V těchto dnech si přípomínáme smutné dvacáté výročí katastrofy v Černobylu. Připomínáme si rovněž tehdejší mlčení a způsob, jakým byl v bývalém sovětském bloku kontrolován přístup k informacícm. Lži okolo černobylské katastrofy však zdaleka nebyly výsadou režimů za železnou oponou. Vlády západních zemí se také dokázaly předvést. Říká se, že čím větší a neskutečnější lež, tím více lidí v ni uvěří. Oficiální vyjádření francouzské vlády z roku 1986 znělo takto: nebezpečný mrak, který se vytvořil po výbuchu elektrárny, se zastavil PŘESNĚ na francouzských hranicích. Není snad ani třeba hovořit o tom, že vláda dělala z lidí hlupáky. Ještě štěstí, že v té době neplatily Schengenské dohody – takové poslušné mračno, které se dokáže zastavit na celnici, by jen těžko chápalo, proč nemůže dál, když platí volný pohyb zboží a lidí po celé Evropě! Není ani třeba vysvětlovat, že podobné oficiální prohlášení bylo značně bezohledné z hlediska přátelských vztahů se sousedním Německem (kdyby je člověk vzal doslova, dalo by se vyložit asi takto: ať si Němci za hranicí klidně pomřou, nás to nemusí zajímat). Ale dost legrace: dvacet let po katastrofě se ve Francii pomalu začíná mluvit o tom, jak tehdy novináři krotce vycházeli vstříc pokynům státu: nevyvolávat strach u francouzského obyvatelstva, falšovat předpovědi počasí atd. Novináři konečně přestávají mlčet a Francouzi se pomalu dozvídají výsledky výzkumů, které jsou leckdy děsivé. Vyplouvá na povrch, že v některých oblastech byl zaznamenán zvýšený výskyt rakoviny, že po katastrofě nebyly staženy z oběhu kontaminované potraviny, a mnoho dalších zasutých lží.
Anna Kubišta
Číslo A2 16/2006 věnované současné české dramatice mělo pokračování ve veřejném Otevřeném interview, které spolu s naším listem pořádalo pražské Divadlo Na prádle. Pozvaní dramatici Iva Klestilová a David Drábek natolik statečně čelili pochmurným poznámkám z hlediště o ustrnutí nejen českého dramatu vůbec, že mě utvrdili v očekávání oživující vlny našeho divadelního umění. Pelíškoidní sterilizace, jež byla vykonána na českém filmu, nehrozí. Ale ukázalo se, že mladému publiku to nestačí. Jen co vyšlo najevo, že I. Klestilová pracuje jako jedna z dramaturgů Národního divadla, začali být diváci chamtiví a žádali po osamělé kulturní pracovnici zázrak: proměnu národního kolosu v živější scénu. Oba dramatici sugestivně popsali hlubokou stojatou vodu ND, upozornili na jeho těžko ovládnutelný prostor a tradiční publikum. Prý bude lépe za čas rozhýbat třeba Vinohradské divadlo nebo kamenná oblastní. Až se to přihodí, bude to prima, do té doby bychom ale měli s podobnými dotazy dotírat na divadla menší a příhodnější. Kde jinde by čeští dramatici a diváci měli testovat a pilovat nová domácí díla? Jen tak budeme připraveni, až k nim za čtyřicet let dosupí národní kolos. Pak budeme po zásluze sedět v plyšových křeslech a nic nového nás už nebude příliš zajímat. Od toho ND máme.
Libuše Bělunková
Je blbost legální? Pohled na webové stránky Unie svobody, které představují prý zbrusu nové uskupení, dokazuje, že ano. Považte: „I my jsme slibovali, že zbavíme stát špíny. Zpaktovali jsme se s mocí, abychom si vydobyli slávu. Smrad nás však pohltil a téměř udolal. Pochopili jsme, jak se cítí všichni loseři, rozdílní, malí a diskriminovaní.“ Tolik text, jenž má ukázat, že v rámci strany proběhla nevídaná sebereflexe za pomoci silného deodorantu. Zajímavé, že v Unii svobody přišli na svou bezvýznamnost až ve chvíli, kdy je jasné, že s nimi nepočítá vůbec nikdo. S mocí si ale stále tykají a poslední týdny vlády nehodlají pustit z rukou. A to přesto, že „poznali, že sloužit lidem je daleko důležitější než se paktovat s vládci“. Mají také nový a úderný program, který dává tušit, že zde máme první vládní anarchistickou stranu v dějinách. Obracejí se zřejmě na všechny mladé a rozzlobené, předpokládají ale také, že notně vyhulené. Tolik, až zapomenou, že Unie svobody byla v posledních třech vládách a o své svobodomyslné podstatě zarytě mlčela. Recyklace a zneužívání idejí nejrůznějších alternativních subkultur je doménou reklamního a spotřebitelského průmyslu, který jejich podstatu zabíjí prodejem, jenž vyprázdní původní obsah. Perfektně to funguje a každý kreativec dnes ví, že jisté zboží prodávají reklamy, kde nesmí chybět polet na snowboardu, obarvené číro nebo spletené dredy. Prodává se i extremismus a freetekno párty můžete vidět i ve vile VyVolených. V Unii svobody si proto ubalili jointa (It’s legal to smoke.), oblékli se po vzoru punkerů (It’s legal to be a different.), vyhlásili svou homosexuální orientaci (It’s legal to be a gay.) a vyzvali k bojkotu zasmrádlé společnosti (It’s legal to protest.). It’s legal to be stupid.
Lukáš Rychetský