Redakce současných Literárních novin nabyla dojmu, že od loňské ostudy už uplynulo dost času na to, abychom se všichni začali tvářit, že se nic nestalo, že LtN jsou normální týdeník a jako s takovým s ním máme zacházet. Jako záminku k tomu v čísle 16 („perla týdne“ nazvaná Konec epizody) použila rozhodnutí soudu o neplatnosti jedné valné hromady, která vyvolala „mnoho zlé vůle“. Je tedy asi vhodné připomenout, o co šlo.
Valné hromady společnosti, která list vlastní, se loni konaly tři. Bylo to v době po odchodu naprosté většiny redaktorů (dnes redaktorů A2) na protest proti dvouletému nefungování šéfredaktora a stagnaci listu. Na tu první, která je nyní rozsudkem soudu zneplatněna, přišlo 84 ze 139 členů společnosti. Tito lidé (mj. literáti a kritici, kteří do novin psali nejen v devadesátých letech) ukázali, že jsou ochotni v čase krize LtN věnovat čas a energii. Rozhodli mj. o odvolání výboru (vedení) společnosti, který týdeník dovedl do žalostného stavu, ustavili výbor nový a uložili mu mj. najít nového šéfredaktora.
Druhou valnou hromadu svolal předseda propuštěného výboru (který už měl jen polovinu členů), spisovatel Alexandr Kliment, a před jejím konáním vymyslel spolu s Petrem Pospíchalem a Ladislavem Šenkyříkem trik, jak zredukovat členskou základnu na tu správnou skupinu, která by ho znovu podpořila. Zvolil metodu povinné nové přihlášky pro všechny, i dlouholeté členy a zápisného. Povedlo se mu vyvolat chaos a v členstvu vzbudit odpor. Druhou hromadu svolávači přesto neovládli, a rychle ji rozpustili.
Vše se podařilo až napotřetí. To už redukční manipulací ve společnosti zbývalo jen 45 těch „správných“ členů. Komorní zasedání bylo rychlé, neuvěřitelné postupy odvolaného šéfredaktora a torza výboru, včetně rychlého a dramatického přestěhování redakce do Brna, byly „zlegalizovány“. Ludvík Vaculík sice zapomněl plné moci dvou členů doma, ale přítomní odhlasovali, že to nevadí, ty hlasy se také počítají. Ale o tohle právní kocourkování nejde. Jde, tedy šlo o jedny noviny a jejich okruh čtenářů, autorů, přátel. A ty dostaly na zadek. Současní členové výboru Společnosti pro LtN patrně ani nevědí, kdo všechno na té loňské první, „zlé“ valné hromadě byl a jaké návrhy k dalšímu směřování a finančnímu zajištění novin tam zazněly. Proč by se také zajímali. Mohli by přijít na to, že Literárky jsou dnes noviny ukradené (metodou natahování gumových stanov a lavírování na hraně zákona) svým původním majitelům, kteří o ně projevili zřejmý zájem. Ten se v pohodlné a zneužitelné stagnaci nehodil.
Pan Kliment žaloval zmiňovanou společnost vlastníků, ta se k soudu nedostavila, jediným svědkem byl staronový šéfredaktor. Soud první valnou hromadu zrušil. Konec epizody ale nenastal v tomto momentu. Zlom přišel dávno předtím. Ve chvíli, kdy dali někteří dnešní představitelé listu svými podivnými činy najevo, že je lidé, kteří jim kdysi dali důvěru, přestali zajímat. Ostřeji řečeno, začali jim překážet – ve chvíli, v níž projevili nevhodný názor a nevhodnou aktivitu.
„Literární noviny“ zatím v Brně plní svou kulturní funkci. Zrovna v čísle 16/2006 si nevěřícně prohlížím na s. 8 dlouhý posudek překladu L. Cohena pro Skřipec 2003, který Jan Vaněk jr. dostal zaplacený od Obce překladatelů a já jsem jej s jejím souhlasem přetiskla v LtN č. 6/2004 (stejně učinil server iliteratura.cz). Stránky se plní a nově doplněný výbor je spokojen. Tuto část minulosti považuje za uzavřenou a čím dál lépe utěsněnou.