery.
Jiří G. Růžička
Saša Neuman
Reggae
Torst 2005, 146 s.
Na první pohled by se snad mohlo zdát, že jde o „takovou nějakou brožurku“ – poměrně útlý paperback a tomu odpovídající grafická úprava rozhodně nebudí dojem zásadnějšího díla. Ovšem zdání někdy klame. Uznávaný hudební publicista Saša Neuman se tématu chopil s poctivostí sobě vlastní a napsal své pojednání s radostí zaníceného odborníka, lehkostí zručného psavce a bravurou znalce. Výsledkem je čtení, do kterého se může pustit doslova každý (nezávisle na míře znalosti či oblibě daného hudebního žánru). Reggae jako ústřední téma otevírá autor mnoha otázkami, které naštěstí neputují pouze v bludném kruhu zvaném Bob Marley. Široká škála začíná kdesi u Jamajky jako ostrova se specifickou historií a končí u zdánlivě zanedbatelných, přesto však čtenářsky vděčných detailů typu „jak vyhotovit dredy přírodním způsobem“. Reggae jako hudební žánr, to nejsou jen rastafariáni a dva tři světově proslulí zpěváci, ale také nejrůznější vokální skupiny, jejichž věhlas nepřekročil hranice domovského ostrova, ale přesto byly pro vývoj žánru podstatné. A také konkrétní producenti, DJ, politici, nejrůznější nadšenci a v neposlední řadě sociální situace Jamajky a její obyvatelé. Protože, jak známo, všechno souvisí se vším. Co se reggae týče, platí toto pravidlo dvojnásob.
Magdalena Wagnerová
Revolver Revue 62/2006
Po velmi dobrém minulém čísle tentokrát následuje další číslo vhodné k přečtení. Nejvíc mne z něj zaujal krystalicky čistý příklad arogance, jaký v rozhovoru vedeném Petrem Onuferem předvedl autor Úvodu do literární terorie Terry Eagleton. „Velice se zdráhám dohadovat se o socialismu s kýmkoli, kdo má východoevropskou zkušenost. (...) Je to jako hádat se o přínosu evangelia s někým, kdo ze strany církve zažil jen pohlavní zneužívání,“ říká Eagleton a pokouší se Onufera neméně arogantně školit: „Držíme se scénáře? Měl byste klást kratší otázky.“ Je třeba říci, že Onufer se nedá a rozhovor vypovídá o Eagletonovi víc než leckterý rozbor. „Mnohé kritické výpady na adresu východoevropských režimů nepřicházely od liberálů, nýbrž od socialistů!“ říká Eagleton a jeden nevěří vlastním očím, kam až je možné při „interpretaci“ reality dojít. V RR je dále dokončení výtahu z prvního románu Witolda Gombrowicze Posedlí a ukázka z deníků Alexandra von Hohensteina (pseudonym), který byl začátkem 40. let správním komisařem města a okresu poblíž polské Lodže. Jde nejen o doklad, jak se úředník „ze staré školy“ dostával do rozporu s národněsocialistickou politikou, ale i o nechtěné svědectví toho, kam může člověka zavést sebeuspokojující předsvědčení, že je čirým humanistou. Ze dvou českých povídek je lepší ta od Lubomíra Martínka, i když jí dost ubírá na síle fakt, že se autor snaží dopovědět úplně všechno.
–kt–
Lotta Lotassová
Min röst skall nu komma fraon en annan plats i rummet
Albert Bonniers Förlag 2006, 198 s.
Nová próza Lotty Lotassové (1964) se stala jako obvykle senzací na švédské literární scéně. Dlouhý a obtížně přeložitelný název odkazuje ke zkouškám stereofonního vysílání, při nichž švédský rozhlas v blahobytných šedesátých letech instruoval občany, jak si v bytě co nejefektivněji rozmístit reproduktory. Tato narážka na jednu z nejbezstarostnějších epoch domácích dějin ostře kontrastuje se samotným textem, v němž Lotassová, pověstná svou zálibou ve výstředních jazykových hrátkách s autentickým historickým materiálem, básní o odvrácených stránkách moderní civilizace. Na pozadí západoamerické pouště, do interiérů kasín a zatuchlých motelových pokojů, umisťuje pět postav masových vrahů a nechává je vypravovat své osudy a popisovat své pocity. Vzniká tak skladba o pěti navzájem splývajících lyrickoepických subjektech, z nichž čtyři – vrahové přezdívaní Klaun, Králík, Apoštol a Netvor – mají předlohy v reálném světě. Jedním z hlavních témat tohoto oratoria hrůzy, pohrávajícího si s oblíbenými klišé americké populární kultury, je vnitřní prázdnota a vykořeněnost promlouvajících. Navzdory ožehavé látce zde nezaznívají konejšivě vyhraněná politická stanoviska. Cílem totiž není rozptýlit publikum, ale vytrhnout ho z polospánku. A zároveň ho okouzlit jazykem, z nějž je nejeden čtenář přímo u vytržení.
Anežka Kuzmičová