Lenka Veselá
Knihy na dvoře Rožmberků
Scriptorium 2005, 359 s.
Obsahová skladba knihovny Rožmberků je pro dnešního čtenáře zdánlivě odtažitá věc, nicméně je to strhující sonda do duchovního světa mocného šlechtického rodu. Budeme-li v aktualizaci postupovat, pak si můžeme učinit srovnání vzdělanostní úrovně tehdejší a dnešní elity. Skvěle zpracovaná kniha potěší především historiky, kteří budou nejkompetentnější posoudit její hodnotu. Přes relativně početnou literaturu o rožmberské knihovně, dnes rozptýlené vinou pohnutých událostí po celém světě, zejména akvizičním úsilím švédské královny Kristiny za třicetileté války, je kniha Lenky Veselé dosud nejkompaktnější studií o tomto tématu. Její cenu zvyšuje CD-ROM s autorským rejstříkem, podrobnými záznamy knihovních jednotek, rejstříky zemí a měst tisku. Elektronické listování doplňují tři přílohy s faksimile Březanova katalogu, hlavního pramene k rožmberské knihovně, exlibris a supralibros a naskenované dřevořezby jako doklad výtvarné stránky knižní kultury tehdejší doby. Knižní fond rozprášené knihovny je podroben bádání například z hlediska obsahové, jazykové a typografické skladby. Na druhé straně tuto minuciózní studii rámuje komparativní pojednání o středoevropských a českých šlechtických knihovnách 16. století. Kniha je výsledkem pečlivě zpracovaného a široce koncipovaného výzkumu, aniž by postrádala přitažlivost pro laické zájemce o kulturněhistorické otázky raného novověku.
Michal Janata
Rudolf Sloboda
Láska
Přeložil J. A. Pitínský
Větrné mlýny 2006, 284 s.
Rudolf Sloboda (1938–1995) v kontextu slovenské literatury 20. století vyčnívá natolik ostře, že ho nelze přehlédnout, minout anebo zapomenout. Rozdělení Československa přispělo mj. k tomu, že čím dál méně lidí bere do rukou knihu ve slovenském jazyce. Škoda, většina autorovy tvorby tak zůstane českému čtenáři utajena. A tak přicházejí Větrné mlýny s překladem. Pitínského citlivý převod alespoň částečně umenšuje zoufalství nad tím, že už i my musíme překládat ze slovenštiny. Láska si to však zaslouží. Ani deník, ani román, spíše umné skloubení fragmentů, kde těžko odlišit sen od skutečnosti. A syrové nahlížení reality, pro Slobodův rukopis tolik charakteristické, přestává plnit význam pouhých slov a stává se burcujícím apelem. Osoba autora, vypravěče, se převtělí do role hlavního hrdiny, aniž by autor toužil po věhlasu anebo zviditelnění, a odhaluje nedokonalý svět okolo sebe tak, aby čtenář musel někdy žasnout, někdy zvažovat, ale téměř vždy zvědavě nahlížet, co bude dál. Vztah k dceři, stavěný jako antické téma, vztah k sobě, plný vražedné pravdivosti, autobiografické šípy mířící přímo do srdce. Láska s původním názvem Pamäti patří k tomu nejosobitějšímu, co u nás v poslední době vyšlo, a tak by kniha rozhodně neměla dojít zapomnění. A ještě jednu poznámku: překladatel doporučuje zahájit četbu kapitolou druhou v knize třetí. Radím poslechnout.
Magdalena Wagnerová
Valburga Vavřinová
Malá encyklopedie Velikonoc
Libri 2006, 384 s.
Úhledně zpracovanou a informačně bohatou knížkou, určenou „pro školu a dům“, vstoupila mladá pražská historička podruhé – a úspěšně – do stejné řeky. Po svátcích Ježíšova narození (Malá encyklopedie Vánoc) přišel na řadu fenomén Velikonoc. V malém lexikonu najde čtenář víc informací, než jaké mu nabídnou velké a drahé publikace obrazové. Knihu autorka rozčlenila na oddíl historickonáboženský (mj. pravděpodobné datum Ježíšovy smrti; původ postu; hlavní postavy a události pašijového příběhu), etnografický (slavení Velikonoc v různých křesťanských tradicích, nechybí zevrubný popis a motivy obřadného křižování na Filipínách) a gastronomický (kupř. charoset, pučálka či škvarenica). Mimořádně dobře jsou zpracovány dva okruhy: slavení Velikonoc v Praze (zde stojí za pozastavení zmínka o tympanonu chrámu Matky Boží u Týna) a samo jádro svátků, velikonoční třídení (triduum). Věci takzvaně vysoké a nízké, sakrální a profánní, nestaví Vavřinová do kontrastu. Mnohovrstevnaté Velikonoce mají podle ní smysl jako celek. Bez snahy o bizarnost klade vedle sebe mazanec a kříž, veraikon a zajíce. Pokud se nějaký zvyk stal mrtvým, pouze ho registruje. Byla-li naopak nějaká tradice obnovena a žije, celou ji ocituje a mluví o ní v přítomném čase (liturgický zpěv Exsultet na Bílou sobotu). Spletitou látku rozčlenila přehledně a záživně, zajímavosti podání však neobětovala hodnotu poznatků.
Pavel Mareš
Annie Proulx
Zkrocená hora – povídky z Wyomingu
Přeložil Miloš Komanec a další
Baronet 2006, 302 s.
Americká spisovatelka, která za román The Shipping News získala Pulitzerovu i Národní knižní cenu, dosud zájmu našich nakladatelů unikala a jako první vychází překlad jejích povídek díky úspěchu filmové verze titulního textu. Povídkový soubor byl vydán původně pod názvem Close Range (1999), ale Zkrocená hora vyšla již v roce 1997 v časopise New Yorker, získala několik ocenění a právem na sebe v souboru strhává největší pozornost. Najdeme ji až na jeho konci, tím však jako by korunovala knihu, obsahující i další kvalitní texty. Děje krátkých příběhů se odehrávají ve Wyomingu, tedy na Američany tolik oblíbeném „Divokém západě“. Povídky ze současnosti střídají příběhy z konce 19. století, ze 30., 40. nebo 60. let 20. století, krátké črty pak třicetistránkové i delší povídky. Zkrocená hora se odehrává v rozmezí více než dvaceti let a klidně by mohla být i románem; v podobě třicetistránkové povídky má však svou údernost, sílu a přesvědčivost. Životní příběh milostného a sexuálního vztahu dvou „drsných“ kovbojů je neokázalou romancí bez melodramatičnosti a sentimentu a současně citlivým portrétem mužů, kteří se musí celý život přetvařovat a svobodní jsou jen v divoké přírodě. Ostatně takoví jsou mnohdy i hrdinové dalších povídek, z nichž neméně dobrá je i ta první – Polostažené dobytče – o cestě starého muže do Wyomingu na bratrův pohřeb a o jeho vzpomínkách na dětství prožité na ranči.
Milan Valden
Magdalena Wagnerová
Papíří – naděje pro figurínu
Dybbuk 2005, 248 s.
Papíří je prvním románem autorky dětské literatury pro dospělé. Není proto divu, že se sem vkrádají pohádkové motivy: činy i dialogy protagonistů jsou komentovány neživými objekty, jako je nábytek, knihy, figurína nebo jelen z obrazu. Prolínání živého a neživého, které pro svou četnost může působit jako manýra, je podstatným prvkem kompozice románu. Věci působí jako alter ega postav. Proto se také „dantovskou“ průvodkyní po světě románu stává figurína jménem Beatrice, která zastupuje druhé já své majitelky Šárky. Šárka do příběhu vkročí jako femme fatale, která i přes svůj handicap (kulhá) oslní trojici mužů – svého nevlastního bratra Jiřího, jeho syna Martina a Jiřího přítele Davida. Slibný základ zápletky ale směřuje k momentu zklamaného očekávání a postavy se stávají především aktéry svých rádoby poučených dialogů a samomluv, za mnohoznačného zavírání očí jelenů z obrazu, popřípadě pasivními vnímateli vložených textů či směšnými oběťmi svých komplexů. Snaha o „pohyb“, která se dá vysledovat jen u Šárky (třikrát se přestěhuje), se potom nutně jeví jako násilná. Nevyplývá z vnitřní dynamiky textu či z logiky děje, ale spíš z autorčiny snahy naplnit konstrukci. Název knihy Papíří (slovo nepočitatelné, s významem množství) ovšem naznačuje, že máme před sebou dílo, které nelze jednoduše zařadit a interpretovat. To je také důvodem, proč knihu otevřít a utvořit si na ni vlastní názor.
Helena Vyplelová
Jan Pelc, Andrej S. Kostić
Basket Flora 2: Démon zločinu kandiduje
Maťa 2006, 54 s.
Aktuálně před červnovými volbami vyšel druhý díl do komiksové podoby zpracovaných dobrodružství policisty Basketa Flory, drsňáka, který se nezastaví před ničím a proti němuž je většina zločinců partou svatoušků. Děj je zasazen kamsi do postapokalyptické doby, do industriálního prostředí, kde zločinnost jen bují a podsvětí šéfuje člověk označovaný jako „démon zločinu“. Právě on si založil stranu Bílých, a tak nejpve musí získat dost podpisů pro její registraci (podepsat musí mimina i čerstvě mrtví) a poté rozjede reklamní kampaň. Papír se však dá pořídit jen za valuty, k nimž mají přístup pouze vládnoucí strany; Démon proto začne papír vyrábět i z kůže, takže se začnou ztrácet lidé, nejčastěji dělníci, protože „lopaty volby nezajímají. Pořád remcají, že politika je svinstvo, že to slušného člověka nemůže zajímat a tak.“ Po Démonovi jde ale Basket a jeho podřízený Stulík. Basket přitom Stulíkovi nejprve sní kus nohy (na posilněnou), poté ho polije kyselinou sírovou (aby mu umyl hlavu) a nakonec mu nechá na znetvořený obličej přidělat rozžhavenou železnou masku. Z komiksu čiší snaha po vtipnosti, brutální a absurdní humor však většinou čerpá z již známého a ničím novým nepřekvapí, tudíž ani příliš nepobaví. Kostićova kresba mi pak trochu připomíná nepovedené pokusy o dětský komiks na počátku devadesátých let. Těžko říct, komu je Basket určen – puberťákům, policistům nebo politikům?
Jiří G. Růžička
Ladislav Tondl
Racionální činnost a svět artefaktů
Filosofia 2005, 127 s.
Autor se v knize zabývá teorií poznání a znalosti, znakovými procesy, zejména jak probíhají při vytváření technologických prostředků (atrefaktů). Důraz je kladen na racionální myšlení; jím se odhalují nové podoby komunikativního jednání i vlastní tvůrčí činnosti, jež mají vést k hledání nových možností racionálního myšlení a rozhodování. Cílem je pak integrace nejrůznějších poznatků, aby mohlo dojít k jejich účinnému praktickému využití. Ke správnému rozhodnutí je třeba mít i odpovídající výrazové prostředky. Autor se zabývá nutností vyhledávat stále lepší pojmový rámec, kterým jsou vyjadřovány naše znalosti a poznání. Proměnou pojmového rámce může dojít i k vyhledání dokonalejších znalostních alternativ, což vposledku může podnítit tvůrčí aktivitu. Tondl se zaměřuje zejména na tvůrčí aktivitu technických pracovníků, manažerů – a jim je především určena tato kniha. I oni však mohou využívat poznatky z oblasti umění a autor poukazuje na analogii umělecké tvorby a technologické kreativity. Kniha úspěšně dospívá k určité syntéze uměleckých, vědeckých a technologických poznatků a principů tvůrčí činnosti. Svým obecným pohledem do problematiky racionálního myšlení a jednání umožňuje vyjasnit prvotní chaos, spjatý se vznikem problému, a pootevírá dveře k jeho správnému pojmovému zpracování, ke specifikaci jednotlivých kroků vedoucích k jeho řešení.
Jiří Olšovský
Jan Kaplický
Album
Přeložila Veronika Volhejnová
Labyrint 2005, 207 s.
Podpis Jana Kaplického naleznete nejen v encyklopediích designu a architektury, ale i na zakládacích listinách londýnského pokrokového studia Future System, v seznamu spolupracovníků NASA či pod projekty mnoha moderních budov, jako jsou Lord‘s Media Centrum či obchodní dům Selfridges v Birminghamu. Kaplického produktivita, hledání nových forem, snaha odpoutat se od povrchu, vymanit se z přítomnosti a hledět do budoucnosti, neustálé pochybování a vnímání okolních podnětů se stalo základem nejen pro jedinečné projekty, ale i pro knihu esejů Album. Kniha není důmyslně komponovanou strukturou v souladu s jeho architektonickými výkresy. Je spíše dynamickým deníkem. Záznamy míjeného se setkávají s životními otázkami i pestře volenými citáty. Organická kompozice je provázena rozsáhlou koláží fotografií a obrazů, které podtrhují umělcův vnitřní svět a odhalují jeho myšlenkové proudy, inspirace, vášně i přání. Síla knihy nezůstává pouze v prvotním nadšení z barevných střípků, ale vychází z tvůrcovy aury a skromnosti. Album tedy není jen pohledem do umělcovy duše, ale spíše portrétem současného světa, radou, jak vnímat, jak se inspirovat zdánlivě všedním, pomůckou, jak nenechat uniknout to důležité v současném chaotickém spletenci.
Kateřina Svatoňová
Ada Pryerová
Deset let na Borneu
Přeložil Pavel Vereš
BB art 2006, 230 s.
Reprint cestopisu z roku 1894, psaný manželkou Williama Burgesse Pryera, průkopníka britských obchodních zájmů na Borneu. V předmluvě editorka Susan Morganová prezentuje „Adinu knížečku“ jako bedekr, příběh a zeměpisnou studii zároveň. Bystrá pozorovatelka popsala zvyklosti původních obyvatel a přírodu míst, která byla též kulisami námořních románů Emilia Salgariho a Conradova Lorda Jima. Jsou to místa, kde vládl legendární malajsijský „tygr“ Sandokan, kraje, kde se rozkládá město Sandakan se stejnojmenným přístavem, s džunglí plnou šelem, orangutanů, nosorožců a hrůzostrašných lovců lebek. Kniha je studií koloniálního způsobu myšlení – tak jak prezentuje z hlediska bílé dámy život domorodců a reálie: ilustrativní je zmínka o nosorožcích, „ohavných protivných potvorách, které dosud neprojevily nejhorší vlastnosti, jež se jim připisují“. Jak to dopadá s nosorožci v nynější době, kdy se již nepořádají lovy pro trofeje a zábavu, je známo. Podobně působí až tragicky naivní vize hospodářského rozvoje Bornea jako jedné z nejúrodnějších zemí na světě, která měla poskytovat výdělek stále se zvyšujícímu počtu lidí, kde měly lesy ustupovat zemědělské půdě a přibývat vesnic a měst. Pryerové kniha je časová a působí jako zajímavá kuriozita ke srovnání s dneškem.
Vilém Kozelka
Halina Beresnevičiūtė-Nosálová
Litva
Libri 2006, 191 s.
Dějiny Litvy jsou fascinující a děsivé zároveň: nejarchaičtější jazyk v Evropě, dědictví dlouho praktikovaných pohanských kultů, zažité katolictví jako odkaz společného polsko-litevského státu, nadvláda carského Ruska, éra samostatnosti mezi dvěma světovými válkami, období sovětské, německé a pak opět sovětské diktatury. Tak by se daly ve stručnosti definovat hlavní body litevského dějinného údělu. Shodou okolností vyšly přesně před deseti lety rozsáhlé Dějiny pobaltských států. Čtenář se v těch stručných může seznámit s hlavními body litevské historie, od baltských kmenů ke vzniku středověkého litevského státu (velkoknížectví), formování státoprávních vztahů mezi Polskem a Litvou až k „republice obojího národa“. Moderní dějiny jsou v pojetí mladé litevsko-české historičky dobou formování litevského národa, jeho jazyka a kultury v 19. století. Pečlivě je zde popsána polonizace litevské šlechty a složité období „romantismu a zemského vlastenectví“. Tyto kapitoly jsou nejoriginálnější a přinášejí i pro odborníka zajisté řadu podmětů. Bolestné dvacáté století je přiblíženo s viditelnou snahou o odstup a objektivitu. Závěrečné přílohy, slovníček a několik odkazů čtenář ocení.
Ivan Malý
Adolf Loub
Fauvistovy eskapády v podzimních plískanicích živobytí
Oftis 2005, 100 s.
Vydat sbírku básní autora, jehož jméno rozhodně nepatří mezi komerční magnety, je jistě obchodním rizikem s mizivou nadějí na úspěch. Nicméně je to počin chvályhodný, protože Adolf Loub, který není ve svých sedmdesáti osmi letech rozhodně začátečníkem, píše dobré verše. Bývalý učitel a operetní zpěvák pravidelně publikuje své básně již od počátku 90. let a jeho sbírky vydala například Votobia nebo Petrov. Loubova tvorba se vyznačuje především hravostí a u sbírky z konce loňského roku tomu není jinak. Typickým znakem básní je fakt, že jsou přesně datovány, ale za hlavní atribut jeho tvorby považuji bezmeznou experimentálnost. Ve sbírce Fauvistovy eskapády v podzimních plískanicích živobytí, jejíž podtitul zní 777 expresionistických dvojverší, dokazuje nejen lásku k rodnému jazyku, ale také zalíbení v aforismech. Nepřehlédnutelný je také autorův sebeironický podtón, který prostupuje neopakovatelnými slovními hříčkami. Například hned ve třetí básni píše: „nevím kdy a taky čím/ zaujmu tě, přesvědčím!?“. Jak napovídá název, sbírka se nese v duchu projevu umělcovy duše a osciluje v jistých momentech ve formě karikatury okolního světa. Sbírka Adolfa Louba není rozhodně určena běžnému čtenáři, ale ti, kteří se nechají rádi osvěžit hrou slov a intelektuální intencí, budou při jejím čtení potěšeni.
Robert Hladil
Edvard Hoem
Mors og fars historie
Forlaget Oktober 2005, 207 s.
Příběh, jenž chce odhalit kořeny vztahu vlastních rodičů, by mohl na první pohled zavánět sentimentalitou. Edvard Hoem (1949) je však zkušený vypravěč, který se nenechá nalákat na tenký led povrchního milostného románku. Životní osudy jeho rodičů také nejsou tím pravým podkladem pro červenou knihovnu. Hoemův otec Knut měl jako nejstarší syn dle norských zvyků převzít rodinný statek. Mladého snílka však mnohem víc lákala dráha laického kazatele. Na svých kazatelských poutích údolím Gudbrandsdalenu potká mladou kuchařku, která se nešťastně zamilovala do německého vojáka. Je konec války, Kristine porodí dceru a voják od ní zbaběle uteče. Setkání autorových rodičů ani jejich svatba v roce 1947 není bouřlivým citovým vzplanutím. Knut není líčen jako statečný rytíř, který se ujme padlé princezny. Potřeba nalézt životní oporu je silnější než láska. Osudy Knuta, který je většinu času na cestách, a jeho ženy Kristiny, která celý život zasvětí dětem a práci na statku, nejsou jen osobní vzpomínkou, ale i příběhem poválečného Norska. Nelítostné a brutální zacházení se ženami, jež měly poměr s německými vojáky, je jednou ze smutných a nepříliš medializovaných částí norské historie. Nikdy asi nebude dost silných příběhů o obyčejných lidech, které přes svou intimitu vypovídají také o světě. Snad proto oslovil poslední Hoemův román kritiky a byl v letošním roce nominován na Cenu severské rady.
Barbora Závodská