Třetí výročí zahájení americké invaze do Iráku se stalo v arabských médiích příležitostí pro bilancování úspěchů či neúspěchů této kontroverzní vojenské operace a zvažování možností demokratizace Blízkého východu. Obojí bilancování vychází dost neradostně. V Saúdské Arábii odmítl král Abdulláh vypsání voleb do poradního sboru, v Egyptě byly odloženy volby do městských zastupitelstev, v Kataru byly již potřetí za sebou odloženy parlamentní volby, příprava na prezidentské volby v Jemenu připomíná situaci v Bělorusku a v Sýrii pokračuje nátlak režimu vůči opozici.
Nad možnostmi demokracie v arabském světě se zamyslel Chalíl Anání v článku Demokracie a náboženství, který začátkem dubna otiskl deník al-Haját. Právě vztah těchto dvou hodnot je podle Anáního tím hlavním problémem, jehož vyřešení otevře cestu demokratizaci regionu. Účast islamistů ve volbách v některých arabských zemích je prý pouze sňatkem z rozumu, u kterého není jisté, jak dlouho bude trvat.
Autor článku zmiňuje knihu amerických autorů Michaela Corbetta a Julie Michellové Náboženství a demokracie ve Spojených státech, podle které existují tři základní pohledy na slučitelnost náboženství s demokracií. Podle prvního jsou neslučitelné kvůli monopolu náboženství na pravdu a neschopnost tolerance k jiným názorům. Podle druhého pohledu je naopak náboženství (nejen křesťanské) základní podmínkou demokracie právě kvůli jeho údajné podpoře tolerance a umírněnosti.
Chalíl Anání se přiklání ke třetímu pohledu, podle kterého může být náboženství pojítkem různých složek demokratické společnosti a nositelem společných hodnot. Nesmí se však stát politickým nástrojem, tak jako tomu je v případě islamistů na Blízkém východě. Oddělení náboženství od politiky je podle Anáního základní podmínkou budování demokracie všude na světě, Blízký východ nevyjímaje. Zůstává otázkou, do jaké míry je demokratizace možná dnes, v době všeobecného příklonu k náboženství, když se ji nepodařilo realizovat během desetiletí sekulárních vlád, kdy hráli islamisté v politice malou roli.
Pokud měli zastánci demokratizace Blízkého východu nějaký důvod k oslavám, pak to byly doplňovací volby do zastupitelstva v okrese Salmíja v Kuvajtu. Zde mohly poprvé Kuvajťanky využít aktivního i pasivního volebního práva. Voleb se zúčastnilo 38 % oprávněných voličů, mezi ženami byla účast pouze třicetiprocentní. Jedna ze dvou kandidátek, Džanán Bušehrí, se dokonce umístila hned na druhém místě.
Podle kuvajtských novin al-Qubas vyjádřil uspokojení nad konáním voleb mimo jiné i americký Úřad pro demokracii a lidská práva při ministerstvu zahraničí. Podle něj se jedná o velký pokrok na poli obrany náboženských práv.
Spojené státy se podle článku aktivně zapojily do přípravy kandidátů. Vlastenecký institut pro demokracii a Mezinárodní republikánský institut pořádal školení pro koordinátory předvolebních kampaní a kursy práce s médii a styku s veřejností. Pro ženy, které se podílely na přípravě volební kampaně, byla dokonce připravena několikaměsíční stáž ve Spojených státech. Kuvajt se tak zařadil mezi 95 zemí světa, ve kterých Spojené státy podobným způsobem pomáhají s obranou lidských práv a šířením demokracie. Klíčové ovšem pro Kuvajt budou parlamentní volby, které by se měly konat příští rok, a zejména pak stanovení nových pravomocí zákonodárného sboru.
V Iráku, kde již se svobodné parlamentní volby konaly, je bezpečnostní i ekonomická situace nadále kritická. „Kdo je zodpovědný?“ ptal se Basám Baghdádí ve stejnojmeném článku vydaném v deníku az-Zaman. „Je jedno, jestli události, které začaly před třemi lety, nazveme osvobozením nebo okupací. Důležité je, že situace už těžko může být horší,“ tvrdí v úvodu silně emotivně laděného textu. „Je však zbytečné vinit z našeho neštěstí Ameriku, stejně tak jako je zbytečné vinit z něj toho muže, který vládl v Iráku 35 let a který nyní čeká ve vězení na rozsudek... To, co je nyní důležité, je budoucnost. A za tu jsme zodpovědní jedině my, Iráčané.“ Autor popírá, že by ze současné situace nebylo úniku. K práci na obnově země volá všechny Iráčany, protože pouze oni jsou podle něj zodpovědní za jednání politiků a konec konců i atentátníků. „Není čas na pláč a na modlitby v kostelích a mešitách! Ještě dnes musíme podniknout první krok. I cesta dlouhá milion mil totiž začíná jedním jediným krokem!“
O vážnosti situace v Iráku nepochybuje ani Abdalbárí Atwán v článku s názvem Díky, paní Condoleezzo, otištěném v deníku al-Quds al-arabí. Článek reaguje na návštěvu americké ministryně zahraničí v Iráku, během které přiznala, že se zde její země dopustila řady chyb. Právě za toto přiznání jí autor článku upřímně děkuje. Podle něj ovšem chyba spočívá v samotném rozhodnutí podniknout vojenský útok proti Saddámovu režimu. Autor ostatně nevěřil ani deklarovaným motivům první americké války proti Saddámovi. Osvobození Kuvajtu prý bylo druhořadým cílem, ve skutečnosti se jednalo o ochranu izraelských a amerických politických a ekonomických zájmů.
„Dokázal by toto Saddámův režim?“ ptá se Atwán a vypočítává mrtvé Iráčany a další následky americké invaze. Zároveň naléhá na arabské novináře a spisovatele, kteří před třemi lety invazi podporovali, aby přiznali svou chybu a spoluvinu na současné situaci tak, jako to učinili někteří jejich kolegové na Západě.
Spojenci izraelské a americké politiky na Blízkém východě nejsou ovšem prý jen ti Arabové, kteří ji otevřeně schvalují, ale i ti, kteří ji mlčky přehlížejí. Podle autora však stejně „americký projekt“ na Blízkém východě spěje ke kolapsu, právě kvůli závažným chybám, o kterých mluvila ministryně zahraničí Spojených států Condoleezza Riceová.
Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.